Ivan Makásek - Medvěd, Hiawatha, Scoutarch Praha 1991

Říká se, že nadějí obnoveného Junáka jsou vlčata. Dovolte, abych se u tohoto názoru pozastavil a podělil se s vámi o krátkou úvahu na toto téma. Vlčata jsou nadějí pro Junáka vždy, protože se již od malička připravují na skautskou činnost. Je tedy jasné, že i dnes v nich každý vidí záruku dobré budoucnosti naší organizace, neboť jsou také nejméně zkaženi dobou. Ovšem aby se naděje v ně kladené vyplnily, musí mít Junák dostatečný počet vedoucích (i pro ně). Je otázka, zda a jak dlouho na vedení stačí zkušení, a- le přece jen staří činovníci. Hoši chtějí divoký život v lesích, přímo nenávidí všelijaké ty parády a parádičky - akce, které dříve prováděli pionýři. Vím, je to někdy i nutné, ale je přímo životně důležité, aby přibyli vedoucí, kteří si mohou ještě dovolit spát pod širákem a v zimě jezdit na sníh. Kde vzít onen mladý skautský živel? Jistě víte, kam mířím. Vidím naději Junáka v roverech, neboť ti mohou nastoupit do služby - když ne hned, tedy rozhodně v kratším čase, než vyrostou vedoucí z vlčat. Mělo by se tedy, dle mého soudu, věnovat velké úsilí také roverům. Všem činovníkům by mělo být známo, že rovery se mohou stát i chlapci, kteří oddílem neprošli. Myslím proto, že není překážka, která by zabránila v rozhodnuti založit roverský kmen. Hochů, kteří se o skauting zajímají, je dost. Zapomněl jsem však, že je zde podobný problém, jako u vlčat. Kde vzít vedoucí pro rovery? Těžko říci. Snad se někdo mezi námi najde. Neměli bychom házet flintu do žita a měli bychom aspoň vytvořit metodickou literaturu pro jejich činnost. Naše naděje se zvětší a budeme mít také pocit, že pro věc něco děláme. S literaturou pro rovery je to opravdu ubohé. Znám jen knihu Roberta Baden Powella „Na pouti za úspěchem“ a „Roverské dopisy“ Mirko Vosátky. Chtěl bych ještě dodat, že dělat správný rovering je velmi obtížné, neboť rs. kmen není pár starých chlapců, kteří odrostli oddílovému programu. Vedení roverů Je velmi náročné a snad právě proto je zájemců málo. Podle mých informací je v současné době v Praze slovy ŠEST roverských kmenů. Na ústředí je zatím z Čech a Moravy registrováno asi 11 kmenů. V takové síle roveři Junáku těžko pomohou. Je ironií, že postavení vedoucích roverů bývá nadto zlehčováno míněním, že roverům není třeba se věnovat, neboť mají být již samostatní a soběstační. Jen někteří si dostatečně uvědomujeme, že působeni skautského prostředí je důležité právě v letech 16 - 21, neboť v tu dobu se dá ztratit vše, co výchovou v oddíle hoši získali. Když však chlapci kritické období překonají a udrží si návyky z oddílu, může se pro mnohé skauting stát životním stylem. A pak by myslím teprve byl dovršen podíl skautské výchovy na charakter. Toto by skautští pracovníci měli vzít za své a všemi svými prostředky a schopnostmi měli by se věnovat roveringu. Snad jim v tomto rozhodnuti pomůže i tato příručka. Byla napsána po osmileté zkušenosti s rovery a proto doufám, že vám roverům i vedoucím roverů může být nápomocna. V Praze dne 4. března 1969 Medvěd-Hiawatha

