Index → Články → Upečme si dobrý dramaturgický dort

Když se řekne dramaturgie, mnozí z nás si představí divadlo s ideálně vyváženým programem. Divák se chce smát, zamýšlet, plakat i odpočinout si. Umění dramaturgie můžeme využít i v naší skautské činnosti.

Pro lepší pochopení si můžeme dramaturgii přirovnat k pečení. Některé přísady samostatně moc dobře nechutnají (tak schválně, kdo si dává na svačinu samotnou mouku?), to jsou třeba naučné hry. Jiné ingredience jsou samy o sobě výborné (třeba čokoláda, mňam!), a pokud je připojíme k celku, jsou ještě chutnější (světe, představuji ti čokoládový dort!). To jsou ty osvědčené, zábavné hry. Musíme ovšem uznat, že kdybychom jedli celý život jenom čokoládu, bude nám přinejmenším hodně špatně.

Dramaturgie je dovednost poskládat z jednotlivých programů družinovou schůzku, akci či tábor, a to tak, aby na sebe programy navazovaly, doplňovaly se a působily na účastníky tak, jak chceme. Díky dramaturgii náš program graduje, má rytmus, působí dobrým prvním dojmem na účastníky, je krásně navázaný a celkově je prostě tak nějak chutnější.

To, jak se má program vyvíjet, znázorňují dramaturgické vlny – jakési ideální křivky, které ukazují intenzitu určitých aspektů našeho programu v průběhu celé akce. Můžeme pomocí nich načrtnout, jak bychom chtěli, aby se účastníci bavili, kdy mají být tvořiví nebo kdy se jim mají dostávat nové informace. Pomocí vln plánujeme, kdy na účastníky naložíme větší fyzickou nebo psychickou námahu, a také jak očekáváme, že se budou vyvíjet vztahy mezi nimi samotnými.

Umění dramaturgie má čtyři kroky. První dva dramaturgické kroky děláme před akcí. Během prvního si stanovíme, co chceme akcí dosáhnout. Představme si, že máme sestavit program schůzky nebo akce. Nejdříve si odpovíme na ty vůbec nejzákladnější otázky. Pro koho budu program dělat? Kolik bude účastníků? Kde a kdy se bude akce odehrávat? A především, čeho chceme dosáhnout a jak toho dosáhneme?

V druhém kroku plánujeme konkrétní program a aktivity. Výsledkem celého našeho snažení je scénář. Máme v něm vypsané jednotlivé aktivity a k nim základní informace – kdo má aktivitu na starost, kolik potřebuje organizátorů, co je třeba vzít, jestli je to bojovka nebo sedací hra.

Třetí dramaturgický krok se odehrává během akce samotné. Podle scénáře program realizujeme, ale scénář není písmo svaté. Dobrý dramaturg jej v průběhu celé akce dokáže měnit a vylepšovat podle aktuálních potřeb účastníků. Posledním čtvrtým dramaturgickým krokem nemůže být nic jiného než vyhodnocení našeho scénáře po akci.

Existuje několik dramaturgických zásad, kterých bychom se měli držet, aby měl program tu správnou šťávu (nebo chcete-li, aby byl dort tak akorát čokoládový).

Důležité a právem všude omílané jsou cíle. Nestačí si je pouze vymyslet, v lepším případě říct nahlas. Naším programem by se měly naplnit. Co by programu nemělo chybět a čeho se správná dramaturgie snaží dosáhnout, je pestrost. Podobně jako do čokoládového dortu patří spousta přísad, které musí být správně namíchány, i program by měl být pestrý a vyvážený. A to tak, aby si každý přišel na to své a zároveň aby se účastníci nepřepínali jak fyzicky, tak psychicky nebo třeba intelektuálně. Nezapomínáme na dramaturgické vlny – každá by měla být zastoupená. Rytmus by měl nabírat na intenzitě. Ze začátku zařazujeme hry s jednoduššími pravidly a hratelností, později si už můžeme dovolit něco složitějšího a pro účastníky náročnějšího. Dobrý program se neskládá jen ze samotných aktivit, ale také z jejich reflexe. I na to se musí v dramaturgii akcí pamatovat.

