Obsah

SLUŽBA, PŘÍRUČKA PRO ROVERSKOU ČINNOST

Název: Služba, příručka pro roverskou činnost
Autor, vydavatelství, rok Ivan Makásek, Praha, Scoutarch, 1991
Jazyk český
odkaz na knihu sluzba_-_prirucka_pro_roverskou_cinnost.pdf
obálka

Kompletní textaci toho díla můžete listovat v PDF vč. ilustrace.

PŘEDMLUVA K 1. VYDÁNÍ

Říká se, že nadějí obnoveného Junáka jsou vlčata. Dovolte, abych se u tohoto názoru pozastavil a podělil se s vámi o krátkou úvahu na toto téma. Vlčata jsou nadějí pro Junáka vždy, protože se již od malička připravují na skautskou činnost. Je tedy jasné, že i dnes v nich každý vidí záruku dobré budoucnosti naší organizace, neboť jsou také nejméně zkaženi dobou. Ovšem aby se naděje v ně kladené vyplnily, musí mít Junák dostatečný počet vedoucích (i pro ně). Je otázka, zda a jak dlouho na vedení stačí zkušení, a- le přece jen staří činovníci. Hoši chtějí divoký život v lesích, přímo nenávidí všelijaké ty parády a parádičky - akce, které dříve prováděli pionýři. Vím, je to někdy i nutné, ale je přímo životně důležité, aby přibyli vedoucí, kteří si mohou ještě dovolit spát pod širákem a v zimě jezdit na sníh. Kde vzít onen mladý skautský živel? Jistě víte, kam mířím. Vidím naději Junáka v roverech, neboť ti mohou nastoupit do služby - když ne hned, tedy rozhodně v kratším čase, než vyrostou vedoucí z vlčat. Mělo by se tedy, dle mého soudu, věnovat velké úsilí také roverům. Všem činovníkům by mělo být známo, že rovery se mohou stát i chlapci, kteří oddílem neprošli. Myslím proto, že není překážka, která by zabránila v rozhodnuti založit roverský kmen. Hochů, kteří se o skauting zajímají, je dost. Zapomněl jsem však, že je zde podobný problém, jako u vlčat. Kde vzít vedoucí pro rovery? Těžko říci. Snad se někdo mezi námi najde. Neměli bychom házet flintu do žita a měli bychom aspoň vytvořit metodickou literaturu pro jejich činnost. Naše naděje se zvětší a budeme mít také pocit, že pro věc něco děláme. S literaturou pro rovery je to opravdu ubohé. Znám jen knihu Roberta Baden Powella „Na pouti za úspěchem“ a „Roverské dopisy“ Mirko Vosátky. Chtěl bych ještě dodat, že dělat správný rovering je velmi obtížné, neboť rs. kmen není pár starých chlapců, kteří odrostli oddílovému programu. Vedení roverů Je velmi náročné a snad právě proto je zájemců málo. Podle mých informací je v současné době v Praze slovy ŠEST roverských kmenů. Na ústředí je zatím z Čech a Moravy registrováno asi 11 kmenů. V takové síle roveři Junáku těžko pomohou. Je ironií, že postavení vedoucích roverů bývá nadto zlehčováno míněním, že roverům není třeba se věnovat, neboť mají být již samostatní a soběstační. Jen někteří si dostatečně uvědomujeme, že působeni skautského prostředí je důležité právě v letech 16 - 21, neboť v tu dobu se dá ztratit vše, co výchovou v oddíle hoši získali. Když však chlapci kritické období překonají a udrží si návyky z oddílu, může se pro mnohé skauting stát životním stylem. A pak by myslím teprve byl dovršen podíl skautské výchovy na charakter. Toto by skautští pracovníci měli vzít za své a všemi svými prostředky a schopnostmi měli by se věnovat roveringu. Snad jim v tomto rozhodnuti pomůže i tato příručka. Byla napsána po osmileté zkušenosti s rovery a proto doufám, že vám roverům i vedoucím roverů může být nápomocna. V Praze dne 4. března 1969 Medvěd-Hiawatha

PŘEDMLUVA KE DRUHÉMU VYDÁNÍ

Příručky a publikace pro roverskou činnost u nás opravdu chybějí. Proto Jsme si vždy velice vážili knížky Služba, kterou pro rovery vydal před 22 lety Medvěd - Hiawatha, zakladatel našeho střediska. Tato knížka nám byla dobrým pomocníkem v roverské činnosti a mnoho námětů, obsažených v této příručce, bylo postupně vyzkoušeno a realizováno. Bohužel, „Služba“ byla v minulých letech našim roverům nedostupná, časem se ztratil i Jediný - poslední výtisk, který Jsme měli k dispozici. Proto Jsem velice rád, že se dnes podařilo přepsat ze starých poničených kovolistů a do- tisknout tuto příručku, která nám citelně chyběla. Od doby, kdy byla Služba napsána, se lecos změnilo. Naše oddíly v uplynulých letech pracovaly stále a indiánská motivace a symbolika, která našemu středisku nikdy nebyla cizí a prolíná i touto příručkou, nám byla velkým pomocníkem v těžkých dobách a byla v našich kmenech dále rozpracována. Dne3 oddílů a kmenů, které se hlásí k symbióze myšlenek skautingu, woodcraftu a indiánských prvků, stále přibývá, týpí se stává vážným konkurentem tradičních podsad. I proto má druhé vydání Služby určitě svůj význam. Vím, že mnohým skautům se bude tato příručka zdát příliš woodcrafterská a mnohým woodcrafterům příliš skautská. Naším krédem však vždy byla idea, že skauting a woodcraft nejdou proti sobě, ale vedou k témuž cíli a syntéza těchto dvou směrů je nejlepší cestou pro naši činnost. Přesvědčili jsme se, že skautský styl práce je nezbytný pro oddílový věk do 15 let, zatímco starší - roveři tíhnou více k woodcraftu. To je přirozený jev, jemuž bychom se neměli bránit. Dovolil jsem si v příručce udělat určitý zásah a vypustit několik listů. Musím to vysvětlit. V prvním vydání Služby byl Jako námět pro roverskou činnost uveden seznam Orlích per dle Setona, upravený ze starých příruček. Dnes (na rozdíl od doby před 22 lety) pracuje Liga lesní moudrosti, která vydala platné a odzkoušené verze Orlích per pro dětské kmeny i pro dospělé.^ Tato Orlí pera se plně osvědčují i v našich kmenech. Zveřejňování jiného seznamu Orlích per by tedy nebylo na místě. Případní zájemci získají informace v Lize lesní moudrosti. Druhou vynechanou oblastí jsou návrhy určitých ohnivec- kých obřadů. Tyto věci jsme později realizovali a bohužel jsme se přesvědčili, že k jejich zvládnutí nestačí přečíst si několik stránek příručky - mohlo by tak dojít k určité degradaci. Některé znalosti z této oblasti jsou dnes u nás záležitosti zvlášť vybraných lidí - ohnivců. Ohnivecké obřady dnes představují téma pro dlouhé besedy u ohně a jejich stručný návrh v příručce by věci neposloužil. Pokud jsem byl někde nucen přidat do textu pár slov na vysvětlenou, činím tak odlišným typem písma s vyznačením své zkratky -Č-. Závěrem přeji všem roverům, aby jim tato knížka byla dobrým pomocníkem na jejich stezkách pod modrou oblohou. měsíc hladu 1990 Čiksika - Černá ryba

