Roverská wiki

Toto je starší verze dokumentu!


DOPISY ROVERŮM

Mirko Vosátka - Grizzly, 1993, edice FONS

NEFORMÁTOVANÁ VERZE BEZ OBRÁZKŮ - in progress

0

Na začátku bylo slovo… v knize se tomu říká - úvod. Tyto dopisy roverům jsem napsal, jelikož mnoho lidí mne vyzývalo, abych vydal své Rowerské dopisy, které vyšly před padesáti léty. Je to dlouhá doba v lidském věku, ale i v lidské společnosti. Dějiny byly po tuto dobu velmi pestré a hluboce zasáhly do morální, společenské i ekonomické části lidstva. Změnili se i mladí. Nejsou již tací, jací byli tehdá, když jsem vedl svůj roverský kmen „G,! a získával neopakovatelné zkušenosti v práci s dospívající mládeží. Dnes jsem se pokusil znovu pobesedovat na dálku s čtenáři mých Dopisů roverům a rangerkám, ale i těm, kteří se ještě neřadí mezi členy světového bratrstva skautů. Několik dopisů jsem přece jen trochu upravil a zařadil mezi ty zcela nové. Zdá se mi, že mohou i přes tu vzdálenost padesáti let něco říci. Debata, diskuse, to jsou prostředky domluvy a výměny myšlenek mezi lidmi. A té výměny myšlenek, snášenlivosti, pochopení druhých je dnes velmi potřeba. Budu rád, když těchto pár dopisů zaujme čtenáře, mohou mi napsat i protichůdné názory, vyvracet je, dokazovat, že se mýlím. Rád je budu číst, jen když se někdo ozve, jelikož to budu vědět, že četl a přemýšlel a o to hlavně jde - přemýšlet, uvažovat, srovnávat názory druhého. Udávám svou adresu, aby mi kdokoli mohl napsat svoje mínění ať je jakékoliv. Tedy: Mirko Vosátka Bor 20 Suchdol nad Lužnicí 378 06 Čtěte a pište!

