Index → Články → “Ušít” si letní expedici do USA

Je to pět let, co jeden roverský kmen z pražských Dejvic vyrazil přes oceán na velkou letní expedici. Sice je to už delší doba, ale jejich pětitýdenní cestování po Spojených státech je stále stejně inspirativní. Tentokrát ale nečekejte klasický cestovatelský článek. Příběh této expedice totiž fascinuje v tom, jakým způsobem na ni kmen získal finanční prostředky.

Jednou mi někdo řekl, že člověk nemá dělat velká rozhodnutí ihned po silném zážitku nebo akci. My jsme svým horkým hlavám po našlapané říjnové skautské akci nedali vychladnout ani na den: „Stopro! Bude to stát za to! Pecka! Bez debat jedeme!” A tak jsme si s naivním nadšením dohodli plán na léto – pojedeme za kamarádem do Spojených států! Tušili jsme, kdo pojede, kdy se jede a kam vyrazíme. Za kolik, odkud sehnat peníze a co tam, to byly neznámé naší vize. Nejtěžší oblastí příprav na cestu se ukázalo shánění financí. Klíčovou oporou nám byli ostatní lidé z našeho střediska. S jejich důvěrou a pomocí jsme na podzim začali hledat grantové programy, plánovat sponzoring, hrát na ulici, učit se pravidelnosti rytmu šlapacího stroje při šití teepee. Začali jsme snít a něco pro to dělat.

Rozeslali jsme žádosti o sponzoring patnácti českým outdoorovým firmám, napsali grantové žádosti do Nadace Pro radost a do Nadace Sophia, vánoční prázdniny strávili “básněním” grantové žádosti do programu Americké ambasády. Tyto aktivity byly bezvýsledné. I kvůli nezdarům jsme se dvakrát shodli na tom, že jsme náš plán přestřelili a raději pojedeme v klidu třeba do Banátu. V obou případech se ale do věci okamžitě vložilo vedení střediska a nabídlo nám rozbor situace: “Chcete jet? Co se vám zdá obtížné? Finance? Toho se nebojte, pomůžeme vám, dohromady to zvládneme. Bojíte se cesty samotné? Chvílemi budete nadávat, že jste se nakonec rozhodli jet. Pak ale budete stát v úžasu nad scenériemi, které jinde nejdou vidět. Nálada? Ponorka? Asi bude. Je a byla vždycky, když spolu víc lidí tráví čas. Ale nebude vám vadit, poušť většinou absorbuje hněv a nespravedlnost. A co vám to může dát? Získáte možnost hledat cesty jak k sobě samotným, tak k sobě navzájem. A to mezi éterickými přírodními kulisami. A v neposlední řadě je to možnost si dokázat, že když se do něčeho zakousnete, tak to taky dotáhnete…” Po naší druhé “kapitulaci” a namotivování od kamarádů ze střediska již nebylo cesty zpět. Naše úsilí a pozornost se dělily mezi Americkou ambasádu a nový termín odevzdání žádostí o grant, projekt Dreamcatcher, šití a prodej teepee.

Zamítnutou grantovou žádost na ambasádu přepsal kamarád, za kterým jsme jeli. A tentokrát byla úspěšná: 50 000 Kč jsme měli doma! Velmi důležité bylo pozorně si přečíst, co v které “kolonce” formuláře chtějí, na co se ptají a na jaké hodnoty dává ambasáda důraz. Náš projekt měl tři fáze. První fáze byla příprava v České republice. Ta zahrnovala komunikaci s partnery a fundraising,. Další fáze bylo setkání se s americkými skauty. Zde bylo nutné uvést a dát do rozpočtu, že naše poznávání Ameriky mimo skautské tábory není zahrnuto do výloh projektu, ale že si ho budeme financovat sami. A poslední fáze byla zahrnutí nabitých zkušeností a znalostí do života v Praze a jejich šíření. Po příjezdu jsme například uskutečnili několik přednášek o celé expedici. Relevantní byla i získaná inspirace a motivace dál vést své oddíly a tak dále.

Získat finance od Dreamcatcheru bylo výrazně snazší. Základ je popsat do jednoduchého formuláře svůj sen (nemusí sledovat nijak altruistické cíle), my jsme pro šanci na větší úspěch (a odlišení se od ostatních snů) udělali Prezi prezentaci. Dále je projekt hlavně o sbírání hlasů. V druhém kole o tom, jak se projekt zalíbí porotě. My jsme získali požadovaných 30 000 Kč.

Dalším velkým příspěvkem byly sponzorské dary od našich známých a kamarádů. Jejich štědrost byla úžasná a na výsledné částce 45 000 Kč se podílelo asi deset lidí. I zde nám velmi pomohlo naše středisko, a to jak samotnými příspěvky, tak propagací mezi další lidi.

Snad jednou z nejzajímavějších zkušeností bylo získávání peněz skrze šití teepee na zakázku pro další střediska. Tohoto řemesla jsem se chopili v návaznosti na naši střediskovou tradici, že si je šijeme vždycky sami a “prostě to umíme”. My jsme se nicméně učili všechno od píky. Šlapat, mazat stroj, prošívat sedm vrstev týpkoviny naráz, párat sedm vrstev týpkoviny, … naráz a tak. Ale hlavně vytrvat, poznat se navzájem z jiného úhlu pohledu. Když spolu něco děláte měsíc, dost lidí se do toho zakousne a pracuje. Po čtyřech měsících společného úsilí je nutné, aby tým byl natolik silný, že zvládne výkyvy v náladě, aktivitě a ochotě nás všech obětovat tomu více než dost svého volna. A ten tým, který to zvládl, to jsme byli my.

Šili jsme ve volných chvílích, a cítili jsme neustálý tlak nás samotných i ostatních, jestli “pro to děláme dost”. Proč zase nemáme čas šít a můžeme až za týden? Dohromady s neúspěchy, klasickou horečnatou přípravou tábora, přijímačkami a maturitami nám docházely síly. A tak se stalo, že v červenci ve tři hodiny ráno na Florenci, v den vyvrcholení toho tři čtvrtě ročního snažení, se nám vlastně nikomu ani moc nechtělo. Ale co je důležité, ta poušť vážně všechno absorbovala, monumentální sloupoví v Zionu při západu slunce nám vyjevilo takovou paletu barev, jakou je těžké si představit. Ač definitivní vyúčtování, poslední steh a email uzavřeli naši cestu až rok po návratu z USA, tak jsme to prostě zvládli, každý za sebe a všichni dohromady, a to nám už nikdo “neodpáře”.

Finální částka na osobu, kterou jsme si platili sami, byla cca 18 000 Kč. Takhle částku zhruba odpovídá cenám letenky. My jsme za to měli pět týdnů cestování po USA.

— Jana Donátová - Jája, Hana Veljačiková - Manka, Anna Trnková - Delfín, Barbora Novotná - Žiži, Barbora Mrázová - Wáška Roverský kmen ročník 20/ č. 100 https://casopisy.skaut.cz/kmen/848