O JEDNÉ PARTĚ

Byli jsme normální klukovskou partou na pokraji Prahy. Skauting jsme znali jen z vyprávění, protože nám byly asi tři roky, když byl zrušen. Od rodiči jsme slýchali okouzlující vyprávění, ale o něčem podobném jsme mohli jen snít. Časem se nám dostaly do rukou nějaké zažloutlé příručky, které trochu usměrňovaly naše tápající kroky. A pak stačilo přečíst pár foglarovek nebo májovek, abychom se rozhodli založit klub. Byli jsme však věcí neznalí, takže zanedlouho naše klubovna na půdě za komínem osiřela, aby přišla další pod smrčkem na zahradě - až jsem se konečně dočkal klubovny „Hochů od Bobří řeky“, kteří ji v té době měli v Radlicích. Jezdil jsem přes celou Prahu, abych se tam dostal. Byl jsem nadšen! Čas plynul a od Jestřába jsem odešel již s úmyslem založit partu, která se nesmí rozsypat. Stalo se. Založili jsme Dakotu. Ovlivňováni četbou vytvářeli jsme svou vlastní indiánskou tradici. Junácké stezky nebyly, proto jsme se bavili tím, co jsme si vymysleli. Jako indiánští bojovníci jsme se učili házet lasem, oštěpem, vrhat nůž a tomahawk, stříleli jsme z luku a z karabiny. Poznávali jsme však také stopy, zvířata, rostliny, ptáky, brouky… Klubovnu jsme neměli a tak jsme se scházeli po bytech. V neděli odpoledne jsme jezdili na výlety, později pravidelně na chatu, ještě později pod širák na Brdy. Veškerou činnost jsme bodovali. Znali jsme také junácký zákon, podle kterého jsme se snažili žít. Mohu se tedy směle domnívat, že jsme skautovali. Rostli jsme, řada věcí nás přestala bavit. Láska k přírodě zůstala, ale z „divošení“ jsme postupně střízlivěli. Někdo dříve, ^někdo později. A najednou nás začalo bavit vysedávat u ohňů a debatovat o světě, který nás obklopuje - o kultuře, politice, vesmíru, pravdě, lásce, náboženství i smyslu života. Byly to zajímavé debaty, někdy vážné, někdy veselé, podle nálady a chuti. Začali jsme se setkávat se starými skauty, kteří pro nás byli živými ideály. Vážili jsme si jich pro jejich duševní vlastnosti i pro to, že tyto hodnoty museli Jiným draze vyplácet. Skauting nám zvolna přecházel do krve. Chtěli Jsme být lepšími. Chtěli jsme zdokonalovat svůj charakter, snažili jsme se získávat vědomosti. Zajímali jsme se o vše. A najednou přišla touha učinit něco nejen pro sebe, ale i pro ty druhé. V té době jsme rovering a jeho ideály neznali. A pak se nám do rukou dostaly „Roverské dopisy“ od Mirko Vosátky. Tam jsme se dozvěděli, že děláme vlastně rovering. Nepíši tyto řádky, abych se pochlubil, ale chtěl Jsem na tomhle přikladu ukázat, že není potřeba dělat vědu ze skautingu, tím méně z roveringu. Ten, kdo cítí v žilách skautskou krev a má dobrou vůli konat dobro pro své blízké i neznámé, dostane se sám na cestu roveringu, aniž by četl příručky. To Je tajemství Jeho přirozené cesty. Přesto však vám předkládám tuto knížečku v naději, že vám na naši pouti může být nápomocná. Slovo rover má v angličtině několik významů. Nám se nejlépe hodí význam poutník. Symbolicky myslíme poutníka životem. Tím je vlastně každý člověk, protože smyslem našeho života je, aby člověk šel. A rovering je jedna z cest. Velmi záleží na tom, jak se na cestu připravíme a jak přípravy dále využijeme. Skaut se na život připravuje, dá se říci nevědomě, pod dohledem svého vůdce. Rover, dospívající, nebo již dospělý skaut (16 - 18 let) přijímá svůj řád s úmyslem, protože tuší jeho význam. Tím řádem je u skautů jejich zákon, slib a heslo. Zákon a slib zůstávají pro skauty i rovery shodné, heslo však je rozdílné. Jak víte, heslem skautů je „Buď připraven”, heslem roverů ”Služba“.

CO JE TO ROVERING?

Heslo „Služba“ zní přísně, až nedůvěřivě. Je však nyní na nás, abychom mu dobře porozuměli a zbavili se tak nedůvěry, kterou může u nezasvěcen- ců vyvolat. Mirko Vosátka píše, že heslo přijali roveři v Anglii, když při svém založení v roce 1917 získali znak ze štítu waleských princů. Princové přijali za své heslo „Sloužím“ a znak tří černých pštrosích per po bitvě u Kresčaku. Toto heslo a znak patřily jednomu z největších středověkých rytířů, českému králi Janu Lucemburskému. Rytíři středověku sloužili ideálům své doby. Roveři - rytíři moderní doby slouží sobě - svému Já a ideálům skautské myšlenky. Obě tyto služby vyúsťují ve službě národu a lidství. Tuto myšlenku si trochu rozveďme: Co míníme pod službou svému „Já“? Tato služba znamená pěstovat svoji inteligen- ci, rozšiřovat svůj životní obzor zájmem o vše, co si naši pozornost zasluhuje. To znamená budovat si vědomě charakter, učit se jasně myslet, správně posuzovat, Jít po dobré cestě. Co míníme pod službou skautské myšlence? Sloužit skautské myšlence znamená činit dobro pro své bratry skauty i pro ostatní lidstvo; ve skautském oddíle pomáhají roveři s vedením ať již Jako činovníci, či jako instruktoři ve skautských disciplinách. Roveři slouží i ostatním lidem tím, že mezi ně rozšiřuji zásady dobré vůle a poctivé práce pro zlidštění vztahů, čisté lidství, kterého je vždy třeba. Uplatňují své zásady čestné a slušné hry. Znamená to učit se žit s druhými a pro druhé, umět i zapomenout na se- be, potlačit svůj egoismus a ziskuchtivost. Roverské heslo Služba, jak vidno, si žádá celých mužů - - opravdových rytířů moderní doby, neboť Je velmi náročné. A právě v tom tkvi jeho hodnota. Již ve skautském oddíle platila zásada výběrovosti, i když se pochopitelně dává příležitost všem. A tato zásada se u roverů musí uplatnit do důsledků. Praxe vám dá za pravdu! Řekli jsme, že rovering je cesta. Životní cesta! Rovering Je způsobem životat řekněme řeholí, protože mu dává smysl. Dává životu nápln, cíl, ideál, který člověk s Junác- kou krví potřebuje. Způsob roveringu se může měnit, jeho podstata však zůstane vždy zachována, protože vychází z vysokých mravních principů, které si lidstvo musí zachovat!

