Každá vlna je úplně jiná a snadno může zaplavit váš člun, pokud na ni nenajedete správně. … Vždycky všechno závisí na vaší soustředěnosti, odvaze a pohotovosti. … Vaše mysl se soustřeďuje na boj s jednou vlnou, a jakmile ji máte za sebou, vrhá se na vás další. … Tento souboj vás příliš zaměstnává, než abyste vnímali, jak postupujete dopředu. Dokud nejste od cíle jen pár set metrů, neuvědomujete si, že se k němu zvolna blížíte. Přitom však nesmíte polevit, vlny, s nimiž se utkáte na posledních sto metrech, jsou stejně nebezpečné jako ty, kterým jste uhýbali čtyři míle od pobřeží. Přesně stejné je to i v životě“ (Na pouti za úspěchem, citace podle: Vlče, skaut, rover, Baden Powell, Skautské prameny, str. 135).

Skaut, rover by si řekl, že idea tohoto citátu, jak B. P. vnímal poslání rowera (veslaře) nebo rovera (poutníka) na otevřeném moři života, je jednou ze základních myšlenek, od kterých se rovering odvíjel. Ve skutečnosti tomu tak nebylo, rovering se formoval již od roku 1918. Jak je vidno na tomto příkladu, rovering byl na světě ještě dřív, než B. P. napsal knihu Na pouti za úspěchem, která vyšla v roce 1922, ta měla totiž za úkol pomoci při nalezení směru roveringu. B. P.-ho skauting byl zaměřen zpočátku jen na výchovnou kategorii skautů a až později se k ní připojili vlčata a roveři, a jak to v roverském věku bývá, jejich formování bylo bouřlivé.

Začneme-li od počátku, tak v roce 1907 uspořádal B. P. tábor na ostrově Brownsea. Pokračujeme-li ve sledování osudů skautské posádky, zjistíme, že jedna třetina z nich dala svůj život za vlast v boji o Flandry. Pro ty, kteří byli mladí a nemohli bojovat, se skauting zdál velkou hrou, hrou pro děti, když jejich starší bratři pokládali život za vlast a krále. Velmi málo skautů zůstalo po 15. roku věku u skautů, a to díky snaze pomoci ve válečném konfliktu. Poznámka: V současné době mají mladí muži v Anglii možnost vstoupit k vojenské službě již od 16 let a v 17 letech mohou být zapojeni do válečného konfliktu, služba je dobrovolná, za tuto možnost jsou kritizováni ochránci lidských práv. Na začátku století byla situace asi podobná, proto ve skautingu moc mladých mužů nezůstalo. Dále také skauti, kteří byli mladí, nabízeli své služby jako hlídači, spojky, listonoši, skladníci, hasiči nebo fungovali jako skautská ambulance. To pro hnutí znamenalo málo skautských vůdců a tento nedostatek byl znát.

Již před válkou H. Geoffrey, editor Headquarters Gazette (Velitelských novin), měl v novinách sloupek, ve kterém se zabýval řešením problému úbytku v tomto věku. Na návrh A. G. Barraleta (skautský organizační ministr pro Londýn) vznikla v roce 1913 Skautská dobročinná společnost, v příspěvku ve Velitelských novinách vypsal určité výhody, které by pro skauting plynuly z takovéto vlastní organizace. Vzor viděl v ostatních velkých dobročinných společnostech, jako byly Heats of Oak nebo Svobodní zednáři. Díky zákonům v zemi se musely osoby, které byly v pracovním poměru nebo byly starší 16 let zapojit do dobročinné společnosti (Friendly society), pokud byl člen spolku nemocen, měl nárok na finanční podporu od spolku. Mimo jiné skautská dobročinná společnost byla návrhem na formaci starších skautů, kromě toho měli členové společnosti další výhody. Jinak se ale Skautská dobročinná společnost měla stát místem, které dokáže udržet starší skauty jako možné budoucí vůdce. Skautské vedení si myslelo, že Skautská dobročinná společnost by mohla řešit nedostatek starších skautů a vskutku tato organizace přitahovala starší skauty i neskauty. V roce 1914 byla oficiálně začleněna do hnutí. Jenže, jak již bylo zmíněno, bylo to zrovna v době, kdy propukla 1. světová válka a společnost se nestačila rozvinout a nastala mohutná mobilizace všech mladých, a proto tento poklus o vyléčení úbytku selhal.

