Index → Články →Skaut končí, rover začíná

Ačkoliv žijeme v přetechnizovaném dvacátém prvním století, ukazuje se, že i v něm mají své místo přechodové rituály. Současný svět, který se odklání nejen od náboženství, ale i od duchovních hodnot, je možná potřebuje ještě víc než kdy dřív. Prim mezi nimi hraje přechod do dospělosti, který se odehrává právě v roverském věku. Přemýšleli jste někdy, jak by mohl vypadat přechod ze skauta na rovera?

Tajemně znějící slovíčko „rituál“ se ve svých pracích snažilo definovat mnoho různých autorů. Najít jednotnou a platnou definici se ukazuje jako problém. Psychologický slovník uvádí, že rituál je „pravidelné, pevnou kultickou tradicí stanovené opakování bohoslužebných nebo magických úkonů,“ nebo „obřad, sled slov nebo činů, které vedou k uskutečnění daného cíle“. Rituál ale vůbec nemusí být spojen s náboženstvím. Můžeme jej nalézt i ve zcela jiných kulturních oblastech, jako je například sport, národní zvyky a dokonce i politika. Je to určitý druh představení, ne nepodobný divadlu – až na to, že divadelní scénka si klade za cíl pobavit, zatímco rituál se snaží realizovat nějakou změnu v člověku. Lidé účastnící se rituálu se obvykle důvěrně znají, nejsou to jen pouzí „herci“.

Tím se pomalu, ale jistě dostáváme k pojmu „přechodový rituál“. Slovo „přechodový“ nám evokuje nějakou cestu, přechod z jednoho místa na místo druhé. Koneckonců Victor Turner, britský antropolog zabývající se symboly a rituály, přechodový rituál nazval dobrodružnou cestou za město. Toto označení je spíše symbolické, protože jde o jakousi vnitřní cestu člověka – například od dětství k dospělosti, ale může jít i o cestu skutečnou. Jako je tomu například u našich „Roveráků“ – roverské zkoušky, jejíž splnění je nutné ke vstupu do našeho roverského kmene SRKu.

Roveráky je označení po čertech náročného puťáku trvajícího tři dny a dvě noci – tři dny a dvě noci plné chůze v náročném terénu, ošetřování puchýřů a plnění různých úkolů, často podivných a svým způsobem ponižujících. Ve středisku navíc panuje nepsaná dohoda, že o roverákách se nemluví s těmi, kteří jimi ještě neprošli, takže ti, kteří se na ně chystají, vlastně pořádně nevědí, do čeho jdou. To dodává tomuto rituálu určitý punc tajemství – a tajemství vzbuzuje zvědavost. Je to cesta za hranice známého prostředí. Výstup z komfortní zóny do „volného vesmíru“. Roveráky – to je námaha, bolest, ale především dobrodružství. Je to pouť, která člověka proměňuje, testuje jeho zralost – což je opět jedna z charakteristik přechodového rituálu.

Jak už ale bylo řečeno, u většiny přechodových rituálů jde pouze o pouť symbolickou, o přechod z jedné fáze života do druhé. Tento typ rituálů se objevuje ve všech lidských společnostech od kmenů přírodních národů až po obyvatele velkých měst a je úplně jedno, na jakém stupni vývoje se společnost nachází či jaké vyznává náboženství. Kupříkladu u Masajů si chlapci mezi 12 až 16 rokem v rámci přechodu od dětství k dospělosti projdou obřízkou, v naší společnosti může stejnou funkci plnit získání občanského průkazu. Hezkým příkladem ze starší doby jsou taky krátké kalhoty pro chlapce a dlouhé pro muže, jak se píše v Poláčkově knize Bylo nás pět.

Skauting je symbolikou a rituály prošpikován jako svíčková špekem. Nejvýraznějším přechodovým rituálem, iniciací do skutečného skautského života, je složení skautského slibu, které probíhá až na malé obměny v podstatě všude stejně – slibový oheň, česká vlajka, slibování na Svojsíkovy Základy junáctví. Skautským slibem se ale nebudeme zabývat a přesuneme se o pár let dále, k přechodovým rituálům u roverů.