1

Před padesáti lety jsem vydal první domácí příručku o roveringu pod názvem „Rowcrské dopisy“. Byly to zkušenosti z mého desetiletého vedení roverského kmene. Dnes mi mnoho známých říká, abych vydal znovu ony Rovcrské dopisy.Ale já vím. Že to nějak nejde. Uplynulých padesát let poznamenalo velmi celou naši společnost. Změnilo pojmy určitých morálních i materiálních hodnot. Změnilo mezilidské vztahy a vytvořilo prostředí, kam se staré vydání „Rowcrských dopisů“ nemůže hodit. Dnes stojí skauting u nás před jedním svým největším úkolem, a to je vychovat člověka normálního myšlení a chování. Odstranit veškerá poškození, způsobená jak nacistickou tak komunistickou diktaturou a dopadem jejich ideologií na morálku našeho národa. Skauting jako takový je i ve světě, kam chceme směřovat, hodně změněný. I s tím se musíme po svém vyrovnat a přitom zůstat sami sebou, tak jak se to podařilo kdysi br. Svoj sikovi. Nejdříve se však podívejme na to, co slovo ROVER a pro děvčata vybrané pojmenování RANGERS znamenají. ROVER - podle velkých anglických slovníků znamená poutníka, tuláka na cestách, ale také silničního lapku nebo dokonce piráta. RANGERS • pak nejdříve toho, kdo se pohybuje krajinou, potom jízdní hlídku a konečně i hlídku strážců hranic na Divokém západě, kde rangers vznikly z určité nouze. Na ochranu svých majetků vytvořili farmáři dobrovolné jízdní hlídky, které vzaly spravedlnost do vlastních rukou * nejdříve pověsily zkorumpované šerify a jejich pomocníky, potom likvidovaly všechny desperáty a zloděje převážně koní a dobytka. Jejich tvrdou a nebezpečnou práci nakonec ocenil státní department USA a většinu rangerských oddílů přijal do státní služby, jako řádnou jízdní pohraniční stráž. Domnívám se tedy, že pojmenování RANGERS je pro děvčata odrůstající junáckému věku a při tom stále zapálená pro skauting více jak sporné a neodůvodněné. Překlad slova ROVER ve významu poutník je obsahově výstižné a pojmenování ROVERKA mi zní docela pěkně i po stránce jazykové. Badcn-Powell kdysi nazval svoji příručku o roveringu výstižně „Rovcring to succcss“. Překladatel Jan Novák pro ni zvolil název „Na pouti za úspěchem“, čímž použil překladu slova rover právě ve smyslu poutník. Já sám jsem volil překlad slova rower jako veslař a to z toho důvodu, že B-P vytyčuje jako vodící myšlenku své rovcrské příručce slova: SÁM ŘIĎ SVŮJ ČLUN, BUDOU-LI HO ŘÍDIT JINÍ, ZTROSKOTÁŠ, což i dokládá velice výstižnou kresbou v úvodu textu. Rovering samotný nebyl B.-P. doveden až do konce. Dnes se pojetí toho, co původně zamýšlel B.-P. rozcházejí i v zahraničí. Jsem v kontaktu se zahraničními roverskými kmeny. Nikdy však nechci jen napodobovat to, co ony dělají. Ano, jsou velkou inspirací. Je však třeba najít něco víc, co je vhodné pro českou povahu. Netvrdím to z přehnaného nacionalismu a patriotismu, ale z tvrdé zkušenosti. Kdyby Svojslk neupravil baden-powcllův skauting na české poměry, nebyl by tento pak schopen přežití a neobnovoval se s takovou houževnatostí, jak se vždy obnovoval. Ve svojsíkově skautingu je zaklet český duch, který mu dává neobyčejnou sílu v život. A to je třeba zachovat i dnes. Je nutno vytvořit ryze český rovering a ne jen tupč napodobovat to, co se dčlá v zahraničí. Nebude to jednoduché, ani lehké, ale je to proveditelné. Ještě si připomeňme jedno, a to je roverské heslo, které vytyčil sám B.-P., a je jím prosté slovo SLUŽBA. Zdůrazňuji je velkými písmeny, jelikož je toto slovo základem roveringu a tento základ má spoustu odnoží, o kterých si v dopisech postupně povíme.