Příručky a publikace pro roverskou činnost u nás opravdu chybějí. Proto Jsme si vždy velice vážili knížky Služba, kterou pro rovery vydal před 22 lety Medvěd - Hiawatha, zakladatel našeho střediska. Tato knížka nám byla dobrým pomocníkem v roverské činnosti a mnoho námětů, obsažených v této příručce, bylo postupně vyzkoušeno a realizováno. Bohužel, „Služba“ byla v minulých letech našim roverům nedostupná, časem se ztratil i Jediný - poslední výtisk, který Jsme měli k dispozici. Proto Jsem velice rád, že se dnes podařilo přepsat ze starých poničených kovolistů a do- tisknout tuto příručku, která nám citelně chyběla. Od doby, kdy byla Služba napsána, se lecos změnilo. Naše oddíly v uplynulých letech pracovaly stále a indiánská motivace a symbolika, která našemu středisku nikdy nebyla cizí a prolíná i touto příručkou, nám byla velkým pomocníkem v těžkých dobách a byla v našich kmenech dále rozpracována. Dne3 oddílů a kmenů, které se hlásí k symbióze myšlenek skautingu, woodcraftu a indiánských prvků, stále přibývá, týpí se stává vážným konkurentem tradičních podsad. I proto má druhé vydání Služby určitě svůj význam. Vím, že mnohým skautům se bude tato příručka zdát příliš woodcrafterská a mnohým woodcrafterům příliš skautská. Naším krédem však vždy byla idea, že skauting a woodcraft nejdou proti sobě, ale vedou k témuž cíli a syntéza těchto dvou směrů je nejlepší cestou pro naši činnost. Přesvědčili jsme se, že skautský styl práce je nezbytný pro oddílový věk do 15 let, zatímco starší - roveři tíhnou více k woodcraftu. To je přirozený jev, jemuž bychom se neměli bránit. Dovolil jsem si v příručce udělat určitý zásah a vypustit několik listů. Musím to vysvětlit. V prvním vydání Služby byl Jako námět pro roverskou činnost uveden seznam Orlích per dle Setona, upravený ze starých příruček. Dnes (na rozdíl od doby před 22 lety) pracuje Liga lesní moudrosti, která vydala platné a odzkoušené verze Orlích per pro dětské kmeny i pro dospělé.^ Tato Orlí pera se plně osvědčují i v našich kmenech. Zveřejňování jiného seznamu Orlích per by tedy nebylo na místě. Případní zájemci získají informace v Lize lesní moudrosti. Druhou vynechanou oblastí jsou návrhy určitých ohnivec- kých obřadů. Tyto věci jsme později realizovali a bohužel jsme se přesvědčili, že k jejich zvládnutí nestačí přečíst si několik stránek příručky - mohlo by tak dojít k určité degradaci. Některé znalosti z této oblasti jsou dnes u nás záležitosti zvlášť vybraných lidí - ohnivců. Ohnivecké obřady dnes představují téma pro dlouhé besedy u ohně a jejich stručný návrh v příručce by věci neposloužil. Pokud jsem byl někde nucen přidat do textu pár slov na vysvětlenou, činím tak odlišným typem písma s vyznačením své zkratky -Č-. Závěrem přeji všem roverům, aby jim tato knížka byla dobrým pomocníkem na jejich stezkách pod modrou oblohou. měsíc hladu 1990 Čiksika - Černá ryba