Přechodový rituál se většinou skládá ze tří částí – odloučení, přechod, přijetí/znovupřijetí. Každá z těchto částí má svůj úkol a specifický průběh. Při odloučení se člověk vzdává svého původního postavení – v tomto případě postavení „skauta“, aby se mohl stát starším „roverem“. V rituálu SRKu je touto fází ona roverská zkouška, ke které přistupují obvykle patnáctiletí skauti a skautky a plní ji ve smíšených tří– až čtyřčlenných skupinkách. Skupinka dostane zhruba dvacet úkolů, které musí během puťáku splnit, nebo se o to alespoň pokusit. Pokud splní příliš malý počet úkolů, zkoušku nesložila a musí ji opakovat. Do měsíce po úspěšném splnění zkoušky nastává samotné přijímání do roverského kmene, během kterého jsou nový roveři a rangers zasvěceni do symboliky kmene. Období od splnění zkoušky po přijetí do kmene je druhou fází, fází přechodu. Přijímaný se nachází v „mezistavu“ – zkoušku už má sice za sebou, ale starší ho ještě nevzali mezi sebe. Jakmile je rover oficiálně přijat, může se účastnit sněmů kmene a rozhodovat o změnách stanov kmene, o tom kdo se bude podílet na vedení apod. To je vlastně ona třetí závěrečná část přijetí, okamžik, kdy se rover stává právoplatným členem kmene s určitými právy i povinnostmi, které s přechodem z jedné fáze do druhé nutně přicházejí.

Je zvláštní, jak moc dokáže pouhý puťák a následné přijetí do kmene člověka změnit – jeho chování, jeho pohled na skauting i na svět. Budu poněkud osobnější a přiznám se, že na mě to tehdy velmi zapůsobilo. Když mi bylo kolem těch čtrnácti, patnácti let, skauting mi přestal dávat a začal spíše brát. Chtělo se po mně, abych vedla družinu, a mně to nešlo, chtělo se po mně, abych seděla na oddílových radách, a mě to nebavilo, neměla jsem tam moc kamarádů, natož přátel a začínala jsem vážně uvažovat o tom, jestli pro mě ještě má smysl ve skautu zůstávat. Pak přišla výzva, abych zkusila Roveráky. A teď by měla přijít věta: „A já jsem po tom skočila, protože to znělo úplně bezva!“. Zklamu vás. Nepřijde. Byla jsem z toho nápadu rozklepaná jak anglický puding, a když jsem zjistila, s kým jedu, klepala jsem se ještě víc. Ale překvapivě se to podařilo. Splnili jsme většinu úkolů (včetně sehnání lustru a donesení ho na tábořiště) a všichni jsme byli přijati do SRKu. Mně se tím otevřel celý svět. Roverské akce. Speciální třístupňová kmenová roverská stezka zaměřená na seberozvoj. Výzvy. Projekty. Pochopení hesla „Sloužím“. Ukázalo se, že je ještě možnost jít dál, že cesta ve skautingu nekončí rádcováním družiny, že je tisíc způsobů, jak být v oddíle užitečná, jak být prospěšná, jak pomáhat jiným.

Takto by přechodový rituál měl působit. Měl by člověka „nakopnout“, ukázat mu: „vidíš, jsi součástí našeho společenství, chceme tě tady,“ nebo „už jsi velký chlap“. Nejde samozřejmě jen o vstup do roveringu. Svůj rituál může mít i přechod od mladších roverů ke starším nebo prostupování roverskými kategoriemi – začínající, putující a zkušený rover. Ve spolupráci s klubem oldskautů můžeme přechodový rituál připravit také pro členy, kteří z kmene odcházejí. Protože roveři a rangers jsou poslední skupinou, na kterou se v Junáku nahlíží jako na výchovnou, odchod z roverského věku může být velmi citlivá záležitost, kterou lze pojmout jako potvrzení dospělosti daného člověka.