2

Heslo SLUŽBA vybral B.-P. ve snaze dát roveringu základy té ušlechtilosti, kterou se vyznačovalo klasické rytířstvo. Dějepisec by vám řekl, že roku 1346 po skončení bitvy u Kresčaku procházel anglický následovník trůnu bojištěm a zastavil se u padlého českého krále Jana Lucemburského. Vytrhl mu z jeho helmice tři černá pštrosí pera a převzal je do svého osobního znaku, současně i s heslem mrtvého krále ICH DIEN, což znamená v překladu z němčiny JÁ SLOUŽÍM. I zde v tomto hesle roverů nalezneme tedy kus české historie. Heslo SLUŽBA musíš nejdříve uplatňovat ve vlastním životě. Starořímský stoik Marcus Aurelius napsal obdivuhodné dílo MTa eis heuton - Hovory k sobě samému“. Jejich obsah vystihuje velmi trefně to, co se očekává od rovera v jeho občanském životě. Hovořit sám k sobě zní trochu podivně, někomu by se mohlo zdát, že navádím k samomluvě duševně chorých, ale zdaleka tomu není tak. Léčit na duši by se měl ten, kdo takto smýšlel. Hovory samého se sebou je nutno brát jako neobyčejně důležitou složku lidského života. Dnešní člověk zapomíná na sebe samého, kromě svých materiálních potřeb - o ty dbá pečlivě. Najít cestu k sobě samému není tak lehké a málokdo se o to dnes pokouší. Rover by si tuto cestu měl vytyčit jako základní požadavek své roverské činnosti. Nalézt sama sebe, naučit se hovořit sám se sebou není vůbec žádnou duševní poruchou, ale hlubokou moudrostí. Nejlépe se hledá vlastní já při samotářských toulkách přírodou. Ona k tomu dává nepřímý podnět zejména citlivějším povahám. Slyšet svůj vnitřní hlas, vyžaduje velkou míru soustředění a to lze v přírodě docílit nejsnáze. Přemýšlel jsi čtenáři, o tom, kdo vlastně jsi, jak co děláš, co vše je v tvé moci a jaký je Tvůj úkol zde na Zemi? Dovolím si tvrdit, že asi sotva a většina z vás bude považovat mé otázky za hloupost. Přitom je tomu naopak, mají velkou závažnost. Pokuste se ve vhodné chvíli - třeba večer před usnutím přinutit sama sebe k přemýšlení o sobě. Lehněte, si pohodlně, vyžeňte z hlavy všechny myšlenky. Uklidněte ten zmatek obrazů, který se ve vás po prožitém dni odvíjí a zapíná se právě zavřením očních víček před spaním a pak si dejte následující konkrétní otázky. Co jsem dnes udělal dobře, jak jsem mluvil, jednal, choval se, plnil si své povinnosti. Nejde jen o to, uvědomit si, zda jsi v zaměstnání splnil všechny své pracovní úkoly, ale především jde o to, zda jsi jednal podle svého svědomí, jak jsi se choval vůči lidem. Jaké jsi projevil schopnosti při promýšlení své pracovní náplně. Pomalu pak v sobě začneš objevovat své nadání na určitou věc či v určitém směru, ale také to, k Čemu se