(výňatek z článku v Lidových listech 17. května 1924)

„Kus drsné skutečnosti. Bílá otrokyně? Nemožno! Kde?“ ptá se zvědavý čtenář.

Zde u nás, hlavně v okolí Prahy, odpovídám vážně a povím o tom, co snad mělo býti veřejně řečeno již dávno.

S prvními jarními dny objevily se na pražských nádražích a parnících znovu maškarády „cowboyů“ a divokých „skautů“ s noži v holínkách, revolvery za pasem s nerozlučnými svými průvodkyněmi. Současně počaly docházeti zprávy o jejich řádění na venkově, koncem dubna vloupali se za noci do hradu v Kokoříně atd. Bylo zřejmo, že jest nutno informovati veřejnost, což učinily v těchto dnech Klub čsl.turistů, Svaz okrašl. Spolků a Svaz skautů republiky československé. Ale provolání se rychle zapomínají a věc je tak vážná, že nelze více otáleti s nápravou. Obecenstvo, které trpí bezohledností „také skautů“ ve vlacích a parnících, zahubuje si a ustoupí, jejich počty rostou, jsou dnes již hanbou našeho hlavního města a postrachem venkova i výletníků, zvláště mládeže. Proto odhalujeme roušku s jejich života.

Veřejnost má pro ně opovržlivý název cowboyové nebo Indiáni. Byl jsem několikráte mezi opravdovými Indiány, poznal jsem zblízka i život cowboyů a mohu ubezpečiti naše obecenstvo, že těžce křivdí oběma, když je srovnává s našimi divochy. Dříve byl dobrý Indián jen mrtvý Indián, dnes jsou již neškodní všichni. Cowboyové jsou sice výstřední, rádi někoho poškádlí, ale základním rysem jejich povahy je bodrost, smysl pro čest, poctivost. Život divochů u nás nejlépe ilustrují jejich vlastní stanovy. Postrádají úplně suchopárnost stanov jiných spolků a čtenář přečetl by je jistě celé se zájmem, ale v krátkém článku nutno se omeziti jen na některé výňatky. Zde ukázky z řádu, jež zovou hrdě „Ústava osady Býčího oka.“

Z par. 1. a 2. ¨“Hlavou osady je šerif. Má právo navrhnouti svého zástupce. Volí se 2/3 hlasů celé osady. Odznakem šerifa je pěticípá hvězda. Je-li někdo nespokojen se šerifem, musí vésti stížnost na šerifa na schůzi a podle odhlasování může býti svržen polovinou hlasů přítomných.“

Je zajímavo, že v čele nestanoví si předsedu nebo vůdce ale šerifa, soudce, vykonavatele rozsudků. Pro pěticípou hvězdu mohl býti šerif řádným člověkem, ale to se tu nevyžaduje a odstraňování nepohodlných šerifů je přímo školou demagogie.

Z par. 6. a 8. „Vznikne-li v osadě spor, je povinností šerifa jakožto soudce rozhodnout, kdo je vinen. Osadník musí trest odpykati a teprve, má-li trest odbytý, může vésti stížnost“

Jak tato justice se provádí, mohou vypravovati ti, kdo zacházejí v přírodě dále od vyšlapaných cest. Mladíci svázaní v kozelec a zavěšeni do větví, nazí přivázáni ke kmeni stromu s rozpjatýma pažema a nohama několik metrů nad zemí, nejsou zvláštností.

Par. 11. „Používání zbraní v osadě a mimo osadu. Každý návštěvník může míti jakoukoli zbraň, ať střelnou či jinou, musí však ji používati pouze v případech nejnutnějších. Chce-li stříleti pro zábavu, musí jíti od osady nebo tábořiště dále a musí upozorniti na sebe, aby žádný osadník nebo squaw nepřišli k úrazu. Před pitkou musí každý zbraň schovati, aby v případě nepříčetnosti nedošlo k zranění.“