B. P. se na tuto novou situaci snažil reagovat okamžitě, již měsíc po vyhlášení války 1300 skautů hlídkovalo na pobřeží, přesto chtěl B. P. více přispět k pomoci, a to v podobě Skautských obranných sborů (dále SOS, tato zkratka nemá nic společného se Skautkou ochranářskou službou). Myslel, že to bude také pravý lék na úbytek starších členů. Skautské obranné jednotky byly pro skauty starší 16 let. Jenže tyto jednotky nebyly v roce 1916 uznány britským ministerstvem a ubývání členů v hnutí se nezměnilo. (SOS nebyli uznáni proto, že ministerstvo války mělo svoji organizaci na výchovu potencionálních vojáků, tzv. „Kadety“.) B. P. měl jiné představy o výchově pomocníků ve válce, proto chtěl prosadit své SOS. Mimo jiné ministerstvo začalo vyvíjet velkou kampaň – nábor do „Kadetů“, a to B. P. chápal jako něco, co ohrožuje skauting, proto také usiloval o SOS. Ministerstvo B. P.-mu nedalo žádnou statní podporu, což v důsledku znamenalo žádnou finanční podporu na střelivo, bez pušek tak skuti nemohli sloužit v domobraně a mohli dělat jen některé práce na pomoc ve válečném konfliktu. V jeho SOS nešlo o militarismus, ale boj proti němu, B. P. sbory nemyslel jako stálé, přesto mnoho životopisců tuto událost z B. P.-ho života vynechává, neboť ji může někdo chápat jako pokus o zachování skautingu prostřednictvím války. Přesto SOS několikrát zasáhly a pomáhaly při různých úkolech. Za zmínku stojí, že ten, kdo prošel výcvikem v SOS, obdržel na klobouk „červené pírko“, které symbolizovalo opak proslulých „bílých pírek“, které dávaly ženy svým mužům, pokud nechtěli jít dobrovolně bojovat, označili je tak za zbabělce (viz film Čtyři pírka). Tuto aktivitu podnítil v roce 1914 Admiral Charles Fitzgerald. Seznam aktivit, které za svoji dobu existence stihly Skautské obranné jednotky udělat, najdete zde.

Něco se s úbytkem členů muselo udělat i přesto, že každý všechno každý plán nápravy byl poznamenán válkou. Tak to částečně bylo i s plánem z roku 1917 ze skautské konference, která proběhla v Matlocku. Byla sice konečně stvořena nová sekce skautů, kteří dostali „překvapivě“ název Senior Scouts (starší skauti). B. P. spolupracoval na tomto plánu s H. A. L. Fischerem, prezidentem školního výboru, a to ve spojitosti s odchodem chlapců ze školy ve 14 letech. B. P. se snažil najít něco, co by pro starší chlapce bylo přitažlivé. Plán měl být propojením skautingu a práce pomocí studia, které by chlapci pomohlo získat práci a uspět v ní. Navrhl několik pravidel pro skauty: starší skaut je člen hnutí starší 15 a půl roku; „patrols“ – hlídky se buď snaží o určitou specializaci v některém oboru nebo o nápravu úbytku členů; zvláštní aktivity a hry vedou k získávání různých odborností; zřízeny by měly být technické a dálkové školy, kde by starší skauti mohli studovat v různých odbornostech, úspěšní absolventi by dostali dekret (zkoušky by byly dvakrát ročně), který by byl atraktivní pro potencionálního zaměstnavatele; hlídky tvořily zásobu zkušených skautů při pomoci vůdcům oddílů; hlídky by měly mít své vlastní prostory, kde se mohou scházet – „doupě“. Skautští vůdcové povzbuzovali skauty, kteří zanechali školy ve 14 letech, aby se do tohoto projektu po zapojili. Tento plán (projekt) zčásti selhal, hlavně v oblasti propojení s prací a studiem, bylo to opět díky válečné době, což znamenalo nedostatek skautů ochotných podpořit tuto činnost.