Jak si vysvětlují rovering a heslo "Služba” roveři z kmene Shawnee:

Miše Mokwa (18 let - student průmyslovky): Rovering je způsob života, cesta životem; je to jedna z mnoha možností, jak žít. Netvrdím (a ani nemohu), že je to nejlepší cesta. Ale jak pro koho; mně vyhovuje. Proč? Víme, že každý jednotlivec je poněkud jiný, než ti druzí. To znamená, že každého zajímá trochu něco jiného. Proto se ve velké lidské společnosti, která nemůže uspokojit každého zvlášť, vytvářejí menší skupiny, které se specializují. Pomáhají tomu, aby se sešli lidi s hlavním společným zájmem. Je mnoho životních cest, směrů a názorů. Některé jsou založeny na pohodlném žití bez velké námahy a na nízko položeném cíli, který lze snadno dobýt. Takoví lidé se spokojí s málem a jsou zřejmě také šťastni. Ale jsou i takoví, kteří se ženou stále k vyšším cílům, celý život něco hledají a zdánlivě nic nenalézají. Tito lidé jsou málokdy šťastni tak, jako ti první. Je to Jiný druh života a štěstí. Roverský kmen je malá lidská jednotka společnosti. Snažíme se v ní žít podle našich představ a zásad. Učíme se přijímat a respektovat odlišné názory kamaráda, ovládat a poznávat sebe sama. Nejlépe se poznáváme venku v přírodě. Mnoho lidí si představuje život v přírodě jen jako slunce, večer, oheň, vodu, teplo, slunný les a pohodlí na měkkém mechu. Ano, to je ta krása, kterou dovede pochopit každý. Dokážete však vnímat mráz, vodu v botách, prudký liják v nočním lese také jako krásu? Pochopí tuto krásu lidé, kteří v přírodě vidí jen pohodlně prožiti dovolené? Pro ně je to konec romantiky. Slabí a zbabělí tu odpadnou sami. Příroda je zlá a krutá ke slabochům, ale laskavá a mateřská k silným. Možná, že jedna z největších chyb civilizované společnosti je ta, že dala moc do rukou zbabělcům, slabochům a pokrytcům, kteří jsou potom ještě více zbabělí a krutí. Nechci podlehnout podmanivé moci civilizace, ve které člověk nemusí být zdravý a silný, aby mohl existovat. Proto kráčím nepohodlnou cestou roveringu! Proto dodržuji určitý řád života, proto chci dodržovat zásady a zákony, proto chci jít za jeho ideály.

Čingašgug (18 let - student SVVŠ): Nikdy jsem nestál tváří v tvář smrti, ale cítil jsem za zády samopaly zběsilců, kteří mohli zabíjet a také zabíjeli. To není chlubení, to je prosté konstatování toho, co jsem zažil. Uvádím to proto, abychom si uvědomili, co je to život. Stovky lidských generací a desítky geniálních mozků se namáhaly a namáhají, aby odhalili jeho účel, smysl, cíl, cenu. Já myslím, že život je něco velice cenného, když se lidé o něj bojí, dělají všechno, aby si jej uchovali a rvou se o poslední dech, o poslední pohled na slunce. Podobně je to s roveringem. Neznám jeho smysl a daleký cíl, který v sobě skrývá. A přesto se snažím jednat tak, jak mi to přikazuje svědomí a slib, který jsem dobrovolně složil; přesto dodržuji zásady, které jsem učinil vlastními, byť by mě soudili a zesměšňovali lidé, jichž si vážím. Rovering - to je život, kdežto život není jenom rove- ring. Znamená to, že rovering je součást života. A život, jak píše Grizzly, to je cesta a já dokládám, že Je to cesta dlouhou úzkou chodbou, po jejichž stěnách je nekonečné množství dveří po obou stranách. Tyto dveře pak člověk otevírá, to jsou obory lidské činnosti. Některé dveře člověk musí otevřít, protože se za nimi skrývá jeho přirozenost, jako jídlo, sebezáchova. Potom jsou to dveře, které musí být otevřeny, aby člověk obstál ve společnosti - to je řeč, oblékání, hygiena a podobně. Další dveře nutí člověka otevřít společnost, to Je studium, práce. Pak tu jsou ale jedny dveře, které mají zvláštní postavení. Za nimi se skrývá příroda. Do těch dveří vejdou nebo nahlédnou snad všichni lidé, protože z přírody vzešli. Stane se, že v těchto dveřích se setká několik lidí, kteří si porozumí a poznávají vše za těmi dveřmi. Jsou to přátelé, vědí, že přátelství je víc než láska. Do těchto dveří se mohou a nemusí vracet, ale všichni musí kráčet chodbou - životem. Kráčí spolu, neboť to jsou přátelé. A tak se dostanou ke dveřím, které člověk otevřít nemusí, ale oni je otevřou. Někdy jsou tyto dveře přibity, ale oni se s nimi perou, aby za ně nahlédli. Ostatní lidé kráčejí kolem dveří, které nemusí otevřít, nevšímavě, třebaže někdo z nich může za ně nahlédnout. Člověk, který otevírá tyto dveře a je tak prospěšný lidem a tím i sám sobě, je rover. A otevírání dveří, které člověk otevřít nemusí, to je rovering. To je služba, kterou člověk poskytuje lidem, které nezná či zná, kteří kráčejí stejnou chodbou jako on, protože nikdo nemůže kráčet jinou chodbou. Proto tedy rover otevírá „zbytečné“ dveře, aby v chodbě bylo více jasu vědění, míru, spravedlnosti, služby.

JAK CHÁPEME WOODCRAFT

Rozhodně nehodlám naším názorem roznítit oheň vášní, kterým žel bohu podléháme i my skauti. Jsem si dobře vědom toho, co chci říci a proč. Nechci vytýkat, spíše pociťuji nutnost se hájit. Nedávno jsme vydali naši příručku „Stezkou Neskenonu“, ve které se v zakládající listině střediska Thecumtha přímo zmiňuji o woodcraftu a o tom, že jej považujeme za vhodný pro rovery. Bylo mi potom mimo jiné naznačeno, že jsem svou příručkou učinil jakousi reklamu woodcraftu, což, jak jsem vycítil, je nežádoucí, neboť woodcraft byl v očích mnoha činovníků zdiskreditován. Dále jsem byl upozorněn na to, že všechno, co hodlám nalézt ve woodcraftu, jistě mohu objevit i v Junáku. Musím se přiznat, že jsem nebyl připomínkami