nehodíš, své mimořádné a třeba zatím nevyužité schopnosti nebo svoji přehnanou snahu po něčem, co nakonec vlastně ani nechceš, zda se hloupě nepodřizuješ vlivu okolí, kamarádů, známých jen proto, aby jsi s nimi třeba udržel kulhavý krok, jak to činí mnozí jiní. Sloužím - především sobě samému tím, že si v sobě proberu celý den. Den svého života a vyvodím z toho pro sebe důsledky. Třeba se rozhodnu, že se budu učit to a to, abych prohloubil své znalosti, s tím umožnil své uplatnění, v sobě objevené nové schopnosti Jednat s lidmi je umění. Buď schopen jim naslouchat, snaž se pochopit jejich myšlenky. Nečiň rychlé závěry. Uvědomuj si, jak mluvíš ty, jaké dáváš tónové zabarvení svému hlasu, jaké volíš slova, jak se při své řeči tváříš - tím vším působíš na svůj protějšek a ovlivňuješ výsledek vzájemného rozhovoru či jednání. Mnozí si při dnešním živějším rytmu života toto vůbec neuvědomují a pak se jen diví, že nemají z jednání příznivější výsledky. Je nutno naučit se hovoru k sobě samému, být schopen věcně kritizovat své chování a jednání, umět zvážit, zda můj partner pochopil mé myšlenky, jak vnímal zvuk mého hlasu, význam mých slov, zda je bral stejně jako já, zda můj výraz v něm nebudil obavy, strach, odpor ze mne. Poznání všeho toho je pro Tvůj další život důležité - nabýváš v sobě životní moudrosti. Demokratický vývoj v naší společnosti Ti poskytuje prostor stát se plným člověkem, ne loutkou v bezejmenném davu bývalého režimu. A o to vše jde. K tomu musíš hledat cestu sám v sobě. B. - P. vždy říkal, že skaut je kousek kvásku a rover ve svém věku tím spíše. Pro Tvůj budoucí běh života se poznatky o sobě samém stanou velmi cennou pomůckou. Námět pro tebe: Najdi si buď večer nebo ráno čas pouze pro sebe. Prober si uplynulý den, vypracuj si plán na den příští. Můžeš si i heslovitě napsat, co si vytyčuješ, a pak při dalším hovoru sama se sebou si znovu vše vyhodnoť. Může se stát, že si s něčím nebudeš vědět rady. Pak si polož otázku, jak dál a třeba i nech věcem volný průběh. Buď Ti vnitřní hlas napoví hned, jak jednat nebo přijde odpověď nečekaně ve chvíli, kdy celý Tvůj problém vyzrál a sám nabídne rozuzlení. Pokud jsi si vědom svého tíživého a nevyjasněného problému, jsi schopen snadněji řešit i jeho spontánní řešení. Z počátku se Ti bude zdát tento úkol obtížný, ale uvidíš, že po čase bude pro Tebe krásnou chvilkou, kdy budeš jen Ty a Tvé druhé Já. Budeš sám sebou. Budeš hovořit k sobě. Nalezneš v sobě velmi bezpečný přístav v chvílích krušných a moudrého rádce v složitých životních situacích. Neztrácej tedy vůli pokračovat a vydrž začátek své roverské cesty.