V červnu 1918 svolalo londýnské Skautské zastupitelstvo konferenci Starších skautů, v Denison House ve Westminsteru (účastnilo se jí 150 členů). B. P. nemohl být přítomen, proto vyslal P. B. Nevilla. Ten zde mimo jiné prohlásil, že pouze „Královští skauti“ (určité ohodnocení, pokud skaut získal konkrétní odborky a odznaky) by měli být hodni této vyšší sekce v hnutí. H. Geoffrey (skautským jménem „Strýček Elwes“) přispěl s názorem, že starší by měli být odděleni od mladších a tím by měli konečně co dělat. Poslední významný příspěvek byl od pana Bensona, který prohlásil, že válka předčasně udělala z chlapců muže a to je důvod, proč nemohou akceptovat současný program starších skautů. Na konferenci byly předloženy dvě rozhodnutí, o kterých se hlasovalo:

  Plán pro starší skauty bude omezen do zadržení většiny starších chlapců, kteří byli již skauty, z fronty.
  Zda mají starší skauti mít možnost volby nosit dlouhé kalhoty ke kroji a nebo jen kraťasy, jak doposud. Tento bod byl většinou zamítnut.

Od srpna 1918 již do nové kategorie mohli jen starší 17 let, mladší museli zůstat se svými družinami (hlídkami). Tento přestupný věk se nezměnil až do roku 1939. Mezitím, co probíhala konference, se pracovalo na základních pravidlech pro rovery (Rules for Rover-scout), které vyšly v září 1918 a staly se tak jedněmi z nejdůležitějších směrnic, podle kterých by se rover měl řídit – thedump.scoutscan.com/rules4rs.pdf. Jejich nové vydání proběhlo v roce 1933 a částečně v knize Rover scouts, thedump.scoutscan.com/rs_what_are_do.pdf. Poznámka: Kromě poměrně pečlivých pravidel obsahují i myšlenky k vigilii a obřad přijímání rovera. Tyto dvě poslední oblasti jsou i v knize Rovering od P. B. Nevilla, kterou přeložil Jan Novák – Braťka (dostupné v elektronické podobě). Kvůli těmto význačným událostem se datuje založení roveringu k roku 1918, B. Břečka však chybně uvádí rok 1917!

Důležitým bodem v historii roveringu byl Skautský klub sv. Jiří, který založil H. Geoffrey („Strýček Elwes“), tento klub byl v Colchester a plnil zde od prvních dnů války funkci odchytu všech navrátivších se starších skautů, což bylo velmi důležité pro budoucí genezi roveringu a ve shodě s dohodnutým postupem z konference. Hrdinové z války se již nemohli dál nazývat mladíci – Seniors Scouts (starší skauti), proto byli označeni jako roveři „mladí muži“, rozhodli si o tom tak sami. „Slovo rover vyznačuje svobodu a dobrodružství, které jsou charakteristické pro mladé muže a určují směr jejich výcviku.“ P. B. Nevill mluví ve své brožurce Rovenství o tom, že: „Hovoří-li se na těchto stránkách pouze o roverech a nikoli o „roverech-skautech“, což by byl jedině správný název této skautské větve, je to pro stručnost a jedině pro stručnost. Roveři jsou skauti a tuto skutečnost nesmíme nikdy pustiti se zřetele; kdyby nebyli skauty v pravém smyslu toho slova, bylo by pro skautské hnutí lépe, kdyby jich vůbec nebylo.“ V listopadu roku 1919 byla oficiálně ustanovena Rover-skautská sekce v hnutí. Uveďme si několik hlavních bodů z knihy Rules for Rover-scouts: B. P. píše, že rover je třetí progresivní krok ve vzdělání skauta. Přitom nelze mladé muže držet bez nějaké aktivity a cílů, proto my mu nabízíme službu:

  Službu sobě, povolání, zdraví
  Službu skautskému hnutí
  Službu společenství a společnosti, občanství.
  Podle B. P.-ho služba byla možností splnit povinnost vůči Bohu.