Byli jsme normální klukovskou partou na pokraji Prahy. Skauting jsme znali jen z vyprávění, protože nám byly asi tři roky, když byl zrušen. Od rodiči jsme slýchali okouzlující vyprávění, ale o něčem podobném jsme mohli jen snít. Časem se nám dostaly do rukou nějaké zažloutlé příručky, které trochu usměrňovaly naše tápající kroky. A pak stačilo přečíst pár foglarovek nebo májovek, abychom se rozhodli založit klub. Byli jsme však věcí neznalí, takže zanedlouho naše klubovna na půdě za komínem osiřela, aby přišla další pod smrčkem na zahradě - až jsem se konečně dočkal klubovny „Hochů od Bobří řeky“, kteří ji v té době měli v Radlicích. Jezdil jsem přes celou Prahu, abych se tam dostal. Byl jsem nadšen! Čas plynul a od Jestřába jsem odešel již s úmyslem založit partu, která se nesmí rozsypat. Stalo se. Založili jsme Dakotu. Ovlivňováni četbou vytvářeli jsme svou vlastní indiánskou tradici. Junácké stezky nebyly, proto jsme se bavili tím, co jsme si vymysleli. Jako indiánští bojovníci jsme se učili házet lasem, oštěpem, vrhat nůž a tomahawk, stříleli jsme z luku a z karabiny. Poznávali jsme však také stopy, zvířata, rostliny, ptáky, brouky… Klubovnu jsme neměli a tak jsme se scházeli po bytech. V neděli odpoledne jsme jezdili na výlety, později pravidelně na chatu, ještě později pod širák na Brdy. Veškerou činnost jsme bodovali. Znali jsme také junácký zákon, podle kterého jsme se snažili žít. Mohu se tedy směle domnívat, že jsme skautovali. Rostli jsme, řada věcí nás přestala bavit. Láska k přírodě zůstala, ale z „divošení“ jsme postupně střízlivěli. Někdo dříve, ^někdo později. A najednou nás začalo bavit vysedávat u ohňů a debatovat o světě, který nás obklopuje - o kultuře, politice, vesmíru, pravdě, lásce, náboženství i smyslu života. Byly to zajímavé debaty, někdy vážné, někdy veselé, podle nálady a chuti. Začali jsme se setkávat se starými skauty, kteří pro nás byli živými ideály. Vážili jsme si jich pro jejich duševní vlastnosti i pro to, že tyto hodnoty museli Jiným draze vyplácet. Skauting nám zvolna přecházel do krve. Chtěli Jsme být lepšími. Chtěli jsme zdokonalovat svůj charakter, snažili jsme se získávat vědomosti. Zajímali jsme se o vše. A najednou přišla touha učinit něco nejen pro sebe, ale i pro ty druhé. V té době jsme rovering a jeho ideály neznali. A pak se nám do rukou dostaly „Roverské dopisy“ od Mirko Vosátky. Tam jsme se dozvěděli, že děláme vlastně rovering. Nepíši tyto řádky, abych se pochlubil, ale chtěl Jsem na tomhle přikladu ukázat, že není potřeba dělat vědu ze skautingu, tím méně z roveringu. Ten, kdo cítí v žilách skautskou krev a má dobrou vůli konat dobro pro své blízké i neznámé, dostane se sám na cestu roveringu, aniž by četl příručky. To Je tajemství Jeho přirozené cesty. Přesto však vám předkládám tuto knížečku v naději, že vám na naši pouti může být nápomocná. Slovo rover má v angličtině několik významů. Nám se nejlépe hodí význam poutník. Symbolicky myslíme poutníka životem. Tím je vlastně každý člověk, protože smyslem našeho života je, aby člověk šel. A rovering je jedna z cest. Velmi záleží na tom, jak se na cestu připravíme a jak přípravy dále využijeme. Skaut se na život připravuje, dá se říci nevědomě, pod dohledem svého vůdce. Rover, dospívající, nebo již dospělý skaut (16 - 18 let) přijímá svůj řád s úmyslem, protože tuší jeho význam. Tím řádem je u skautů jejich zákon, slib a heslo. Zákon a slib zůstávají pro skauty i rovery shodné, heslo však je rozdílné. Jak víte, heslem skautů je „Buď připraven”, heslem roverů ”Služba“.

