Index → Články → Vedoucí vs. rodiče
Nemá smysl snažit se v souboji vedoucí versus rodiče vyhrát. Výhodnější je proměnit duel ve spolupráci. Účinným nástrojem je vzájemná komunikace.
V skautském oddíle Mravenců všechno běží jako po másle. Děti chodí pravidelně na schůzky, a když zrovna někdo nemůže, v předstihu o tom přijde zpráva. Před výpravou vedoucím nikdo zoufale nevolá, jestli je zapotřebí vzít si ešus se lžící, neboť se všichni automaticky podívají na webové stránky, kde už podrobné informace nějakou dobu visí. Výprava samotná se koná na chatě, která patří rodině jednoho ze skautů, a když při návratu domů ujede celému oddílu vlak, rodiče nemají strach, protože se o tom dozvěděli včas a zbytečně nečekají na nádraží. Vedoucí oddílu Termitů Vdolek by byl rád, kdyby to u něj v oddíle fungovalo podobně idylicky jako u Mravenců. Místo toho ale musí řešit, že na oddílové pletení věnců dorazila jenom polovina z plánovaného počtu lidí, takže teď neví, co dělat s tím pytlem smrkového chvojí, které kvůli pletení kupoval. Zároveň z oddílu odešel Lumík, protože se ukázalo, že ho rodiče zapsali na kurz golfu, a před týdnem Vdolkovi ještě matka Ambrože vyčinila za to, že se její syn vrátil ze schůzky se špinavým oblečením.
Jak je možné, že to někde tak krásně šlape, zatímco jinde se to zadrhává? Základním kamenem úspěchu v případě prvním i kamenem úrazu v případě druhém je komunikace mezi vedoucími a rodiči. Jak ve svém oddíle či družině vybudovat komunikační kanály tak, aby to prospělo oběma stranám?
Člověka často sráží k zemi fakt, že ještě není plnoletý, pročež mu komunikace s dospělými působí jisté rozpaky. „Jak je mám oslovovat? Co když se jim něco nebude líbit? Můžu jim odporovat?“ Podobné otázky se jednomu honí hlavou i dávno po tom, co se z něj stane „pan vedoucí“. Do jisté míry jsou opodstatněné, rodiče dětí jsou přeci jen o něco zkušenější, ovšem nesmíme zapomínat na jednu věc – svěřují nám do péče své děti, což pro nás znamená obrovskou zodpovědnost. Jestliže nám jsou ochotni takovou zodpovědnost dát, rozhodně nás neberou jako nesvéprávné nazdárky. A mnohé jejich otázky, které hlavně zpočátku můžeme chápat jako nedůvěru a rýpání, jsou ve skutečnosti způsobené jenom starostí o jejich ratolesti, což jim těžko můžeme mít za zlé.
Zároveň máme my skautští vedoucí jednu velikou výhodu – ve skautu pracujeme dobrovolně a nedostáváme za to žádnou mzdu. To, že s dětmi nezištně trávíme svůj volný čas, je služba rodičům, nikoliv nám (byť nás to samozřejmě baví). Z obojího plyne, že rodičům nejsme nijak zavázaní za to, že nám „půjčují“ své děti, ale spíše naopak. Když si člověk toto uvědomí, má hned pevnější půdu pod nohama, když dojde k nějaké méně příjemné situaci, či dokonce konfrontaci s rodiči.
Fakt, že pracujeme zadarmo a dobrovolně, nás ale v žádném případě neopravňuje k tomu, abychom svou práci neodváděli pořádně. Když chodíme pozdě na srazy, vysíláme o sobě směrem k rodičům nelichotivý obraz. Stejně tak tomu ale je i v případech, kdy si nepřipravíme schůzku, necháme celý oddíl promoknout na výpravě nebo se na internetu prezentujeme jako analfabetičtí alkoholici. Rodiče všechny tyto informace zpracovávají a pak se k nám podle nich chovají. Mají-li nám věřit a být nám spojenci, je zapotřebí se chovat zodpovědně a důvěryhodně. Jakmile toto rodiče uvidí, bude se nám s nimi o to lépe komunikovat.