Hlavním mottem roverů se stalo bratrství a služba. Roverské skupiny, posádky, měly svého roverského vůdce a rádce („rover mate“ – roverský rádce (kamarád)). Roverský vůdce jim byl přidělen a dán, ale rádce si v posádce volili sami, bylo důležité, aby rádce byl osobností. B. P. píše: „jeho osobnost je daleko důležitější než jeho znalosti“.

Kdo se chtěl stát roverem, musel vykonat vigilii, během které si ujasnil cíl svého „hledání“ a samotný obřad pasování – investituru. Každý nově začínající rover měl titul „squire“ – „panoš“ a měl svého rytíře, který se o něj staral, tento termín byl přijat v listopadu 1930. Rover – panoš byl jakýsi rytíř v tréninku a byl pod dohledem rytíře, rovera – mentora, který byl jeho rádce, dokud panoš nesplnil dané požadavky nemohl se stát samostatným rytířem, zde se B. P. inspiroval rytíři kulatého stolu a převzal od nich i rituály. Než mohl „rover – panoš“ přistoupit k investituře, musel splnit tyto požadavky: „Má přečtené a nastudované knihy Skauting pro chlapce a Na pouti za úspěchem. Studoval a porozuměl slibu a zákonu. Má dostatečnou znalost ve cvičení nováčků pro skautský věk. Podstoupil určitou zkušební dobu, na jejímž konci je schopen vigilie a investitury.“ Jen připomenu, že původně bdění trvalo celou noc a chápalo se zároveň jako proces samočištění. U konce investitury pokropil patron vodou ruce čekatele, což bylo symbolem omytí. (Voda byla ve džberu, který při obřadu ležel na látce, na které byl kříž svatého Jiří). Potom dostal rover od vůdce symbolický úder rukou, který znamenal, že obřad byl skutečně vykonán. Nakonec byl rover obdařen svazkem tří uzlů na rameno (svazek se skládal ze žluté, zelené a červené šňůrky), což reprezentuje všechny výchovné kategorie. Žlutá a zelená tam byla přítomna proto, aby pamatoval na povinnost k mladším bratřím a červená symbolizovala přivítání do společenství roverů. Investitura nebyla veřejná. Do poloviny 50. let se bdění stalo nepovinným a někde vymizelo úplně. Další podmínkou bylo „hledání“. Během samotné vigilie si měl rover ujasnit, kam ve svém „hledání“ bude směřovat, a měl si stanovit jasný cíl, který měl po obřadu začít plnit. Idea „hledání“ byla inspirovaná legendou o svatém grálu a jeho hledání rytíři kulatého stolu, jak napsal B. P. v Rules for Rover Scouts: „Toto hledání symbolizovalo hledání, které dělá z mladíků muže.“ Existovalo deset oblastí hledání, které byly oficiální a které vykrystalizovaly díky rozpravám roverů s Dr. F. W. W. Griffin, který byl populární roverský vůdce a mluvčí na MOOTech (jeho kniha: thedump.scoutscan.com/roverscouting.pdf). Jednalo se o tyto oblasti: hledaní pravdy; hledání světového skautingu; pátrání po roverském dobrodružství; hledání mladšího bratra (pravděpodobně rovera – panoše), kterého by dotyčný rover vedl k roveringu; hledání svědomí; hledání krásy; hledání lásky k zvířatům; pátrání po štěstí; hledání osobních schopností; duchovní hledání. Ve skutečnosti však každý rover mohl hledat ve své vlastní oblasti, kterou si stanovil, jediná podmínka byla, aby o svém hledání pravidelně diskutoval se svým vůdcem. Každá posádka si hledání přizpůsobila, a tak se začala tvořit její vlastní tradice.