tohoto druhu překvapen, neboť vím, že to jsou názory většiny skautů, které znám. Vím také, že je naprosto zbytečné Jim oponovat. Oni to znají lépe, protože to zažili a vůbec nepřipustí, aby jim někdo dával rozumy. Nedovedou si proto také představit, že se na to může někdo koukat jinak — takový člověk je pak rozhodně nezdravý živel. A proti tomu bych se rád ohradil. Nezačínal Jsem skautovat až loni na jaře, znám mentalitu dnešních chlapců, vím, jak chtějí skautovat a co se Jim líbí. Nechápal jsem a stále nechápu, proč když uctíváme oheň, máme své obřady a Indiány, klade se nám za vinu, že jsme woodcrafteři. Já i mí hoši víme, že jsme junáci. Myslel jsem si vždy, že skauting je krásný ve své volné interpretaci. Nikdo mě neučil oddělovat skauting a woodcraft, ani já jsem to neučil své hochy. Nechápu, proč bychom tak vůbec měli činit. Je pravda, že se tyto systémy organizačně oddělily, ale je otázkou, proč. Je také otázkou, proč se musely oddělit u nás, kde A. B. Svojsík dal do vínku svému hnutí myšlenky jak Baden-Powella, tak i Setona. My chápeme oddělení jako důsledek osobní politiky několika funkcionářů typu Miloše Seiferta, která bohužel přešla do jiné úrovně. Tak se původní jednotná krásná myšlenka počala hned v prvopočátcích tříštit. Rozkol se stal „tradicí11. Proč bychom se dnes k tomuto nesmyslnému dědictví hlásili? Budeme akceptovat jen to, co odpovídá zdravému myšlení a našemu citu. Je důležité si uvědomit, že skauting má právo dělat woodcraft, protože woodcraft neboli lesní moudrost je de facto programovou součástí skautingu. Na jedné své zahraniční cestě položil můj přítel jednomu americkému skautovi otázku, zda mu může říci, Jak se liší woodcraft a skauting. Ten se překvapeně podíval a ptal se, zda nebyla otázka špatně formulována. Když byl ujištěn, že ne, řekl: „No přece ve skautingu se učí woodcraft!“. Různé prvky woodcraftu se pochopitelně dají uplatňovat v oddíle, ale ucelený woodcrafterský systém sebevýchovy pomocí Orlích per se dá, dle našeho soudu, nejlépe uplatnit v roverských kmenech.^ Tak je asi potřeba se dívat na naše prohlášení v již zmiňované příručce. Jsme názoru, že Setonova Kniha Orlích per je velmi náročná proto, že nabízí, ale nevede za ruku. Zde je potřeba již roverské dobré vůle. Člověk není nucen, může si vybírat ze Setonovy studnice podle toho, na co má chuť. Řekněte - - proč sice každý skaut zná Setona, ale zná ho jen povrchně z jeho povídek o zvířatech? Proč se skautská literatura tak málo věnuje Setonovým výchovným myšlenkám? Jak pak mám věřit ujišťování, že jsme nestranní? Zkušenosti s roveringem jsou u nás dost malé, knih pro rovery je opravdu málo. Netajíme se s názorem, že pro ro- very by bylo vhodné použít Setonovu knihu „Svitek březové kůry“ Proč? Pokusím se to naznačit. Je známo, že v patnácti letech odcházejí kluci (děvčata i dříve) z oddílů, protože prošli všemi stupni junácké výchovy a dále již nic nenacházejí. Jen hrstka zůstává, aby pomohla vedoucím a tak zaplatila, co sama dostala. Je možné pokračovat dále v roverských kmenech, ale těm chybí nějaká hnací síla. V oddíle to byly stupně, odborky atd. A co mají mít roveři? Mají snad něco vůbec mít? Nebo už není nutné dál se jim věnovat? To jsou otázky, o kterých bychom museli dlouho diskutovat. Myslím si osobně, že dobrá vůle něco chtít dělat mnohdy nestačí. Poznal jsem, že se roverům kolikrát křivdí, když se míní, že jsou líní a nechtějí nic děat. On se totiž každý pro vedení oddílu nehodí a proto snad mají skauti v nejlepším všeho nechat? Musí snad něco existovat, co jim předloží další cíl na cestě, ne? Řekl jsem, že dobrá vůle nestačí a dodávám - protože je Ještě třeba vědět, jak na to! Setonova Kniha Orlích per může rozevřít před rovery i starší 3kauty škálu malých i velkých činů, které možno vykonat na další cestě k dokonalosti. Její hodnota tkví právě v tom, že dokáže udržet zájem o skauting tím, že poskytuje program, který je hoden dospělých mužů a žen. Rover nebo starší skautka může svými činy, jejichž symboly jsou Orlí pera, stoupat symbolicky k ideálu lásky a dobra, v duchu nezištné služby a nezastavit se tak na cestě, po které již dříve vykročil. Jak říká Seton, Orlí pera jsou jen důkazem putování, ne cílem. A tituly šlechticů lesní moudrosti mají jen zmalebnit touhu stát se lepším a dokonalým.

Takto tedy pojímáme rovering. Mohu dnes říci, že také proto se rovering pro nás stal překrásnou řeholí, jejíž řády a zákony plníme s hrdostí a osobním uspokojením .

JAK ZALOŽIT ROVERSKÝ KMEN Kdo kmen tvoří?

Roverský kmen může vzniknout bud ze skupiny starších skautů, kteří již odrostli oddílovému programu, nebo z rádců (případně jejich zástupců) fungujícího oddílu. Mohou jej ovšem založit i ti, kteří se chtějí stát skauty později (16 let). I pro ty musíme mít poutnickou hůl se skautskou lilií. Mimochodem ti, kteří se rozhodnou pro rovering bez předchozí skautské praxe, jsou pro něj velkou nadějí, protože tak nečiní ze setrvačnosti, ke které by mnohde v oddílech docházelo.

Kolik členů?

Není nutné určovat počet členů, i když pro začátek nedoporučuji více než 7 až 8. Později jsou obvyklé kmeny i do čtrnácti lidí. Když jsme před lety zakládali Roverský kmen Dakota (RKD), byli jsme zpočátku jen tři. Náš patron Grizzly říkával „Třes faciunt collegium - tři dělají společnost”. Kmen nedělá velký počet lidí, ale jejich kvalita.

Kdo kmen vede?

Musím přiznat, že jsem se dlouho rozmýšlel, zda na. tomto místě mám vůbec tuto otázku položit. Není totiž vůbec podstatná. Přesto jsem tak nakonec učinil, abych dodržel určitý pořádek. Tedy: vedoucím rover- ského kmene, který je složen z oddílové rady junáckého oddílu, je obvykle vedoucí tohoto oddílu, pokud nemá vhodného pomocníka.

Druhý typ kmene vede rover, kterého si kruh roverů zvolí. Jaké jeho vlastnosti by měli roveři při volbě sledovat, uvádí Mirek Vosátka v jednom ze svých roverských dopisů, který budu citovat na jiném místě.

Než založíte roverský kmen,

musíte se důkladně seznámit s roveringem a Jeho programem. Musíte rozumět Jeho smyslu i jeho mravně etické podstatě. Chcete se stát dobrovolně rovery, proto každý musí vědět, co hodlá slíbit jako muž. Na seznamování budete potřebovat dobu nejméně dvou až tří měsíců, zbytečně nespěchejte! Za tu dobu se také dobře poznáte; to se netýká jen těch, kteří se neznají z oddílu! Je nutné, abyste se dobře sehráli, protože jinak nic nedokážete, i kdybyste měli sebevětší ideály. Vhodnou příležitostí, jak se dobře poznat, je společná práce. Tou by mohlo být zařizování “roverského doupěte”. Debaty o roveringu konejte u planoucího ohně pod širým nebem. Tam nejlépe vzniká ryzí kamarádský duch.

Kmenová legenda

Každý kmen by měl mít nějakou legendu. Je velmi důležitá, neboť pomáhá vytvářet jeho zvláštní originální atmosféru. Na legendě je možno postavit celou tradici, legenda ovlivní i znak, pokřik, kmenové posvátnosti a další věci, o nichž tu budeme hovořit.