Heslo „Služba“ zní přísně, až nedůvěřivě. Je však nyní na nás, abychom mu dobře porozuměli a zbavili se tak nedůvěry, kterou může u nezasvěcen- ců vyvolat. Mirko Vosátka píše, že heslo přijali roveři v Anglii, když při svém založení v roce 1917 získali znak ze štítu waleských princů. Princové přijali za své heslo „Sloužím“ a znak tří černých pštrosích per po bitvě u Kresčaku. Toto heslo a znak patřily jednomu z největších středověkých rytířů, českému králi Janu Lucemburskému. Rytíři středověku sloužili ideálům své doby. Roveři - rytíři moderní doby slouží sobě - svému Já a ideálům skautské myšlenky. Obě tyto služby vyúsťují ve službě národu a lidství. Tuto myšlenku si trochu rozveďme: Co míníme pod službou svému „Já“? Tato služba znamená pěstovat svoji inteligen- ci, rozšiřovat svůj životní obzor zájmem o vše, co si naši pozornost zasluhuje. To znamená budovat si vědomě charakter, učit se jasně myslet, správně posuzovat, Jít po dobré cestě. Co míníme pod službou skautské myšlence? Sloužit skautské myšlence znamená činit dobro pro své bratry skauty i pro ostatní lidstvo; ve skautském oddíle pomáhají roveři s vedením ať již Jako činovníci, či jako instruktoři ve skautských disciplinách. Roveři slouží i ostatním lidem tím, že mezi ně rozšiřuji zásady dobré vůle a poctivé práce pro zlidštění vztahů, čisté lidství, kterého je vždy třeba. Uplatňují své zásady čestné a slušné hry. Znamená to učit se žit s druhými a pro druhé, umět i zapomenout na se- be, potlačit svůj egoismus a ziskuchtivost. Roverské heslo Služba, jak vidno, si žádá celých mužů - - opravdových rytířů moderní doby, neboť Je velmi náročné. A právě v tom tkvi jeho hodnota. Již ve skautském oddíle platila zásada výběrovosti, i když se pochopitelně dává příležitost všem. A tato zásada se u roverů musí uplatnit do důsledků. Praxe vám dá za pravdu! Řekli jsme, že rovering je cesta. Životní cesta! Rovering Je způsobem životat řekněme řeholí, protože mu dává smysl. Dává životu nápln, cíl, ideál, který člověk s Junác- kou krví potřebuje. Způsob roveringu se může měnit, jeho podstata však zůstane vždy zachována, protože vychází z vysokých mravních principů, které si lidstvo musí zachovat!

Miše Mokwa (18 let - student průmyslovky): Rovering je způsob života, cesta životem; je to jedna z mnoha možností, jak žít. Netvrdím (a ani nemohu), že je to nejlepší cesta. Ale jak pro koho; mně vyhovuje. Proč? Víme, že každý jednotlivec je poněkud jiný, než ti druzí. To znamená, že každého zajímá trochu něco jiného. Proto se ve velké lidské společnosti, která nemůže uspokojit každého zvlášť, vytvářejí menší skupiny, které se specializují. Pomáhají tomu, aby se sešli lidi s hlavním společným zájmem. Je mnoho životních cest, směrů a názorů. Některé jsou založeny na pohodlném žití bez velké námahy a na nízko položeném cíli, který lze snadno dobýt. Takoví lidé se spokojí s málem a jsou zřejmě také šťastni. Ale jsou i takoví, kteří se ženou stále k vyšším cílům, celý život něco hledají a zdánlivě nic nenalézají. Tito lidé jsou málokdy šťastni tak, jako ti první. Je to Jiný druh života a štěstí. Roverský kmen je malá lidská jednotka společnosti. Snažíme se v ní žít podle našich představ a zásad. Učíme se přijímat a respektovat odlišné názory kamaráda, ovládat a poznávat sebe sama. Nejlépe se poznáváme venku v přírodě. Mnoho lidí si představuje život v přírodě jen jako slunce, večer, oheň, vodu, teplo, slunný les a pohodlí na měkkém mechu. Ano, to je ta krása, kterou dovede pochopit každý. Dokážete však vnímat mráz, vodu v botách, prudký liják v nočním lese také jako krásu? Pochopí tuto krásu lidé, kteří v přírodě vidí jen pohodlně prožiti dovolené? Pro ně je to konec romantiky. Slabí a zbabělí tu odpadnou sami. Příroda je zlá a krutá ke slabochům, ale laskavá a mateřská k silným. Možná, že jedna z největších chyb civilizované společnosti je ta, že dala moc do rukou zbabělcům, slabochům a pokrytcům, kteří jsou potom ještě více zbabělí a krutí. Nechci podlehnout podmanivé moci civilizace, ve které člověk nemusí být zdravý a silný, aby mohl existovat. Proto kráčím nepohodlnou cestou roveringu! Proto dodržuji určitý řád života, proto chci dodržovat zásady a zákony, proto chci jít za jeho ideály.