Od roku 1922 se roveři podíleli na dárcovství krve, další roveři se účastnili služby u červeného kříže. Obecně v 30. letech došlo k celosvětové krizi, proto se roveři zapojovali do kurzů pro nezaměstnané, chystali tábory pro chudé děti a distribuovali pro ně hračky. V podpoře nezaměstnanosti šli ještě dál, když pořádali i kurzy pro nezaměstnané rovery a snažili se o poradenskou službu. Celková situace mezi rovery byla složitá: přestože existovala pravidla, nebyla mnohdy vůbec jasná a nedodržovala se, rozmanitost byla čím dál tím větší. Každý si pravidla vykládal, jak chtěl, nebyl zde jasný příklad. V Birminghamu byl například přestupný rok pro rovery pořád 15 let, přitom již obecně platilo, že je to 17 let. Další roveři začali vyvíjet aktivity na univerzitách, dá se říci, že šlo o jeden z prvních pokusů o vysokoškolský rovering. Začalo se čím dál tím více mluvit o tom, co znamená být roverem. Velitelské noviny přinesly v listopadu 1921 zprávu o konferenci roverů 6. až 7. října 1921. Tam se deklarovalo, že rover je mladý muž starší 17 let. Jejich specifický cíl je v zaměření na výchovu skautských vůdců nebo skautských pracovníků. Jsou tak zásobárnou skautských činovníků. Za těchto pohnutých dob napsal B. P. svoji knihu Rovering to Success z roku 1922 (Na pouti z úspěchem, anglická verze: thedump.scoutscan.com/rts.pdf), která byla svým zaměřením určena nejen skautům, ale oslovila i mladé muže mimo rovering.

První národní roverský MOOT (velké rokování roverů, od anglického moot = rokovat) proběhl v roce 1923 v Yorks Wood parku s P. B. Nevillem jako vedoucím roverské sekce. V roce 1926 se konal další velký MOOT v Albert Hall. Celkově se v historii konalo dvanáct MOOTů (od roku 1996 se konají vždy jednou za čtyři roky). Třináctý se bude konat v roce 2008 v Mozambiku. V listopadu v roce 1928 se konala Roverská konference v Londýně. P. B. Nevill byl nemocen a nemohl se jí zúčastnit, ale poslal krátkou zprávu: „držte se dvou bodů programu“. Bodů bylo sice šest, ale P. B. Nevill měl na mysli ty dva nejdůležitější: „Pravidla pro rovery a jejich náplň musí být za každou cenu pružná.“ a „Rovering je příprava na život a také snaha po celý život.“ V roce 1956 byli roverem členové hnutí od 17 do 23 let, ale všem přes 23 let bylo uděleno čestné členství v hnutí. Mohli nosit všechny odznaky a kroj, neplatili příspěvek, ale nemohli se již nazývat rovery.

Zastavme se chvíli u odznaků pro rovery, B. P. zpočátku oponoval myšlence zařadit pro rovery různé odborky. Myslel si, že mladí muži nepotřebují nosit znaky, aby je ukazovali na odiv. Přitom dobře věděl, že podporují určitou míru rivality a tak pomáhají udržet rovering na určité úrovni. Některé odznaky se ujaly, jeden z nich byl „Rambler badges“ (M. Vosátka jej překládá jako: odznak Poutník). Rover jej dostal za zdolání 100 km pěšky nebo 400 km po vodě nebo na kole. Roverský vůdce pak vyznamenal jednotlivé rovery živou ostružinou na klobouk, později (v roce 1923) se tento znak stylizoval do kovové podoby ostružiny, která byla zakončená skautskou lilií.

V roce 1931 bylo svoláno první velké světové rokování (MOOT) v městě Kanderstegu ve Švýcarsku. Zde byly roveři z 22 zemí a B. P. si vyslechl zkušenosti s vedením roverů v různých částech světa. Mimo jiné si zde napsal: „Roveři jsou oddíl, skupina lidí, jednotek zvláštního nasazení, kterých je přes 2 milióny. Jejich zbraní je disciplína dobré vůle a jejich služba se utváří na základě ne sebevýchovy pro válku, ale jako rozvíjení ducha pro mír na celém světě.“ B. P. byl účasten druhého MOOTu ve Švédsku v roce 1935, ale to bylo již naposledy, co byl mezi svými milovanými rovery, procesy v Německé říši nezadržitelně začaly ovlivňovat celou Evropu.