Ve skautu je zvláštní, že rituály probíhají (alespoň většinou) pro obě pohlaví téměř stejně a někdy také společně. Když se ale podíváme do historie, zjistíme, že už od pradávna probíhaly přechodové rituály u mužů a žen jinak. Dospělost u žen je jasně patrná a je spojená s biologií ženského těla. U mužů změny nejsou tak jednoznačné a viditelné, a tak je, zvláště v dnešní době, těžší se nějakého přechodového rituálu u nich dopátrat.

Přechodovými rituály u mužů se u nás zabývá Liga otevřených mužů, na jejíchž stránkách je k nalezení zajímavý dokument o přechodových rituálech v rodinné výchově. V dokumentu se setkáte s otci a syny, kteří spolu prožili rituál vstupu chlapce do dospělého života. Jedna věc jejich příběhy pojí – ten, kdo rituál připravuje, je vždy starší, a toho mladšího „zasvěcuje“ do svého světa, a to různými způsoby.

U rituálů otců a synů jde většinou o fyzické výzvy. Pokud se zaměříme na matky a dcery, případně na ženy a dívky celkově, zjistíme, že ačkoliv znamením přechodu je většinou změna fyzická, rituál je mnohem více symbolický a jde spíš o povídání a sdílení než náročnou výzvu.

Ve skautu se tyto rozdíly stírají možná proto, že tu hraje prim především dospělost či lépe řečeno zralost duševní a ne tělesná. Potom lze snadněji sjednotit věk rituálů u roverů – vstup do roverského věku by měl přijít kolem patnáctého roku a měl by být vzpomínkou, která zůstává. Věk plný hledání vlastní životní cesty si zaslouží, aby mu někdo udal směr. Dnešní doba se přechodovým rituálům vyhýbá, což možná způsobuje mnoho problémů – především nejistotu a vnitřní zmatek dospívajících a mladých dospělých.

Vraťme se opět k roverům. Dejme tomu, že jsme je přijali do roverského kmene. Fajn, to funguje. Jenže důležité je pokračovat, vyjádřit nově přijatým podporu a to, že jsou ti starší na cestě životem s nimi, že jim budou pomáhat a případně jim ukážou, kudy jít dál, když budou tápat.

Pokud tato podpora není nebo není jasně patrná, může to vést k různým problémům. K frustraci nováčků v roverském životě, kteří mají pocit, že se přechodem vlastně nic nezměnilo. Pak může následovat i jakýsi „odpad“ od kmene, případně od skautingu celkově. Na tyto věci je třeba dát pozor a připravujeme-li přechodový rituál poprvé, měli bychom si zvláště rozmyslet, co má mladším dát, co jim chceme předat a jak je budeme podporovat poté, co rituálem projdou.

Měli bychom pamatovat na to, že rituál samotný není to nejdůležitější – že důležité je to, co se odehraje v nitru toho člověka. Zajímejme se o to, jak rituál zapůsobil, jak se přijatí cítili. A nezapomínejme jim dávat najevo, že pro ten jeden den jsou tady ti nejdůležitější oni. Oni jsou „hrdinové“, oni přestali být dětmi a zapojili se mezi starší.

Přechodový rituál je konec něčeho starého a začátek něčeho nového. Pomáhá nám vychovat z dětí dospělé, pomáhá ukázat cestu a nastínit cíl. Je to mocná zbraň proti nejistotě dospívání a nejistotě dnešní doby. Tak ji užívejme opatrně a především – s velikou zodpovědností.

Victor Turner, britský antropolog zabývající se symboly a rituály, přechodový rituál nazval dobrodružnou cestou za město.

„Ten, kdo rituál připravuje, je vždy starší, a toho mladšího „zasvěcuje“ do svého světa. Přechodový rituál se většinou skládá ze tří částí – odloučení, přechod, přijetí/znovupřijetí. Přechodový rituál by měl člověka „nakopnout“, ukázat mu „vidíš, jsi součástí našeho společenství, chceme tě tady“ nebo „už jsi velký chlap“.

— Handlířová Anna Kmen č.90 http://casopisy.skaut.cz/kmen/694