Čingašgug (18 let - student SVVŠ): Nikdy jsem nestál tváří v tvář smrti, ale cítil jsem za zády samopaly zběsilců, kteří mohli zabíjet a také zabíjeli. To není chlubení, to je prosté konstatování toho, co jsem zažil. Uvádím to proto, abychom si uvědomili, co je to život. Stovky lidských generací a desítky geniálních mozků se namáhaly a namáhají, aby odhalili jeho účel, smysl, cíl, cenu. Já myslím, že život je něco velice cenného, když se lidé o něj bojí, dělají všechno, aby si jej uchovali a rvou se o poslední dech, o poslední pohled na slunce. Podobně je to s roveringem. Neznám jeho smysl a daleký cíl, který v sobě skrývá. A přesto se snažím jednat tak, jak mi to přikazuje svědomí a slib, který jsem dobrovolně složil; přesto dodržuji zásady, které jsem učinil vlastními, byť by mě soudili a zesměšňovali lidé, jichž si vážím. Rovering - to je život, kdežto život není jenom rove- ring. Znamená to, že rovering je součást života. A život, jak píše Grizzly, to je cesta a já dokládám, že Je to cesta dlouhou úzkou chodbou, po jejichž stěnách je nekonečné množství dveří po obou stranách. Tyto dveře pak člověk otevírá, to jsou obory lidské činnosti. Některé dveře člověk musí otevřít, protože se za nimi skrývá jeho přirozenost, jako jídlo, sebezáchova. Potom jsou to dveře, které musí být otevřeny, aby člověk obstál ve společnosti - to je řeč, oblékání, hygiena a podobně. Další dveře nutí člověka otevřít společnost, to Je studium, práce. Pak tu jsou ale jedny dveře, které mají zvláštní postavení. Za nimi se skrývá příroda. Do těch dveří vejdou nebo nahlédnou snad všichni lidé, protože z přírody vzešli. Stane se, že v těchto dveřích se setká několik lidí, kteří si porozumí a poznávají vše za těmi dveřmi. Jsou to přátelé, vědí, že přátelství je víc než láska. Do těchto dveří se mohou a nemusí vracet, ale všichni musí kráčet chodbou - životem. Kráčí spolu, neboť to jsou přátelé. A tak se dostanou ke dveřím, které člověk otevřít nemusí, ale oni je otevřou. Někdy jsou tyto dveře přibity, ale oni se s nimi perou, aby za ně nahlédli. Ostatní lidé kráčejí kolem dveří, které nemusí otevřít, nevšímavě, třebaže někdo z nich může za ně nahlédnout. Člověk, který otevírá tyto dveře a je tak prospěšný lidem a tím i sám sobě, je rover. A otevírání dveří, které člověk otevřít nemusí, to je rovering. To je služba, kterou člověk poskytuje lidem, které nezná či zná, kteří kráčejí stejnou chodbou jako on, protože nikdo nemůže kráčet jinou chodbou. Proto tedy rover otevírá „zbytečné“ dveře, aby v chodbě bylo více jasu vědění, míru, spravedlnosti, služby.