3

V minulém dopise jsem psal o SLUŽBĚ sobé samému. Dnes bych chtěl v tom pokračovat a sice poznáváním odkud jsem přišel. Ne, nebudeme duchařit, aleje dokázáno pracemi genetiků, antropologů, biologů a psychologů, že okolí - ať je to příroda, společnost, běh dějin - to vše se zakódovává do podivných částic nazvané geny. Známe geny biologické, ale musí být i jisté geny psychologické, které vytvářejí to, čemu se říká charakter člověka, formují jeho vlohy, schopnosti a náklonosti. Svému otci jsem tajně říkal „rodinný stopař”. Byl totiž zamilován do rodného kraje a znal celé jeho dějiny. Znal i lidi v něm žijící. Sledoval náš rod, až pokud byly písemné prameny doloženy. A mohu říci, že to byly velmi zajímavé poznatky o našich předcích, o nichž nej starší záznamy nalezl v Liber Libertinorum - tedy Knihách svobodníků, patřících pod přímou pravomoc krále a nikoli šlechtice. Co vše se dalo najít v těchto starých záznamech, pak v Berních knihách, Urbářích, matrikách a tomu podobných! Bylo to zajímavé stopování a vůbec se nedivím, jak tomu propadl. Mne tím také nakazil. Ono rodina, to je velmi pestré a zajímavé společenstvo. Z rodin se skládá národ a rodiny tvoříme my. Nebudu se zde šířit o všech podrobnostech mého rodu, ale když pozoruji děti svého rodu, tak se pomalu odhalují záhady jejich povah, sklonů, zájmů. Kovář, hostinský, svobodný sedlák, medicus, apatykář, voják ze Španěl, potomek Habánů či z rodiny benátských patricijů - ti všichni a mnoho dalších zanechali své stopy ve mně i mých předcích. Ono „podivení, že mám takové a takové vlohy“, jak soudí lidé v mém okolí, se sebepoznáním postupně odhaluje. Proto rover, který plní náplň hesla SLUŽBA k sobě samému, by se měl také trochu zahloubat nad svými předky. Našel by tam jistě velice mnoho i nečekaných zajímavostí. Znám jednoho váženého docenta, který zjistil, že jeden jeho předek byl sťat údajně jako lapka a jedna prabába upálená jako čarodějnice. Jiný zase nalezl, že byl synem „nemanželského lože“ jistého mocného šlechtice. Tak, jak jsou zajímavé dějiny míst, obcí, měst, země, jsou neméně zajímavé i dějiny lidských rodů. A chceme-li rozumět sobě, je třeba mít alespoň trochu vědomosti o tom, kdo byl před námi. Stále platí ono dnes trochu otřepané „historia magistra vitea“ a platí to o dějinách svého rodu. Ne z hlediska šlechtického, majetkového, alegenetického. Toto hledání, promýšlení, co je v nás z našich předků, je také kus pouti za úspěchem našeho života. Námět pro tebe: Najděte co možná nejvíce materiálů o své rodině, vysvědčení, potvrzení, třeba i legitimace např. sportovních klubů, třeba se vám podaří nalézt i soukromý deník, konskripční lístky o bydlišti, pracovní smlouvy, vojenské nebo vandrovní knížky, potvrzení o důchodu - zkrátka HLEDEJTE A STOPUJTE! Máte-li v rodině staré pamětníky, požádejte je o vyprávění z jejich mládí, studií. Ptejte se jich co chtěli dělat, co nemohli dělat, na jejich koníčky. Jedna nalezená stopa vede k další a jeden poznatek k dalšímu - tak jako korálek ke korálku navlékejte své poznání KDO JSEM A ODKUD PŘICHÁZÍM A PROČ JSEM TAKOVÝ jaký jsem.