Par. 12. „ Oslavy (pitky). Alkohol není z osady vyloučen. Může býti používán mezi dobou, avšak střídmě. Kdo by byl v osadě mezi dobou nalezen ve stavu nepříčetném a činí výtržnosti, stihne ho trest distancováním na jeden neb více výletů. Oslavuje-li se ovšem něco (s vědomím osady a šerifa) může každý osadník požíti libovolné množství alkoholu, dříve musí se odložiti veškeré zbraně do pytlíku na vrbu.“

Jak zřejmo, znají stanovy jen jeden druh oslav, totiž pitkami a proto bývají účastníci často ještě při návratu ve vlacích opilí. Opatrnost se zbraní vyžadují stanovy jen vůči osadníkům a nikoli k obecenstvu, jemuž proto také fičívají v blízkosti osad koule nad hlavou.

Holky, které se účastní jejich výletů, zovou se po indiánsku „Squaw“. Ustanovení o nich oprávnilo mne k titulu tohoto článku. Uvádím je doslovně:

Par. 10. „Squaw“. Dle odhlasování smějí býti squaw účastníky výletu. Majitel squaw nesmí být dotčen, pak-li se jiný osadník baví s jeho squaw (bavení toto musí býti do určité formy slušnosti). Pak-li vidí osadník, že S, naklání se na stranu jiného, může vésti ihned stížnost šerifovi, který podle potřeby zakročí. Squaw může býti přepuštěna. Majitel squaw musí však prohlásiti předání na schůzi. Pak-li S. je v osadě, nesmí zasahovati ani rozhodovati ve věcech osady se týkajících. Tudíž je hlas kterékoli S. neplatným, i kdyby byl příznivý. S.nesmí býti dána přednost v ničem před žádným osadníkem, pouze s vědomím dotyčného. V případě nedostatku místa (vzpoury mezi S. a osadníky – viz Vzpoury v osadě) Squaw musí platiti veškeré své útraty a ne, aby za ni platil osadník. Pak-li S.nějakým způsobem vystoupí proti osadě, je povinností šerifa, aby na svolané schůzi dotyčnou squaw zapověděl a tím ji vyloučil z osady.“ Tedy žena je těmto divochům jen zbožím, které nemá práv, může býti dána jinému, koná veškeré hrubé práce v osadě a slouží jim jako otrokyně. Ovzduší Šmukýřky a pověstných mastných rohů z periférie Prahy vane z paragrafů této ústavy.

Jak si počínají divoši v přírodě, o tom mohly by lesy v okolí Prahy mnoho povídati. Pro ně neplatí zákazy. Strážce pořádku hledí získat napřed alkoholem a tabákem, a když to nejde po dobrém, hrozí zbraní. Došlo již i ke střelbě. Spořádané oddíly skautské, které dbají pokynů hajných, nemají v okolí Prahy pomalu kde tábořiti a uchylují se na vyprahlé stráně, o něž výletník nezavadí, mezi tím, co navázaná čeládka ničí kultury, zapaluje porost, poráží stromy, hubí vzácné druhy české flory, poškozuje turistické značky a stezky a svou nestydatostí a surovostí znemožňuje slušným lidem pobyt v přírodě. Nezastaví se před ničím. Mám doklad, že ani hřbitovy a mrtví nejsou před nimi jisti. Líčiti podrobně jejich orgie při ohních a za noci, až po chvíle vzájemného zhnusení a odporu, vymyká se možnosti slušného listu, stejně jako reprodukovati ukázky písemné a obrázkové z jejich deníků. Tu a tam ve světě bývají lokály k takovým výstřednostem, ale nikde na světě na místech přístupným i mládeži.

Nejpřednější znalci výchovy obdivovali, jak mistrně skauting dovedl využíti přirozenému sklonu mládeže k romantice, k vážným výchovným účelům. Toho u těchto divochů není. Léta interesu pro Indiány mají dávno za sebou. Jsou to většinou lidé dospělí, kteří mají dost peněz na tabák, alkohol i střelivo, rekrutují se z různých vrstev a jsou dokladem poválečné zpustlosti u nás.

Antonín František Svojsík