Rozhodně nehodlám naším názorem roznítit oheň vášní, kterým žel bohu podléháme i my skauti. Jsem si dobře vědom toho, co chci říci a proč. Nechci vytýkat, spíše pociťuji nutnost se hájit. Nedávno jsme vydali naši příručku „Stezkou Neskenonu“, ve které se v zakládající listině střediska Thecumtha přímo zmiňuji o woodcraftu a o tom, že jej považujeme za vhodný pro rovery. Bylo mi potom mimo jiné naznačeno, že jsem svou příručkou učinil jakousi reklamu woodcraftu, což, jak jsem vycítil, je nežádoucí, neboť woodcraft byl v očích mnoha činovníků zdiskreditován. Dále jsem byl upozorněn na to, že všechno, co hodlám nalézt ve woodcraftu, jistě mohu objevit i v Junáku. Musím se přiznat, že jsem nebyl připomínkami

tohoto druhu překvapen, neboť vím, že to jsou názory většiny skautů, které znám. Vím také, že je naprosto zbytečné Jim oponovat. Oni to znají lépe, protože to zažili a vůbec nepřipustí, aby jim někdo dával rozumy. Nedovedou si proto také představit, že se na to může někdo koukat jinak — takový člověk je pak rozhodně nezdravý živel. A proti tomu bych se rád ohradil. Nezačínal Jsem skautovat až loni na jaře, znám mentalitu dnešních chlapců, vím, jak chtějí skautovat a co se Jim líbí. Nechápal jsem a stále nechápu, proč když uctíváme oheň, máme své obřady a Indiány, klade se nám za vinu, že jsme woodcrafteři. Já i mí hoši víme, že jsme junáci. Myslel jsem si vždy, že skauting je krásný ve své volné interpretaci. Nikdo mě neučil oddělovat skauting a woodcraft, ani já jsem to neučil své hochy. Nechápu, proč bychom tak vůbec měli činit. Je pravda, že se tyto systémy organizačně oddělily, ale je otázkou, proč. Je také otázkou, proč se musely oddělit u nás, kde A. B. Svojsík dal do vínku svému hnutí myšlenky jak Baden-Powella, tak i Setona. My chápeme oddělení jako důsledek osobní politiky několika funkcionářů typu Miloše Seiferta, která bohužel přešla do jiné úrovně. Tak se původní jednotná krásná myšlenka počala hned v prvopočátcích tříštit. Rozkol se stal „tradicí11. Proč bychom se dnes k tomuto nesmyslnému dědictví hlásili? Budeme akceptovat jen to, co odpovídá zdravému myšlení a našemu citu. Je důležité si uvědomit, že skauting má právo dělat woodcraft, protože woodcraft neboli lesní moudrost je de facto programovou součástí skautingu. Na jedné své zahraniční cestě položil můj přítel jednomu americkému skautovi otázku, zda mu může říci, Jak se liší woodcraft a skauting. Ten se překvapeně podíval a ptal se, zda nebyla otázka špatně formulována. Když byl ujištěn, že ne, řekl: „No přece ve skautingu se učí woodcraft!“. Různé prvky woodcraftu se pochopitelně dají uplatňovat v oddíle, ale ucelený woodcrafterský systém sebevýchovy pomocí Orlích per se dá, dle našeho soudu, nejlépe uplatnit v roverských kmenech.^ Tak je asi potřeba se dívat na naše prohlášení v již zmiňované příručce. Jsme názoru, že Setonova Kniha Orlích per je velmi náročná proto, že nabízí, ale nevede za ruku. Zde je potřeba již roverské dobré vůle. Člověk není nucen, může si vybírat ze Setonovy studnice podle toho, na co má chuť. Řekněte - - proč sice každý skaut zná Setona, ale zná ho jen povrchně z jeho povídek o zvířatech? Proč se skautská literatura tak málo věnuje Setonovým výchovným myšlenkám? Jak pak mám věřit ujišťování, že jsme nestranní? Zkušenosti s roveringem jsou u nás dost malé, knih pro rovery je opravdu málo. Netajíme se s názorem, že pro ro- very by bylo vhodné použít Setonovu knihu „Svitek březové kůry“ Proč? Pokusím se to naznačit. Je známo, že v patnácti letech odcházejí kluci (děvčata i dříve) z oddílů, protože prošli všemi stupni junácké výchovy a dále již nic nenacházejí. Jen hrstka zůstává, aby pomohla vedoucím a tak zaplatila, co sama dostala. Je možné pokračovat dále v roverských kmenech, ale těm chybí nějaká hnací síla. V oddíle to byly stupně, odborky atd. A co mají mít roveři? Mají snad něco vůbec mít? Nebo už není nutné dál se jim věnovat? To jsou otázky, o kterých bychom museli dlouho diskutovat. Myslím si osobně, že dobrá vůle něco chtít dělat mnohdy nestačí. Poznal jsem, že se roverům kolikrát křivdí, když se míní, že jsou líní a nechtějí nic děat. On se totiž každý pro vedení oddílu nehodí a proto snad mají skauti v nejlepším všeho nechat? Musí snad něco existovat, co jim předloží další cíl na cestě, ne? Řekl jsem, že dobrá vůle nestačí a dodávám - protože je Ještě třeba vědět, jak na to! Setonova Kniha Orlích per může rozevřít před rovery i starší 3kauty škálu malých i velkých činů, které možno vykonat na další cestě k dokonalosti. Její hodnota tkví právě v tom, že dokáže udržet zájem o skauting tím, že poskytuje program, který je hoden dospělých mužů a žen. Rover nebo starší skautka může svými činy, jejichž symboly jsou Orlí pera, stoupat symbolicky k ideálu lásky a dobra, v duchu nezištné služby a nezastavit se tak na cestě, po které již dříve vykročil. Jak říká Seton, Orlí pera jsou jen důkazem putování, ne cílem. A tituly šlechticů lesní moudrosti mají jen zmalebnit touhu stát se lepším a dokonalým.