Místo vzniku

Založení roverského kmene bude významná událost, která musí mít důstojný průběh. Není proto pochyb, že obřad uskutečníte v přírodě. Již tady budete začínat s tradicí, proto volte hezké prostředí které jí samo bude napomáhat. Napři- klad můj roverský kmen má posvátné místo, kterému říkáme „Údolí slibu“. Je daleko, uprostřed šumavských hvozdů a je pro nás jistě nejkrásnější na světě. Tam byly složeny rover- ské sliby těch prvních, kteří kmen založili i těch, kteří přišli později. A jen tady zapálíme slibový oheň, když budeme chtít přijmout někoho dalšího do našeho bratrského kruhu.

Založeni kmene

Založení kmene je obřad. Můj návrh je tento:

  1. Oheň zapálí vůdce (z přípravného ohniště zažehne pochodeň a přichází s ní podle indiánské tradice z východní strany).
  2. junácká hymna
  3. proslov vůdce
  4. přečtení legendy kmene
  5. roverský slib (slibujeme na „Základy junáctví“ a státní vlajku; formuli slibu říkáme buď zpaměti, nebo ji opakujeme po vůdci - každý zvlášť; po předání skautské lilie si stiskne nový bratr levou ruku s těmi, kdo Již slib mají. Ti jej tím přijímají do světového bratrstva skautů roverů)
  6. podepsání zakládající listiny
  7. končíme gillwelským kruhem (slibový oheň necháme vždy dohořet, nikdy jej nehasíme vodou či jinak; musíme-li z posvátného místa odejít dříve, necháme u něj stráž!)

Kmen by neměl být zván roverským, dokud alespoň tři Jeho členové nemají roverský slib. Proto se ovšem ještě nemusí pospíchát s jeho složením. Nebylo by to správné. Slib je příliš vážná záležitost, než aby se brala na lehkou váhu. Založit kmen podle legendy můžeme i bez toho, ovšem obřad, který jsem uvedl, by postrádal bod 5. Slib skládáme do rukou vedoucího skautského oddílu, nebo kmen může mít svého patrona právě pro tento účel. Například v RKD Jsem byl sice vedoucím, ale nemohl Jsem dost dobře přijímat sliby stejně starých bratrů. Měli jsme proto svého patrona, do jehož rukou skládali (a z tradičních důvodů skládají dodnes) sliby roveři, kteří vycházejí z mého 3. oddílu „Neskenon“.

Příprava na slib

Vhodnou přípravou na slib bude tvoje úvaha nad rozepsaným skautským zákonem tak, jak jej uvádí Markýz ve starých číslech Junáka:

1. SKAUT JE PRAVDOMLUVNÝ

2. SKAUT JE VĚRNÝ A ODDANÝ

3. SKAUT JE PROSPĚŠNÝ A POMÁHÁ JINÝM

4. SKAUT JE PŘÍTELEM VŠECH LIDÍ DOBRÉ V0LE A BRATREM KAŽDÉHO SKAUTA

5. SKAUT JE ZDVOŘILÝ

6. SKAUT JE OCHRÁNCEM PŘÍRODY A CENNÝCH VÝTVORŮ LIDSKÝCH

7. SKAUT JE POSLUŠNÝ RODIČŮ, PŘEDSTAVENÝCH A VŮDCŮ

8. SKAUT JE VESELÉ MYSLI

9. SKAUT JE SPOŘIVÝ

10.SKAUT JE ČISTÝ V MYŠLENKÁCH, SLOVECH I SKUTCÍCH

Chtěl jsem uchovat tento rozpis v původním znění, ale nemohu si přece jen odpustit poznámku, že je nutné v mnoha případech zamhouřit oko nad kladenou otázkou. Celkově však tyto otázky dovedou provokovat myšlení a každý najde to svoje slabé místo. A to byl účel.

Řád kmene

Na konci této kapitolky, ve které se vám snažím poradit se zakládáním roverského kmene a s tím, co je důležité pro jeho tradici, připojuji Ještě zkušenost s „Řádem kmene“. Skautský slib, zákon, heslo „Služba“ jsou řádem všeobecným. Vedle něj však vnitřní řád slouží pro vnitřní potřebu kmene. Vytváří předpoklady pro tradici. Souvisí s legendou, jsou v něm zachyceny podmínky přijetí, zvláštní práva, obřady, zvyky atd. Je Jakýmsi vlastním právem členů kmene, neboť oni Jej vymysleli a z vlastní vůle se rozhodli dodržovat. Je to jejich duševní hodnota, oni tak vytvářejí páteř kmenového života. Snad budete mít názor, že mít svůj řád již není třeba. V našich roverských kmenech se však osvědčuje!

Jaký má být vůdce roverského kmene

píše Mirko Vosátka

„Milý Budulíne, minule jsi se mě ptal, zda bych Ti pověděl něco o tom, jaký má být vedoucí roverského kmene. Předně musí mít čtyři prvky výkonného myšlení: vyrovnanost, vnímavost, organizační schopnost a povzbudivost. Je tedy výkonný a výkonnost znamená příznivý poměr užitečné práce nebo dosaženého výsledku k vynaložené energii. „Těžkou dřinu“, jak někteří označují práci vedoucího, dovede zjednodušit plánováním, vyloučením zbytečné námahy, zlepšením pracovního tempa a postupu. Dovede si tak ulehčit tu přece jen v jádře namáhavou práci vedoucího. Je dále jedním z členů kmene, jako jeden z rytířů kolem Artušova kulatého stolu. Je spoluhráčem, starším kamarádem, důvěrníkem, „hybným duchem“ kmene. Členové kmene musí cítit, že je to někdo, kdo je jako oni, ale přece jen je v něčem převyšuje. Postoj členů k vedoucímu je kamarádský, někdy i chlapsky přímý. Zde v kmeni platí více než kde jinde zásada jeden za všechny a všichni za jednoho a tím jedním je právě vedoucí. Jeho kamarádský postoj k chlapcům je zpevněn důvěrou, kterou mají oni k němu. On však musí mlčet. Pro něho, stejně jako pro kněze, platí zpovědní mlčenlivost. Co mu kdo svěří, to v sebe uzavře, to je jen mezi nimi dvěma. 0 každém členu kmene si vede „záznam“, nejlépe takový, o kterém nikdo neví a nikomu se nedostane do ruky. Zde si zapisuje o každém jeho povahové rysy, vlohy a sklony, chyby, na co zabere. Tento záznam musí být stále na výši, vedoucí jej musí stále a stále doplňovat. Musí znát všechna ta „já“, která jsou v Jeho kmeni. Musí věnovat pozornou péči každému zvlášť. Každého studovat, rozebrat a hledat to, k čemu se dá vést, upoutat k práci, přimět k lepšímu výkonu. Vedoucí je zahradník, pečující o květináče s různými rostlinami od sedmikrásky, slunečnice, bramboříku, pomněnky po protěž a orchidej. Učí se často od členů, někdy přímo (nikdo dnes není schopen ovládat vše), často pak nepřímo, odposloucháváním slov při debatě s chlapci. Všude jde první. Vede! V roverském kmeni nemusí být znát hned na první pohled, kdo je vedoucí, ale musí to být znát, když jde kmen do práce. Vedoucí musí být v tábornické a skautské vědě odborník, pak ještě specialista v některé branži. Je režisérem, který řídí orchestr odborníků, ale dovede i sám občas zadout na válečný roh a uhodit do bubnů, až uši zaléhají, to když hřmí do hříšných duší ve svém kmeni. To však musí být velmi vzácně. Hlas Jeho polnice musí být jasný, čistý, vysoký, daleko slyšitelný. V jeho výkonném duchu je sociální i morální element. Je to věc charakteru a temperamentu, stejně jako síly mozku. Vedoucí dovede být stejně laskavý a citlivý, jako je chytrý. Je organizátor a ví, jak přimět členy kmene k té či oné práci. Nepopírá své postavení tím, že stále mává v ruce vůd- covským dekretem, nebo se plácá pres levé nadloktí, kde má na kroji odznak vedoucího a přitom vykřikuje: „Zde stojí vůdcovská autorita!!!“ Je však silný a utká se s opozicí, ale nebojuje proti vlastním lidem. Má postřeh, to značí, že je více než bystrý. Neboli - stále „stopuje“, hledá ideu, skutečnost, metodu, názor. Dovede pozorovat v nejvyšší míře. Sbírá poznatky a vědomosti stále, denně, v každý čas a chvíli. Všímá si, čte, naslouchá, myslí, chodí po světě s otevřenýma očima, ušima a srdcem. Myslivá část jeho mozku převládá nad gramofonovou pamětí. Vedoucí je prostý vojín, tambor, polní kurát a pak maršál. Je to práce nelehká, vyžadující mnoho taktu, prozíravosti, značných vědomostí a poctivé práce. On slouží z celého kmene nejvíce, jelikož slouží kmeni a myšlence roveringu v prvním sledu. Pro vedoucí platí také dobře poučka, kterou napsal generál Šnejdárek ve své knize Co jsem prožil. Píše: Poznal jsem, co voják může snést. Velká chyba: myslet, že voják nemůže a on zatím nechce. Větší chyba: myslet, že voják nemůže a on zatím může. Největší chyba - protože křivda: myslet, že voják nechce a on zatím nemůže.“