Rangers nebo roverky měly podobnou historii jako roveři. Utvořily se ze starších skautek v roce 1920. Od roku 1929 byl pro obě sekce roverů i rangers klíčovým pojmem spolupráce, která se osvědčila v předešlých letech. Hlavní osobností se stala paní Philips Bond. Publikovala článek v časopise „The Guider“ (Skautská vedoucí). Rovering pro děvčata představila jasným a přitažlivým způsobem. Mnoho návrhů se týkalo táborů Dětského venkovského fondu, na kterém spolupracovali roveři i rangers. Nutno dodat, že v období 1914 až 1918, kdy byl nedostatek mladých mužů a hrozilo, že se mladé dívky v organizacích, které nespolupracovaly s opačným pohlavím, těžko provdají, díky spolupráci obou sekcí (roverů i rangers) toto až tak nehrozilo. Později tato skutečnost byla známá jako (doslova): „B. P.-ho manželská agentura“! U nás tomu asi není jinak…

Druhá světová válka přinesla značné napětí v hnutí. Rovering kvetl v některých vojenských jednotkách a zvláště ve válečných zajateckých táborech. Mnoho roverských skupin přerušilo činnost a výsledkem toho bylo, že časopis Skautský pracovník navrhl v roce 1942 spojení roverů a oldskautů, protože jejich program během války směřoval spíše do sféry oldskautingu. Nakonec poválečná Británie vyžadovala změny a byla zřízena povinná vojenská služba od 18 do 20 let, to mělo za následek rapidní úbytek roverů a mnoho jich dalo život za svoji vlast. V březnu roku 1956 David Lungair (hlavní komisař pro rovery) oznámil, že všichni roveři s věkem nad 23 let musí jít na odpočinek a stanou se výpomocnou silou, hlavním důvodem bylo dostat rovery z jejich sekce, aby mohli působit jako skautští vedoucí. D. Lungair napsal: „Problém začal, když roveři, kteří dosáhli určitého stupně ve skautském životě (moment, kdy měli být vedením bráni jako již zodpovědní) náhle řekli sbohem!“ Brzy na to na jihovýchodním okresním MOOTu roveři nesli rakev, která symbolizovala rovering. Nemohli nic jiného dělat než s roveringem skončit, protože ústředí tomu tak chtělo. Rovering skončil jako stupeň přípravy k vůdcovství. Nikdo z tohoto rozhodnutí nebyl šťastný, snad kromě ústředí. Ti si tímto záměrem slibovali, že bývalí roveři se stanou vůdci a bude více vůdců. Ale pokles vůdců pokračoval dál až do roku 1964, kdy skončily i poslední roverské skupiny.

Rovering nebyl nahrazen konkrétní sekcí. Určitá náhrada byla sekce Ventura Scouting (od roku 1967), která byla pro 17–18leté až do 25 let a v roce 2001 ji nahradila Scout Network (Skautská síť). John Walker (autor článku zabývajícího se historií roveringu) soudí, že tato kategorie není úplně totožná s roveringem a to kvůli jednomu z nejdůležitějších pravidel z roku 1933 (Rules for Rover-scouts), konkrétně: „Jestliže povolání, věk nebo jiné okolnosti zabrání roveru v aktivní účasti v hnutí, může se stát čestným členem. Přitom bude fungovat jak nejlépe umí a snažit se plnit skautský ideál v každodenním životě.“ Problém byl ekonomický, Skautská asociace si nemohla dovolit registrovat tyto členy bez poplatku. Na druhé straně je to podle Johna Walkera odklon od mravní zásady lorda Kitchnera: „Jednou skautem, navždy skautem.“ Pokud chtějí skauti po 25. roku udržovat spojitost se skautingem, mají možnost udržovat kontakt s mateřskou organizací placeným členstvím v Scouts' Friendly Society, B-P Scout Gild nebo Scout Fellowship.