Takto tedy pojímáme rovering. Mohu dnes říci, že také proto se rovering pro nás stal překrásnou řeholí, jejíž řády a zákony plníme s hrdostí a osobním uspokojením .

Roverský kmen může vzniknout bud ze skupiny starších skautů, kteří již odrostli oddílovému programu, nebo z rádců (případně jejich zástupců) fungujícího oddílu. Mohou jej ovšem založit i ti, kteří se chtějí stát skauty později (16 let). I pro ty musíme mít poutnickou hůl se skautskou lilií. Mimochodem ti, kteří se rozhodnou pro rovering bez předchozí skautské praxe, jsou pro něj velkou nadějí, protože tak nečiní ze setrvačnosti, ke které by mnohde v oddílech docházelo.

Není nutné určovat počet členů, i když pro začátek nedoporučuji více než 7 až 8. Později jsou obvyklé kmeny i do čtrnácti lidí. Když jsme před lety zakládali Roverský kmen Dakota (RKD), byli jsme zpočátku jen tři. Náš patron Grizzly říkával „Třes faciunt collegium - tři dělají společnost”. Kmen nedělá velký počet lidí, ale jejich kvalita.

Musím přiznat, že jsem se dlouho rozmýšlel, zda na. tomto místě mám vůbec tuto otázku položit. Není totiž vůbec podstatná. Přesto jsem tak nakonec učinil, abych dodržel určitý pořádek. Tedy: vedoucím rover- ského kmene, který je složen z oddílové rady junáckého oddílu, je obvykle vedoucí tohoto oddílu, pokud nemá vhodného pomocníka.

Druhý typ kmene vede rover, kterého si kruh roverů zvolí. Jaké jeho vlastnosti by měli roveři při volbě sledovat, uvádí Mirek Vosátka v jednom ze svých roverských dopisů, který budu citovat na jiném místě.

musíte se důkladně seznámit s roveringem a Jeho programem. Musíte rozumět Jeho smyslu i jeho mravně etické podstatě. Chcete se stát dobrovolně rovery, proto každý musí vědět, co hodlá slíbit jako muž. Na seznamování budete potřebovat dobu nejméně dvou až tří měsíců, zbytečně nespěchejte! Za tu dobu se také dobře poznáte; to se netýká jen těch, kteří se neznají z oddílu! Je nutné, abyste se dobře sehráli, protože jinak nic nedokážete, i kdybyste měli sebevětší ideály. Vhodnou příležitostí, jak se dobře poznat, je společná práce. Tou by mohlo být zařizování “roverského doupěte”. Debaty o roveringu konejte u planoucího ohně pod širým nebem. Tam nejlépe vzniká ryzí kamarádský duch.