4

Jsem si vědom toho, že to, co požaduji po dnešním roverovi, nebude vyhovovat mnohým z dnešních “hurá roverů“, ale jdu ve smyslu zakladatele skautingu i myšlenky roveringuB,- P., I v dnešním dopise se chci zabývat třetí SLUŽBOU sobé samému. Na pouti za úspěchem se v Evropě totiž požaduje mimo bystrost, pracovitost a jiné potřebné vlastnosti pro rozmanitá povolání především ZNALOST, Znát a vědět je to nejdůležitější! Komenský říkával: “Uč se synku moudrým býti!“ Bylo to také často napsáno nad vchodem starých škol, těch tak zvaných obecných. Moudrý býti, znamená mnoho věděti a rozmýšleti o tom. Koukat na televizi a chroupat při tom brambůrky, hulákat a dělat si s fotbalovými fanoušky starosti, zda naše Kotěhůlky získají bod v lize - to pro naši cestu do Evropy nestačí. Je dnes mezi námi mnoho mladých lidí, kteří by chtěli vše rychle a co s nejmenší námahou i myšlením. Ono je to pohodlné a 'myšlení bolí“, jak často slýchávám. Ano, souhlasím - bolí. Ale každý tréning zpočátku bolí! Po běhání i po chůzi nebo plávám má člověk tělo jako polámané. Ale když vytrvá a je důsledný, pak vše jde lépe a lépe. Znám to ze svých toulek po vlastech českých i zemích za jejich hranicí * vždy druhý, třetí den byl kritický, než si tělo zvyklo na pochodové tempo a ramena otlačila pod tíhou torny. Ale pak to najednou zmizelo a pochodovalo se o sto šest, že kilometry jen mizely za mnou. Tak je to i s učením. Zejména se to týká jazyků. Dnes se stále více a více ozývá, že mladí neumí říci jinak, než vole-vole. Znalost řečí otevírá široké možnosti, jak přijít k informacím, které nejsou napsané v rodné řeči, Z dřívějška známe: „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem!“ A opravdu je vtom kus lidské moudrosti. Dnes, kdy máme hranice otevřené na všechny strany, jsou cesty k případným dosud nám neznámým přátelům zataraseny naší neznalostí cizích řečí. Z řady z nich je pro nás asi nejdůležitější němčina, neboť tato je jazykem našich nejbližších západních sousedů. Pak je to angličtina, která je nejvíce používaným jazykem ve světě vědy a techniky. Znalost dalších řečí je věcí nadání každého z nás. Jsou lidé, kteří se učí rychle, ale jsou také „snaživci“, kterým to jde pomalu, hůř i hůře, I zde se projevuje naše rozdílnost. Putujte za vzděláním a poznáním. To je vlastně náplní třetí SLUŽBY a snažte sejít po správné stezce! Náměty pro tebe: Najdi v místě svého bydliště Veřejnou knihovnu, opatři si legitimaci a pravidelně ji navštěvuj, abys poznal, co vše skýtá, Žiješ-li ve velkém městě, 2jisti, zda v něm není nějaká odborná knihovna, třeba i regionální, I některá muzea mají své knihovny, KNIHOVNA - to je studánka, v níž najdeš pomocníky pro plnění třetího obsahu hesla SLUŽBA, Zapiš se do některého jazykového kursu a zakousni se pořádné do učení, abys měl co nejdříve dobré výsledky. Najdi si bratra (sestru) skauta (skautku) ze země s kterým (kterou) jsi schopen se dohovořit a navaž s ním (ní) spojení. Své teoretické znalosti vyzkoušej při přímém styku s novým známým. Buď ho pozvi na náš tábor nebo se vydej za ním. Slyšet řeč v zemi, kde je živá a slyšet mluvit domorodce, je zcela něco jiného, než poslouchat magnetofonový pásek nebo gramodesku či učitele ve škole. Skutečná živá řeč obsahuje vše. To nenalezneš v sebelepší učebnici a ani se nedozvíš od učitele. Tož STOPUJTE jak se co řekne…anglicky,německy,francouzský…