Samotná komunikace s rodiči se stane pohodlnou a efektivní ve chvíli, kdy se zautomatizuje. Proto je dobré do celé věci vnést řád a pečlivě jej dodržovat:
Ale ve skautu nejde jen o to, jak udržet oddíl či družinu v provozu. Jde nám především o k výchovu dětí. V oddílech se můžeme snažit, seč nám budou síly stačit, abychom z dětí něco udělali, ale vždycky to budou rodiče, kdo budou mít ve výchově svých dětí hlavní slovo. Ideální stav je takový, kdy vedoucí i rodiče vedou děti stejným směrem, takže je v praxi nejvýhodnější, když spolu sdílí všechny důležité a někdy i ty méně důležité informace, které se týkají dětí. A tady už je lepší nechat e-maily stranou a komunikovat tváří v tvář. K tomuto účelu je nejsnazší využít prostoru před schůzkou a po ní, kdy si s rodiči předáváme děti. Stačí ve dvou třech větách sdělit to, že „Indián dneska pomohl Kovbojovi s nošením dřeva“, „Višeň vyhrála soutěž v lezení na strom“ a „Pat se popral s Matem“, což zabere půl minuty a rodiče spolu s informací o svém potomkovi získají i informaci o tom, že nás jejich děti zajímají a staráme se o ně. Není ovšem od věci nespokojit se jen s těmito kusými zprávičkami. Čas od času je dobré věnovat osobní komunikaci s rodiči větší prostor. Na začátku roku se s rodiči můžeme setkat a popovídat si o tom, jak dítě zvládlo tábor, s kým se v družince nejvíce kamarádí a v čem se za minulý rok zlepšilo, či naopak jestli nemá nějaký problém. Takový rozhovor má velký přínos jak pro rodiče, kteří se dozvědí spoustu informací o tom, jak se dítě chová mimo obvyklé prostředí a kolektiv, tak pro nás, neboť můžeme očekávat, že s těmito informacemi budou dále pracovat i doma.
Jakmile se s rodiči bavíme o tom, jak to jde s výchovou jejich dětí, jsme na nejlepší cestě k tomu, stát se parťáky nejen ve starosti o děti, ale i ve starosti o oddíl jako celek. Víte, kolik potenciálně užitečných lidí se skrývá v řadách vašich rodičů? Každý jeden z nich může být obrovským přínosem, a to ať už se jedná o stavaře, který nám pomůže s kolaudací klubovny, či o historičku, která nám zajistí noční prohlídku muzea. Otázkou tedy je, jak se k těmto možnostem dostat.
Jsou samozřejmě lidé, kteří nás po prvním setkání pozvou i s celým oddílem na svoji chatu, ale takových je pochopitelně minimum. U těch ostatních je potřeba postupovat přesně obráceně – pozvat je k sobě do oddílu. K tomu mohou skvěle posloužit všechny možné i nemožné akce, jako jsou návštěvní den na táboře, pohádkový les zakončený grilováním v klubovně anebo společná brigáda… To je jenom stručný výběr z plejády možností, jak spojit rodiče s oddílem, a byla by škoda toho nevyužít. Rodič takto spjatý s oddílovým děním má najednou lepší představu o tom, co že to ve skautu s těmi dětmi provádíme, a pak má i mnohem více pochopení pro případné přešlapy.
Hned při prvním setkání vymamte z rodičů telefonní čísla a e-maily a uložte si je tak, abyste je mohli kdykoliv použít. Zároveň k témuž naveďte i rodiče.
Když posíláte e-mail s více informacemi a očekáváte na něj odpověď, očíslujte jednotlivé body. Adresát většinou zodpoví všechny, a k tomu ještě přehledně.
Dejte rodičům šanci seznámit se i mezi sebou, popřípadě zprostředkujte komunikaci mezi nimi. Jakmile se začnou bavit navzájem, máte vyhráno – matky si pomáhají s šitím indiánských obleků, otcové si poradí, kde sehnat dřevěnou bednu.
Informujte nejen o akcích budoucích, ale i o akcích minulých. Pomocí prosté fotogalerie s komentáři se rodiče dozvědí o skautování mnohem přesnější informace, než jaké k nim doputují prostřednictvím dětského vyprávění. Informace o akcích proběhlých přibalte k informacím novým – tak si je každý přečte a ještě udělají nadcházející akci přirozenou reklamu.
Občas se přihodí, že i přes veškerou vaši snahu komunikace s nějakým rodičem vázne. Třeba z něj máte i svým způsobem strach a nevíte, co s tím. Pak nezapomeňte na to, že na to nikdy nejste sami – proberte to s vedoucím oddílu či střediska, buď vám poradí, nebo zkusí celý problém rovnou nějak vyřešit.
Nebojte se s rodiči bavit i o civilních věcech. Můžete začít doporučením skvělé výstavy, filmu, knížky… To je něco, o čem se lidé baví se svými kamarády, což vás v očích rodičů promění z vychovatele na pohodové lidi, se kterými se dá povídat o normálních věcech.
Co s tykáním? Někteří rodiče vám nabídnou tykání hned při prvním setkání. Jiní by člověku dokázali vykat i po sňatku s jejich dcerou. Tak to prostě je a vy s tím nic nezmůžete. Pokud si s rodiči tykat
— Fík Kmen č.87 http://casopisy.skaut.cz/kmen/670//