Náplň roverské činnosti

Program pro rovery rozděluji na „Towncraft“ a „Wood- craft

„Towncraft“ užívám jako pojem pro činnost ve městě a klubovně. Překládám jej „Městská moudrost“ a zahrnuji sem: stavitelství: typy stavitelských slohů a jejich rozmístění ve městě architektura: - stavby v kraji (typy vesnic, chalup a statků, městské budovy, zámky, hrady, zámečky)

„Woodcraft“: lesní moudrost, program v přírodě. Sem patří:

Je jasné, že obory z obou skupin se navzájem prolínají. Např. botanikou i zoologií se můžeme zabývat jak v přírodě, tak i ve městě. Zařadil jsem je do woodcraftu proto, že se kytičky lépe poznávají“ venku, než z atlasů a odborné literatury.

ORGANIZACE ČINNOSTI

Je nemožné, aby se roverský kmen zajímal o vše, co mu výše uvedený rozpis činnosti nabízí. Uvážíme, o co má členstvo zájem a dle toho je rozdělíme na hlídky, např. lesáckou, uměleckou, historickou atd. Hlídka má jednotlivé stopaře. kteří mají na starosti určitý obor. Lesnickou hlídku sestavíme z těchto stopařů: botanika, zoologa, ochranáře, rybáře, lesníka, stopaře a dalších; hlídka umělecká má výtvarníky všech oborů, malíře, sochaře, hudebníka; hlídka historická se skládá z archeologa, heraldika, folkloristy, etnografa a dalších… Tito stopaři sbírají informace ve svém oboru a čas od času o nich krátce svým bratřím povědí v krátké zprávě (referátu). Navzájem se tak informujeme o tom, na co by nám normálně nevybyl čas. Stačí tedy, když budou roveři odborníky v jednom z oborů a v ostatních získají jen povšechné vědomosti. Takto získáme postupně široký obzor, což je důležité pro „Službu“. Referáty však nemusejí podávat jen stopaři, ale je možné pozvat si i odborníky. Zpočátku bych rozhodně doporučoval, aby chlapci viděli, jak má referát vypadat, aby splnil své poslání. Je třeba se naučit i debatovat. Možné, že řeknete, že to přece nic není. Mohu vám však ze zkušenosti říci, že Je to velké umění. Nejlépe vám poradí Mirko Vosátka v jednom z roverských dopisů. Píše:

