Index → Články → Vrstevnická výchova, jak ji BP znal i neznal
Vrstevnická výchova neboli peer education je osvědčený způsob, jak se dá nejen ve skautingu přistupovat k výchově i k učení. Odhoďme tedy dávno zašlé přístupy „učitel vs. žáci“ , oprašme pohled Roberta Baden-Powella a přidejme nové nápady z elektronické doby. Když devatenáctiletý Baden-Powell nastoupil na uznávanou vojenskou akademii Sandhust, stal se brzy díky svým schopnostem poručíkem a zanedlouho byl odvelen do Indie, aby se věnoval výcviku nováčků. Ve výcviku využil systém malých skupin po 6 – 8 členech, v němž měla každá „hlídka“ svého velitele, který sám vychovával ostatní členy. Baden-Powell navíc chtěl, aby se členové hlídky, na rozdíl od anonymního houfu vojáků, navzájem znali, pomáhali si, věděli, že za jejich výsledky nese odpovědnost celý kolektiv. Každý v hlídce měl právo spolurozhodovat, ačkoliv poslední slovo patřilo vždy veliteli hlídky.
Systém malých skupin s prvky vrstevnického vzdělávání, který náš zakladatel proslavil, je jedním ze stavebních kamenů pedagogiky skautingu, a to hlavně v rámci družinového systému, který tvoří součást skautské výchovné metody. Vrstevnické vzdělávání je postavené na skutečnosti, že se jedinec přirozeně ztotožní s tím, kdo je mu nějakým způsobem blízký. Svou roli hraje věk, ale také zájmy, sociální zázemí nebo životní postoje. Vrstevník přebírá roli experta a pomáhá v rozvoji ostatním. Člen družiny (a nemusí to být rádce) například vyniká v rozdělávání ohně. Ostatní jej při činnosti pozorují, ptají se, snaží se mu pomoci, a tím se učí.
Vrstevnická výchova se nezaměřuje jen na výkon a znalosti, ale působí také jako prevence negativních společenských vlivů, jako jsou znečišťování přírody, ale i kouření a šikana. Přestože v tomto případě na jednotlivce působí mnohem širší paleta vlivů, je chování skupiny, ve které se osoba pohybuje, jedním z nejdůležitějších. Každý vnímáme svět okolo sebe a pozorujeme jednání ostatních. Způsoby komunikace, jak se k sobě lidé chovají, co kdo čte, ale i co lajkuje na Facebooku. Toto pozorování je jistým druhem učení. Některé děti chtějí být jako „rádkyně Magda“, protože umí hrát výborně na kytaru, je milá, má skvělé programy a ráda si povídá. Oddílu prospívá, když se tato dobrá atmosféra vzorů pomalu začne rozšiřovat všemi směry řetězovou reakcí.
Musíme být ale připraveni i na horší scénář. Pokud máme v oddíle dítě či vedoucí se špatným zvykem, nezbývá nic jiného, než se snažit zlozvyk cíleným programem potlačit nebo více podporovat dobré zvyky skupiny a doufat, že špatný návyk zmizí. Zjistíme-li například, že nějaký člen družiny podvádí při hře, je dobré toto téma co nejdříve začlenit do programu, abychom předešli tomu, že se tento zlozvyk v oddíle rozšíří.
Fungování vrstevnické výchovy ovlivňuje mnoho detailů z celé oddílové činnosti, které jsou navíc vzájemně provázané. Fungování můžeme hodnotit například pomocí těchto čtyř indikátorů:
Zaměřte se na tyto čtyři indikátory a na jejich kaskády znázorněné ve schématu. Společně zhodnoťte, jak se vám daří je v oddíle naplňovat, a pokud zjistíte, že by něco mohlo fungovat lépe, pokuste se navrhnout řešení. V hodnocení se nebojte využít děti a přijímat od nich zpětnou vazbu. Nezapomeňte se po nějaké době k hodnocení vrátit a zjistit, jak jste byli ve zlepšení úspěšní.
Pozitivního působení skupiny na jedince si všiml na začátku 21. století i pedagog Sugata Mitra, když podnikal experimenty ve vzdělávání dětí v rozvojových zemích. Vybral si několik míst na okrajích slumů, na která nainstaloval počítače se soubory učebnic a internetem, a poté nechal děti, aby si s nimi poradily. Po dvou měsících se vrátil a zjišťoval, co se děti naučily. Informace v počítačích byly většinou v naprosto jiném jazyce, než děti ovládaly. Sugata byl vždy velmi překvapen, když zjistil, čeho byly děti schopné. Ptal se sám sebe, jak je to možné, a vysvětlení mu poskytla videa z kamer, které děti při práci s počítačem natáčely. U počítače se sešla skupinka dětí a ty při práci mezi sebou diskutovaly, sdílely své nápady a ty, které na něco přišly, vysvětlovaly zbytku své objevy.