5

V mém jednom předešlém dopise jsem psal, že příroda je nejlepší prostředí pro přemýšlení. Dnes bych k tomu dodal, že je to místo, kde se nejlépe uvažuje o tom, co se dnes žonglérsky označuje za vyšší dimenzi, vyšší pricip, PRAVDU a LÁSKU psáno s velkými písmeny. Dříve se tomu prostě říkalo Bůh. To je boží dílo, boží příroda a bylo to každému jasno, co se tím myslí. Ano, každý si však přestavoval pod pojmem Bůh něco jiného. Dogmatický příslušník církve to, co dogma učilo, prostý člověk to, co cítil. Připomenul bych zde slova Baden-Powela z jeho knihy „Na pouti za úspěchem“, kde v kapitole „Nevěra“ praví: „Naproti tomu poznal jsem mezi zálesáky více než jednoho přísně věřícího člověka, kterému v dětství nedostalo se vůbec náboženské výchovy a který poznal Boha z jeho děl a z jeho zázraků ve světě…“ Zamyslete se nad dalšími řádky, které popisují událost, jak se skutečně stala. Jedné zimy jel jsem na lyžích do mé chaty v alpském podhůří. Sněhu prašanu bylo dost, ale byl pokrytý ledovou korou, která praskala pod váhou mých kročejů, rozřezávána hranami lyží. Vyšel jsem z lesní cesty na světlinu ozářenou sluncem. Zůstal jsem překvapen stát. V mrazu minus dvacet stupňů tu rozkvetla čemeřice v plné kráse. Listy vysoustruhované, jako ze slonoviny a sloupek žlutých pes tiků byl obalen kožíškem jemných jehlic jinovatky. Kousek dál prodíral se otvorem v ledu další kvítek , ještě stočený v pupen a třetí počal nesměle rozevírat svou bělostnou korunu. Poklekl jsem vedle květu a prstem opatrně stíral kožíšek jíní z lístků rostliny. Byly tu dva symboly mocného života a ledové smrti. Kdo je postavil vedle sebe? Podruhé jsem sjížděl z Prešenovy chaty na Vavasorovu chatu po úbočí Stolu na Karvnakách. Nahoře byla mlha, zima, těžký sníh. Níž sníh rozbředlý s lysinami uválené, loňské uschlé trávy s porosty bílých nebo fialových krokusů. Sejmul jsem lyže, nechtěl jsem poškodit tuto krásu rozloženou kolem mne. Ještě níže byly zelené listy s poupaty divokých narcisek, pak bylo pásmo, kde rozkvetly do své osobité krásy a ještě níž kvetly již ovocné stromy. Sníh zmizel a nový život se hlásil modrými jezírky z květů hořce jarního podél cesty, kudy jsem sestupoval do údolí. To jsou takové zážitky, které přinutí člověka rozvažovat a promýšlet kdo, co, proč tomu tak je. Člověk se obírá tím, co se označuje za víru. Věří něčemu. Jsou však lidé, kteří neuvažují a pohodlně přijímají dané dogma církve, plní ho do puntíku se vší okázalou pokorou a přitom ve svém nitru jsou pyšní, jak jsou dokonalí věřící, často vystavovaní okolí na odiv dokonalého věřícího. Jsme v době, kdy se vracíme do Evropy. Máme za sebou historické státnicko - politické bohatství a také starou křesťanskou tradici. Když je českému člověku zle, jde k soše svátého Václava. Jde k víře, ke křesťanským prvkům, proto se mi zdá neupřímné volit různé pojmy pro to, co se odjakživa označovalo prostým slovem Bůh, boží. Nedávno jsem odpočíval pod větvemi mého „stanového smrku“. Je to mohutný smrk s větvemi až k zemi, pod kterými je pohodlné místo pro táborové zařízení poutníka. Díval jsem se otvory mezi větvičkami, jak se venku šeří a uvnitř „stanu“ stmívá. Pak se počaly rozkládat cáry mlh. Skoro to vypadalo pohádkově, jako by se tam klady rusalky. Seděl jsem opřen o mohutný kmen stromu. Nebyl jsem sám, byl tu se mnou strom, tvorboží jako jsem já, či houba před větvemi, trs vlohyně a borůvčí. Ano strom, vlohyně, střevlík pyžmový co tu právě leze, celé rašeliniště - to jsou osobnosti. Ne lidské, ale osobnosti světů botaniky, zoologie, geologie, všeho co tvoří to okolí kolem nás. Je podivné jak lidé používají slovo přírodní, přirozená, dle přírody, jako v přírodě, stále je kořen příroda. Dnes hledáme duchovní dimensi, která patří roveringu, jako patří do skautingu a vlastně celému lidskému životu. Kolikrát jsem na svých toulkách seděl u ohňů s pastevci vysoko v horách, pustých skalních pláních Prokletije, či na břehu moře. Byli to prostí lidé bez škol, ale co bylo krásného v jejich úvahách a myšlenkách často těžce a nejasně vyslovovaných. Oni poznali, co je Bůh, jako ten zálesák, o kterém píšeBaden - Powell. My ho musíme vrátit do našeho života, jako ho měli naši předkové. Jak krásně zněla stará formule doplňující slova slibu: „K tomu mi dopomáhej Bůh1', tato slova byla zapojena i do skautského slibu. Pomozte na této stezce mladým lidem, kteří nemají vysokoškolskou erudici ani slovník a výrazovou obratnost. Musíme jim dát něco, co je jim pochopitelné, srozumitelné a proto přijatelné.