Každý kmen by měl mít nějakou legendu. Je velmi důležitá, neboť pomáhá vytvářet jeho zvláštní originální atmosféru. Na legendě je možno postavit celou tradici, legenda ovlivní i znak, pokřik, kmenové posvátnosti a další věci, o nichž tu budeme hovořit.

Založení roverského kmene bude významná událost, která musí mít důstojný průběh. Není proto pochyb, že obřad uskutečníte v přírodě. Již tady budete začínat s tradicí, proto volte hezké prostředí které jí samo bude napomáhat. Napři- klad můj roverský kmen má posvátné místo, kterému říkáme „Údolí slibu“. Je daleko, uprostřed šumavských hvozdů a je pro nás jistě nejkrásnější na světě. Tam byly složeny rover- ské sliby těch prvních, kteří kmen založili i těch, kteří přišli později. A jen tady zapálíme slibový oheň, když budeme chtít přijmout někoho dalšího do našeho bratrského kruhu.

Založení kmene je obřad. Můj návrh je tento:

1. Oheň zapálí vůdce (z přípravného ohniště zažehne pochodeň a přichází s ní podle indiánské tradice z východní strany).
2. junácká hymna
3. proslov vůdce
4. přečtení legendy kmene
5. roverský slib (slibujeme na „Základy junáctví“ a státní vlajku; formuli slibu říkáme buď zpaměti, nebo ji opakujeme po vůdci - každý zvlášť; po předání skautské lilie si stiskne nový bratr levou ruku s těmi, kdo Již slib mají. Ti jej tím přijímají do světového bratrstva skautů roverů)
6. podepsání zakládající listiny
7. končíme gillwelským kruhem (slibový oheň necháme vždy dohořet, nikdy jej nehasíme vodou či jinak; musíme-li z posvátného místa odejít dříve, necháme u něj stráž!)

Kmen by neměl být zván roverským, dokud alespoň tři Jeho členové nemají roverský slib. Proto se ovšem ještě nemusí pospíchát s jeho složením. Nebylo by to správné. Slib je příliš vážná záležitost, než aby se brala na lehkou váhu. Založit kmen podle legendy můžeme i bez toho, ovšem obřad, který jsem uvedl, by postrádal bod 5. Slib skládáme do rukou vedoucího skautského oddílu, nebo kmen může mít svého patrona právě pro tento účel. Například v RKD Jsem byl sice vedoucím, ale nemohl Jsem dost dobře přijímat sliby stejně starých bratrů. Měli jsme proto svého patrona, do jehož rukou skládali (a z tradičních důvodů skládají dodnes) sliby roveři, kteří vycházejí z mého 3. oddílu „Neskenon“.

Vhodnou přípravou na slib bude tvoje úvaha nad rozepsaným skautským zákonem tak, jak jej uvádí Markýz ve starých číslech Junáka: 1. SKAUT JE PRAVDOMLUVNÝ - líbí se ti, když někdo někoho obelže? Zdá se ti snad, že je šikovný? - zapíráš doma své neúspěchy ve škole? - dovedeš se dodatečně přiznat k omylu, chybě, nepřesnosti? - dovedeš ovládnout svou zlobu a nelhat s úmyslem někomu uškodit? - svádíš vinu na Jiného, aby ses sám ospravedlnil? - zastáváš se utlačovaných? - neobviňuješ snad někoho, aniž ses bezpečně přesvědčil?