píše Mirko Vosátka „V debatách je zpověď dvou, tří, řídce více lidí, kteří si v důvěře sděluji názory, zájmy, sny o určité věci. V nich se pozná ono pravé jádro debatujících. Debatér a dobrý spo- lečník je vždy lepším naslouchačem, než řečníkem. Když se společnost skládá z několika osob, vyžaduje slušnost věnovat více času posloucháni, než mluveni. Neprojevujte netrpělivost, když někdo mluví o věcech, které se vás netýkají. Pokuste se ztotožnit s jeho hlediskem, jeho přiním a starostmi, snažte se chápat a taktně se zmínit o názoru, který se od jeho příliš neodchyluje a který mu může pomoci při jeho problémech. Naslouchat znamená také být shovívavý k nudným a bezvýznamným věcem. Chcete-li, aby mluvící osoba vás poslouchala, nesmíte ukazovat na její nedostatky v řeči. Musíte alespoň projevit žertovný úsměv při humorném vyprávění a pouze velmi dobrému příteli, který není nedůtklivý můžete připomenout, že jste anekdotu již dávno slyšel. Každý člen skupiny má přispět svým podílem ke společné rozmluvě, aby účast byla vyrovnaná. Jako vlídný hostitel povzbuzuje a pobízí své hosty, tak má silnější jedinec podporovat v řeči slabší a plašší společníky, aby projevili, v Sem jim bráni jejich ostych. Nikdo nemá užívat své převahy, aby druhé znemožnil a zdrtil. To se dříve či později vymstí, někdy zcela neočekávaným způsobem. Předmět hovoru závisí úplně na složeni společnosti. Rozmluva se bude přirozeně týkat toho, co zajímá Sieny a co je neuráží. Všeobecné pravidlo je, že volba předmětu bude určována místem, příležitosti a lidmi. Mezi inteligentními a dobře vychovanými jedinci je ovšem možno vést diskusi o všech ožehavýoh otázkách, když debata nevybočí z akademických mezí Jsou-li všichni přítomní nevýbušnýoh, usměrněných povah, dovedou-li rozumově vážit každé pro a proti, může být takový rozhovor poučný a nabádavý. Vyskytne-li se však jedinec s nespoutaným temperamentem, který za každou cenu ohce uplatnit svůj názor, nebo který chce propagovat nějakou svoji oblíbenou myšlenku, nepatři do skupiny rozmlouvajících, neboť by mohl vyvolat pouze rozpor a nesnáze. Jeho místo je na veřejném řečništi, což je jiná kapitola. Dovedete-li jiskřit vtipem a humorem ve své konverzaci, odzbrojíte všechno zlé cítění u druhýoh, neboť smích zahání předsudky. Žert proti čemukoliv je zábavný pro každého i pro postiženého, je-li případný a vtipný a je-li prost urážek. Pokud jde o způsob vašeho rozhovoru, dbejte těchto pravidel. Neosobute si výhradnost řeči. Dejte každému jeho podíl. Uskrovněte se do té míry, aby každý měl stejnou ůčast na konverzaoi. Když jeden se skupiny strhuje na sebe všechen monopol projevu, naskýtá se vtipnému a humornému členu při- ležitost učinit tomu přítrž. Podaří-li se mu to neurážlivým způsobem, ziská vděčnost všech ostatních, kteří trpěli so- bectvím mluvícího. Je vaší povinnosti pěstovat přijemný hlas, kterému druzi naslouchají se zalíbením, bez nemilých pocitů. Hrubé drsné chraptivé zvuky, křiklavý způsob mluvy působí odpudivě. Rovněž je únavné napínat sluch a pozornost, abychom zaslechli vše, co je řečeno tichým zastřeným hlasem, který nás nutí žádat o opakováni a zdůrazněni. Vyhýbejte se pokud možno dlouhé řeči o jednom předmětu, i když jej dokonale ovládáte a byli jste požádáni o bližší vysvětleni. Šetřte svými informacemi na podruhé, hovořte tak stručně, jak jen dovedete. Vědět, kdy přestat je snad nej- větším darem při mluvení. To se týká zvláště vyprávěni anekdot a žertovných příhod. Jistě jste již trpěli všichni rozvláčným neslaným a nemastným vyprávěním něčeho, kdy mluvící neustále obcházel smysl, který zapomněl. Nikdy si neosobujte postoj výhradně důvěrný, i když na něj máte právo. Vašim úkolem je podřídit se úrovni ostatních. Když přijde řeč na téma, o kterém víte víc než kdokoliv jiný, vyjádřete své minění prostě skromně, Jste-li o ně požádáni. Vaše vědomosti vám dáváji právo na vysvětleni a přesvědčeni, nikoliv na povýšenost a uráženi. Nikdo nechce být převyšován vaši převahou. Obvyklou chybu je opakováni bezúčelých plochosti a frázovitých názorů převzatých od druhých. Bezvýznamné vyslovováni navyklého úsloví za každou větou působí také trapně. Někteří lidé se nemohou obejit bez neustálého používání slov jako poslyšte-rozumíte, co-Jsem-to-chtěl-říct, vidíte-tuším- přijde-na-má-slova, co-jsem-povídal, v-zásadě-tvrdím-no-né atd. Zrovna tak nepříjemným zvykem je odpovídat jednoslabičně tak, že je nemožné rozvinout konverzaci. Lidé s takovými chybami jsou brzo vyloučeni ze skupiny, která si přeje potěšitelnou výměnu názorů. , Mezi dobře známými lidmi je možná jistá dávka silných a pepřených slov a výrazů. Bylo by však nevhodné užit téhož způsobu řeči při jídle, jako se děje například mezi mediky nebo jinými lidmi otrlými provozováním svého zaměstnáni. Zdrženlivost a slušnost projevu jsou vždy slušné a žádoucí. Nejvíce zmatků a potíží mezi lidmi vzniká vzájemným neporozuměním. To způsobuje rozbroje mezi přáteli a členy rodiny. Obyčejně obě strany máji pravdu. Nedovedou však správně domyslet problémy, o něž jde. Většina neshod povstává z různých výkladů téže věci. Cvičte se nejprve v jasném myšlení. Ovládejte vše, o čem přemýšlíte, než promluvíte. Jeden moudrý muž řekl, že člověk je pouze polovici sebe. Jeho řeč je druhou půlkou. Můžete být nejmoudřejším mužem ve své obci a mít nároky na nejvyšší pocty; nedovede- te-li však sdělit své myšlenky druhým, nebude vaše pravá hodnota nikdy uznána a půjdete životem nežádáni a neodmě- něni. Vědec může učinit nejúžasnější objev v dějinách vědy. Neumí-li jej však předat jiným, půjde s nim do hrobu, aby objev čekal na znovuobjevení. Jste polovicí a vaše vyjádřeni sebe je druhou polovici, je proto nutno, abyste se snažili zdokonalit tuto druhou půlku sebe. Ať je obor vaši činnosti jakýkoliv, budete čas od Sasu povolán vyslovit svoje mínění. Nedovedete-li mluvit, budete nezbytně přehlížen a opomenut v udělování poct, výhod a přátelství. Kromě toho ztratíte silnou radost z náležitého vyjádřeni své bytosti. Pro vlastni lidské potěšení, jakož i pro hmotný výstup se musíte učit mluvit i veřejně. Není těžké se to naučit. Dovedete-li mluvit k jednomu člověku, potřebujete si pouze představit, že mluvíte k němu, když řečníte k mnoha. Studujte své přednosti a ještě více nedostatky řeči. Náprava se brzy dostaví. Někdy se vám může stát, že během řeči zapomenete na souvislost, že stratíte nit, i když jste se pečlivě připravili. Nemusí vás to zbavovat odvahy, z toho zmatku se vyléčíte snadno. Udělejte v okamžiku zapomění významnou omlku, která vám vždy přispěje na pomoc. Potom opakujte to, co jste před tím pověděli poněkud odlišnými slovy. Souvislost řeči se vám vrátí. Použití praktického smyslu vás přenese přes všechny nesnáze, které by se mohly vyskytnout ve vašem případě. Informační řeč může být zařazena do jedné ze skupin podle účelu: * aby poučila, * aby přesvědčila, * aby se líbila nebo pobavila, * aby byla příjemná a přitom informovala. Při každé řeči se vyskytuje problém, má-li být čtena nebo mluvena spatra. Obyčejně je zpaměti mluvená řeč silnější. Není třeba psát řeč, není-li nebezpečí, že pro svou důležitost by mohla být nepřeně citována. Musíme však mít ná- rys toho, co chceme proslovit. Je-li řeč dlouhá a složitá, mají být i poznámky v hlavních rysech na kousku papíru. Je však nezbytné mít nástin řeči, abyste předem věděli, kam míříte a jak si při tom budete počínat. V každé prosté i složité řeči je třeba mít na mysli tři části úkolu: * A. zahájení * B. vlastni řeč * C. závěr Vlastní řeč je nejdůležitější části, neboť obsahuje vaše doklady a důkazy. Přitom dbáme těchto zásad: - silná narážka nejlépe navazuje na některý styčný bod s posluchačem - všechny argumenty (kromě nejnápadnějšího, který si ušetříme nakonec) uspořádáme ve vzestupném pořádku - nejsilnější důvod na zakončení Uvědomujte si stále, jaký okruh lidí vás poslouchá. Pohotový řečník, který ovládá svůj předmět, má rád na konci své řeči otázky posluchačů, aby jim mohl objasnit, čemu dobře neporozuměli. To jsou nejzákladnější pravidla mluveni mezi lidmi. Nyní ještě v kostce o debatováni: Debatování Je svou podstatou vice ohraničeno než veřejné mluveni. Jak Jsme naznačili, může být veřejná řeč konána pro pobaveni, vysvětleni (pak se nazývá výklad) nebo přesvědčeni, pak Jde o argument, který v sobě uzavírá debatováni. To znamená, že debatováni má vždy účel přesvědčit posluchače, aby souhlasili s řečníkem. Obraci se spíše na doj- movost, než na rozumovost. Z toho povstávají další rozdíly: Výklad nikdy nepředpokládá protivníka. Vykládáte fakta, pravdu. Mluvíte bez zaujetí nebo předsudku, Jako byste byli soudci na soudné stolici a vynášeli rozsudek. Berete za prokázané, že je pouze jedna strana otázky - pravda. Nemáte protivníka a námitky proti předkládaným faktům. To Je podstatou vysvětlování. Účelem debatujícího Je naopak přesvědčit posluchače, aby s nim souhlasili, že jeho hledisko je i pro ně správné a příznivé. To znamená, že musí působit na jejich cítění. Proto se uplatni každý prostředek, kterým je lze ovlivnit. Argument nemá být chladným zjištěním faktů. Jste-li dobrým debatérem, stanete se automaticky výmluvným, vložíte vážen do svého hlasu a budete užívat citových strun, Jež rozehraji srdce vašich posluchačů. Debatováni vnuká sebedůvěru a dává sebeovládání. Oči objevovat vlastni slabiny a přemáhat Je. Zdokonaluje ve vyjadřováni myšlenek a poskytuje důkladnou znalost projednávaného předmětu. Máte-li nedostatky, nedejte se Jimi odradit. Vzpomeňte na Demosthena, nejvýmluvnějšího z Řeků, Jehož vada řeči byla tak veliká, že nedovedl vyslovit srozumitelné věty. Den po dni cvičil na mořském břehu, mluvil s oblázky v ústech, až dosáhl přesné řeči a pak výmluvnosti. Můžete být zmateni a nemít poprvé či vícekráte úspěch. Nepovolte vlak a přijde hodina, kdy zapudíte navždy nejistotu a neúspěch. Debaty na našich kmenových schůzích byly vždy to nejkrásnější, nejpřátelštější, i když jsme se někdy zle potírali. Ale to patři k věci.“