Ve svých experimentech pokračoval Sugata dál: „Zavolal jsem si 26 dětí. Vysvětlil jsem jim, že v tomto počítači jsou velmi složité věci a že bych nebyl překvapen, kdyby tomu neporozuměly, a že jsou navíc v angličtině. Po dvou měsících jsem se vrátil a zeptal jsem se dětí, jestli porozuměly něčemu, co je v počítači. Ony odpověděly, že ničemu. Tak jsem se zeptal, jak dlouho se tomu věnovaly, než si uvědomily, že ničemu nerozumí? Ony mi odpověděly, že se na počítač dívaly každý den. A já jsem nevěřícně řekl: Celé dva měsíce jste se dívali na něco, čemu nerozumíte? Dvanáctiletá dívka nato zvedla ruku a doslova odpověděla: Kromě faktu, že nesprávná replikace molekuly DNA způsobuje genetické onemocnění, jsme neporozuměly ničemu dalšímu.“
Po pokusech v Indii se vědec přesunul do Anglie. Ve městě Gateshead navštívil třídu 32 desetiletých dětí, které rozdělil na čtyřčlenné skupiny a každému týmu dal k dispozici jeden počítač. Děti mohly skupiny měnit, dívat se ostatním dětem přes ramena a opisovat. Týmy dostaly 6 GCSE otázek (otázky z anglických závěrečných zkoušek na středních školách) a snažily se je zodpovědět. Což se jim nakonec s úspěšností 76 % podařilo. Sugata ale nevěděl, zda-li se děti touto formou učí dostatečně do hloubky. Po dvou měsících se tedy vrátil a dal dětem písemný test, při kterém si nesměly radit ani používat počítač. Výsledek byl překvapivě stejný jako před dvěma měsíci. Sugata říká, že jedno dítě s jedním počítačem by nikdy takového úspěchu nedosáhlo.
Metoda, kterou Sugata na základě svých experimentů vytvořil, dostala název SOLE (Self Organized Learning Environment – samoorganizované učební prostředí). Od původního konceptu se liší tím, že učitel, který předtím neměl žádnou roli, nyní funguje jako ten, jenž vymýšlí zvídavé otázky. Děti na ně hledají odpovědi a při představení výsledků řídí chod třídy. Do procesu hledání odpovědi však nezasahuje, místo toho si třída volí „šerifa“, který je spojkou mezi žáky a učitelem. V České republice metodu SOLE částečně používají od roku 2013 děti páté a šesté třídy dvou základních škol z Mnichovic u Prahy a z Brna.
SOLE klade důraz na spolupráci v týmu, práci s informacemi, vystupování před publikem, vyjadřování a přemýšlení o věcech, nikoli jejich memorování. Učitel žáky při představení odpovědí neporovnává a neklasifikuje, což podporuje radost z učení se. Rozhodující je správné položení zvídavé otázky, která by měla být dosti široká a otevřená, avšak ne moc náročná v zadání. Je dobré obtížnost otázky nastavit na základě věku dětí a času, který jim k práci dáme.
Přestože SOLE metoda byla původně navržena pro školní výuku dětí ve věku 8 až 12 let, využít ji můžeme i v neformálním vzdělávání, třeba na skautských schůzkách a výpravách. Při vymýšlení zvídavé otázky je vhodné se inspirovat úkoly ze stezek nebo výchovným cílem, které jsme si pro danou akci stanovili. A pokud není možné dát dětem k vyhledávání odpovědí k dispozici počítače, můžou využít knihy nebo hledat odpovědi v muzeu či přímo pozorováním přírody.
I tato metoda má svá negativa. Děti mají dovoleno během hledání odpovědí na otázky měnit skupiny a může se snadno stát, že vzniknou nepoměrně velké a malé skupiny. Není také jistota, že se všechny děti zapojí, protože je-li v nějaké skupině velmi průbojné dítě, ostatní nemusí dostat prostor.
Na rozdíl od školních tříd máme ve skautských oddílech výhodu v ustáleném systému družin, ve kterých by děti měly být rády, a díky tomu, že se v nich schází celý rok, jsou na sebe zvyklé. Ale protože by SOLE skupinky měly mít ideálně čtyři členy, je vhodné větší družiny rozdělit. SOLE navíc můžeme obohatit tím, o co se běžně snažíme, a učení spojit se zkušeností, prožitkem a nevšedními podněty.
Další informace o metodě SOLE najdete na www.ted.com/prize/sole_toolkit.
— Babejová Martina Kmen č.88 http://casopisy.skaut.cz/kmen/680