Možná si myslíte, že mnoho událostí v této práci se českého roveringu netýká, ale to by byl omyl. Udržela se u nás investitura roverů; některé problémy, které zde zazněly, řešíme i my; odznak poutníka se snažil propagovat i Mirko Vosátka; „B. P.-ho manželská agentura“ je odleskem našeho rodinného skautingu, jak o něm píše Václav Břicháček, nebo kurzu Gens. Mimo jiné je zde mnoho inspirativních myšlenek. Například je otázkou, zda tomu není u nás taky tak podobně se situací roverů, jako v několika posledních odstavcích. Kolik je roverů nebo starších členů v hnutí a kolik jich ve skutečnosti vede nějaký oddíl, členská základna skautingu stárne, máme hodně členů v rozmezí 18 až 24 let, ale přitom úbytek mladších členů. Nevěřím, že by ústředí v dnešní době tuto situaci řešilo tak radikálním způsobem jako v Anglii, ale je to otázka k zamyšlení, co s tím! Důvody, proč znát historii, byly již mnohokrát vyjmenovány. (Kdo nezná historii, je nucen si ji zopakovat, a podobně.) Nejdůležitější je znát naši historii, abychom si z ní mohli vzít inspiraci, proto mi dovolte v poslední větě vyzvat všechny rovery, činovníky, kteří by měli potřebu zmapovat historii českého roveringu, abychom se spojili a mohli na tomto tématu pracovat společně. Případné poznámky ke světovému vývoji roveringu rád uvítám a rád doplním do textu.

Text vznikl na základě překladu článku Johna Wolkera, autor článku může vznést jen částečná autorská práva a chtěl by, aby se tento článek dál volně šířil. Přesto by byl rád obeznámen s tím, zda dotyčný materiál použijete, a to jen z informativních důvodů, zda vůbec roveři nebo roverské kurzy mají zájem o tuto problematiku. Děkuji.

Na závěr si zde dovolím umístit odkaz ještě na jednu z velice dobře napsaných knih o roveringu, jejímž autorem je Frances Gidney „Gilcraft“ (první šéf Gilwellu), thedump.scoutscan.com/rscouts.pdf.

Autor a překlad: Jan Nehyba Recenze: Vojtěch Procházka 27. 12. 2006

archivoval z webu RK Kerberos— Miroslav Martinek 2017/07/04 10:25

Knihy uvedené v tomto článku a další k roverské tématice najdete i na stránce LITERATURA

Název rangers pochází z roku 1920, kdy jej Olave Baden-Powell navrhla jako označení pro (již 2 roky existující) kategorii starších skautek. Svůj výběr tehdy lady Olave zdůvodnila kombinací významů, které toto označení nese v angličtině:

• sloveso to range (uspořádat do správného pořadí, ale i volně se toulat, cestovat – a to nejen fyzicky, ale i v myšlenkách) odkazuje na to, že starší skautky mohou ve věku rangers objevovat území/témata, která jako skautky nestihly dostatečně prozkoumat

• podstatného jména range (vzdálenost na kterou vidíme, slyšíme, dosáhneme) ukazuje na to, že od rangers, jako od starších členek komunity se očekává, že hledí dále pro příležitosti, jak konat dobro a sloužit společnosti

• podstatné jméno ranger (někdo, kdo hlídá velkou plochu země nebo lesa) je příhodné pro starší skautku, která má nadhled a také smysl pro zodpovědnou péči

• sloveso to range taktéž znamená „plout společně stejným směrem“, což příhodně vystihuje rangers jako dívčí ekvivalent chlapecké roverské kategorie

The Story of the Girl Guides by Rose Kerr, 1932, pp 151-152 přeložil Jakub Tesař - Tesák

— Miroslav Martinek 2019/11/28 08:43