6

V dopise tři jsem psal o rodině. Dnes bych rád řekl několik slov o další společenské jednotce, se kterou člověk přichází stále do styku. Jsou to naši známí, přátelé, spolupracovníci i ti, kteří pojednou získávají blízké místo jako manželka, manžel, tchán, tchýně a další nově vzešlí příbuzní, ale i přátelé, ke kterým mne poutá něco více než ke známému sousedovi na chodbě kde bydlím. Jsou to však lidé, kterým bych měl věnovat svou pozornost jací jsou a jaký je skutečný vztah mezi námi. Ten má širokou škálu možností. Pro vedoucího roverského kmene je pak umění poznávat lidi jedním ze základních bodů jeho práce. Pamatuji se na příhodu z dob studií mé dcery. Tehdy měla dobrou „kamarádku“ Hanku. Bystré, veselé děvče, jak se zdálo. Když k nám přišla, byla výřečná a dovedla vykládat, zejména o Tomíkovi. Když jsem se ptal, kdo že to je, no kámoš z diskotéky. Budiž, když se ti líbí, tvoje věc, myslel jsem si. Po čase však Hanka ztichla a byla nezvykle vážná. Ptal jsem se dcery na příčinu. Prý je v jiném stavu. Když Hanka přišla, ptal jsem se ji, jak se vlastně Tomík jmenuje a kde bydlí a co je. Prý neví, byl ale kápo party. Ona o něm nic nevěděla. Teď se Tomík i parta z disko vytratila a děvče neví kam. A to je pak původ rozmanitým neshodám v manželství, ukvapeným svatbám i rozvodům. Letmá známost, letmo se mi zalíbí a nic více. Kdyby takto pracoval roverský vedoucí, sklidil by po čase velké rozčarování a dočkal se, že se mu kmen rozpadne. Lidi je nutno znát, ne ověřovat jako kriminalista vše, co se o něm dá zjistit, ale zvážit jeho chování vůči mně, ostatním v kolektivu, poznat jeho zájmy, názory, postoje k práci, politice, víře, společenským i ekologickým problémům. Ne každý je nám pak na sto procent dobrý. A to je také správné. Vybíráme si dobře, aby náš vzájemný vztah byl účelný, berme to v kmeni, krásný ve vztahu dvou lidí, v manželství to platí nejvíce. Jsou lidé, kteří ustupují do pozadí a pojednou v kritické situaci je to chlap na svém místě a naopak velkohubí tlachalové se ukáží jako ubohé, zbabělé baby. Jsou to někdy velká překvapení, ale pro rovera by neměla být. Ten své známé poznává šíře, důkladněji, buduje si kolem sebe skupinu lidí, kterým plně důvěřuje, ví jak reagují v té či oné situaci, co mají rádi, kde jsou citliví, kde je jejich slabina, v čem jsou silní a schopní. Je to pak směs zajímavých lidí, často zdánlivě protichůdných, ale všichni mají snahu o pochopení, porozumění druhého, pak ke konfliktu nedojde. Je tu totiž vybudována úroveň vyšší mezilidské kultury vztahů a zájmů, které v celku dávají kladný a dobrý postoj, navzájem mezi sebou, členů tvořící tuto společenskou jednotku i ve vztahu v širší veřejnosti. Když si vzpomenu na příklad Tomíka a Hanky, tak si připomínám slova Baden-Powella z jeho v“Na pouti za úspěchem“, kapitola „Zeny“, kde píše o pojmu, který dnes u mnohých vzbudí posměšek, to slovo zní rytířskost, ale zamyslete se nad jeho slovy: „Muž bez rytířskosti není mužem. Muž, který je rytířský a má úctu k žene, nikdy se nesníží k jednání zvířecímu a nedopustí také, aby se žena ve spolku s ním ničila, ztrácejíc úctu sama před sebou i úctu jiných. Na něm je, aby vedl - a to správně, nikoli, aby se dal sváděti na scestí…“ Lidství spočívá na rodině tvořené mužem a ženou jako základní buňky lidské společnosti. Podívejte se kolem sebe, kolik těch manželství je „lidských*1. Pojem možná nezvyklý, ale zamyslete se nad ním. Moje žena mi před lety napsala: „Já Tě miluji. Ne šíleně, protože to je obvykle láska, ze které člověk po čase vystřízlivý, ale tak klidně, hluboce, lidsky, tak že to přetrvá a zůstane na celý život, že to nemůže s časem odplavat, ale jenom se prohlubovat, nabývat na síle, mohutnět. Jako řeka, která začíná malým pramínkem a postupně sílí, mohutní až končí v moři věčnosti. Taková je moje láska, naše láska…“ A společný život mi ukázal, že to nebyla planá slova, ale hluboká životní pravda a moudrost léty stále více uskutečňovaná. Námět pro tebe: Pokus se roztřídit své známé podle těchto stupňů: vyhovuje…proč, poznej si co tě na něm pňtahuje, líbí, dělá sympatického, nevyhovuje…popiš podobně jako u předcházejícího, odporný…vyznač vše co tě na něm dráždí, je to nepříjemné. A po roce si vezmi tyto kartičky a škrtej, připisuj nové poznatky, vztahy, budeš překvapen změn, které se ti objeví. To dělej každý rok. Máš-li roverský kmen, pak si po měsíci prohlížej kartičky svých členů a doplňuj vše, co jsi na nich poznal, dostaneš dobrý přehled. Ale pozor. Tento seznam je jen pro tebe a nikdy ho nepoužívej veřejně, či dokonce se chlubit, že ho máš a někomu vyhrožovat, že povíš o něm, co na něho víš. To je konec roverství, kamarádství a vzájemných vztahů.