Podstatná veličina, se kterou musíme při skládání programu počítat, je čas. Jinou atmosféru navozuje ráno (to jsou vhodnější spíše běhací hry) a jinou večer (můžeme zařadit vážnou hru). Ani čokoládový dort není vhodné jíst ve tři hodiny ráno. A v neposlední řadě musíme mít na paměti své zdroje – lidské (účastníky i realizátory), finanční, materiální i nehmotné (například naše schopnosti, dovednosti a znalosti).

K čemu nám tyto teoretické znalosti jsou? Přece k tomu, abychom je využili v praxi! Začněme družinovou schůzkou.

Družinovku většinou zahajujeme nějakým rituálem. Nejčastější je pokřik, ale samozřejmě záleží na družině a rádci. Dále je čas na informace – o budoucích akcích, celoroční hře, … A poté už začínáme hrát jednoduchou krátkou hru na úvod. Program by měl někde uprostřed gradovat – právě v tomto bodě je na řadě aktivita, skrze kterou naplníme předem stanovený cíl schůzky (třeba naučit se správně třídit odpad nebo vázat lodní uzel). Nezapomínáme střídat pohybové a sedací hry, aktivity intelektuálně a fyzicky náročné. Jednoduše, myslíme na pestrost. Ke konci bychom měli, co se týče náročnosti her, polevovat. A závěrečná hra by měla být zábavná – po zvládnutí uzlů si to přece družina zaslouží. Před závěrečným pokřikem nebo jiným rituálem ještě připomeneme informace, které jsme říkali již na začátku schůzky – opakování je matka moudrosti, a necháme děti krátce schůzku zhodnotit (rady jak na hodnocení programu najdete v Roverském kmeni, číslo 87).

Dramaturgie akce, třeba vícedenní výpravy, je o něco složitější. Každá akce má několik fází. Začneme fází „před“, v níž je důležitá hlavně komunikace s účastníky a rodiči. Abychom jim byli schopni sdělit potřebné informace, musíme my sami vědět, jakou akci chceme udělat. Součástí dramaturgie je i symbolický rámec (tedy ta „omáčka“, příběh, červená linka) a s ním související název akce. Na akci s jasným, nápaditým názvem se mnohem lépe vzpomíná. Nastínění symbolického rámce v pozvánce patří do informací pro rodiče a účastníky. Navíc, právě díky tomu se naši svěřenci na akci těší (ale zase pozor, abychom ji příliš nepřechválili).

Další fází je „začátek akce“. Nejdříve účastníky seznámíme s místem pobytu a se sebou navzájem. I toto se dá udělat zábavnou formou – třeba jako televizní reportáž. Začátek akce by měl být pozvolný. Zařazujeme nenáročné hříčky a hry ke stmelení skupiny. Nezapomínáme, že první dojem je důležitý, k tomu nám může pomoci právě dobře vymyšlený a předvedený symbolický rámec.

Vzdělávací – naučné aktivity je nejlepší zařadit doprostřed akce. Poté už směřujeme k „vrcholu“ – to je to, na co se všichni těší. Příběh graduje do závratných výšin. Obecně platí, že po takovémto vrcholu následuje pauza. I účastníci potřebují vydechnout. Delší akce by měla mít vrcholů hned několik (jeden zaměřený spíše na fyzickou náročnost akce, jiný na emoční nebo tvořivý aspekt a další na souznění skupiny) a je dobré, aby po nich následovala reflexe.

Na „závěr“ zařazujeme složitější hry a hry zaměřené na jednotlivce. To zvláště pokud se účastníci rozjedou domů a už se nikdy neuvidí. Je to také proto, že parta už by měla být vytvořena a my se již můžeme soustředit na individuální rozvoj. Balení a úklid od programu oddělíme a nezapomeneme na hodnocení akce.

Závěrem je třeba připomenout několik důležitých věcí. Biologické potřeby účastníků jsou na prvním místě. Každý potřebuje jíst, pít, spát apod. S účastníky neexperimentujeme! A pokud si máme vybrat mezi menším počtem programů, ale hlouběji pojatých, nebo větším počtem, ale pojatých jen povrchově, volíme první možnost.

— Hana Závodná Kmen č.88 http://casopisy.skaut.cz/kmen/680