Roveři se také musejí učit získané informace, zpracovávat a vhodně je zaznamenávat. neboť Je dobře známo, že lidská paměť nemůže pojmout všechno. K tomu účelu dobře slouží „holubník“, jak o něm píše Vosátka v dalším dopise:

„Můj „Holubník“ se skládá z lístečků, které se pili při denním běhu života, při rozmluvách, debatách, četbě novin, časopisů, knih a všemožných příruček. Všude tam, kde naleznu dobrý námět, myšlenku, poznamenávám si ji do holubníku. Rovněž v něm uchovávám myšlenky, které se vynoří v ruchu a shonu denního života. Kdybychom myšlenku nepoznamenali, často by se nám ztratila a těžko bychom ji v paměti vyhledali. Účelem takového „holubníku“, lístkové kartotéky je sebrat všechno, co nelze provést ihned a co by se mohlo časem zapomenout. Žádný notes nepojme tolik myšlenek, navíc je možno vše různě přemisťovat a třídit, takže se časem sejde o důležitých věcech i několik různých myšlenek, proto právě „holubník“. Naopak je možno lehce vyřadit náměty, které časem pozbyly důležitosti, protože myšlenka byla již nějak uskutečněna, nebo proto, že se změnily poměry. Kartotéka je rozdělena na různé oddíly. Každá myšlenka se poznamenává na zvláštní lístek ve svém oddílu a nebo pod zvláštním heslem. Drobné noticky lze přímo vystřihnout a připevnit na lístek, který snese i různé přílohy a vzorky. Mnohé lze zařadit nikoliv pod věcné heslo, nýbrž pod určité datum „oddílový tábor v červenci“, nový klubovní program pro podzim (od září do listopadu). Kartotéka není nikdy veliká, neboť obsahuje jenom malé lístky a nejstručnějšími poznámkami, ale dovede zabránit před zapomenutím užitečné myšlenky. Naučte se denně zachytit jednu myšlenku - časem se každá uplatni. Vedle myšlenkového „holubníku“ mějme kartotéku vystřižených článků, obrázků - takový naučný slovník ve stavu zrodu a stálého přerodu. I zde leží věci dlouhá léta, až jednoho dne vám dobře nabídnou svůj obsah. Čtěte hodně, ale s tužkou a lístkem v ruce. Kde najdete v knize pěkně napsané myšlenky, větu, odstavec poznamenejte si číslo stránky na lístek a v knize udělejte malou čárku na straně textu. Takový lístek se pak vloží do knihy. A když pak něco v knize hledáte, projdete rychle napsané stránky, obsah knihy se vám osvěží a hledaná věc se rychle najde. Ve svém životě mějte tento kompas se „světovými stranami“: pozorování - myšleni - práce - sebekontrola.“

Někdy se stane, že zájem členů kmene se soustřeďuje většinou na jeden okruh otázek. Potom se takový kmen může specializovat jen na ně - na určitý obor, druh činnosti. Specializovat se mohou na sport (odbíjená, kanoistika, horolezectví); tento případ je snad nejčastější, ovšem myslím, že není nejvýhodnější, protože sport dělá dnes kdekdo. Příkladem originální specializace je aktivní ochrana přírody. Heslem takového kmene je: „Naučme se dokonale znát přírodu, abychom ji všemi prostředky mohli chránit“ V tomto případě se bude členstvo skládat ze stopařů přírodovědecky orientovaných - botanik, zoolog, mykolog, lesák, ochranář atd. V případě, že úroveň jejich znalostí je postačující, může je po dohodě pověřit určitý orgán ochrany přírody přímým výzkumem v terénu.

V jiném případě mohou být roveři takového kmene pověřeni označením rezervaci nebo jinými úkoly podobného druhu (konzervátoři). Služba společnosti z této činnosti přímo vyzařuje a při tom má svůj význam právě tak pro osobni kvalifikaci. A prostředí pro tento druh činnosti je snad nejlákavější. Člověk se v přírodě přímo vyžije a zároveň může být užitečný. Jsou i kmeny, které se specializují jen na towncraft, ale také pouze na woodcraft. Chtěl bych jen dodat, že můj názor je tento: kvalitní kmen by měl akceptovat obě skupiny činnosti. To však neznamená, že když nejsou možnosti, tak se budeme do něčeho nutit!

KNIHA ORLÍCH PER

Orel, nejsilnější pták, má nejbystřejší zrak a je nejbojovnější z ptáků (dle tradice). Vychován mezi skalnatými útesy ve hnízdě, na nějž dorážely paprsky sluneční jež déšť proléval, vítr vyfoukal, bouře rvala, málokdy dosyta nakrmen, Je vychován k síle a vytrvalosti. Proto je symbolem síly, moci a odvahy. Jeho per užívali Indiáni, aby vyjádřili vynikající výkon! Mám před sebou obraz velkého indiánského náčelníka. Jeho čelenka je zdobena orlími pery, pera vlají dlouhým splývavým pásem až k zemi. Co pero, to velký čin. Kolik hrdinství, zkušenosti, sebepřemáhání, moudrosti je zapsáno těmi pery v nádherné ozdobě bojovníkově. Jeho cesta životem neznala kolísání. Nevracel se, neklesal. Bojoval pro dobro, za čest kmene. Neshromažďoval pozemských statků, sbíral a tržil slávu. Je chud; bohatý Je Jen kmen, Indián nikdy. Ale duch Jeho vzpíná se vysoko, muž prošel zkouškami ducha i těla a dnes je pevným ocelovým mužem, jenž nemůže ztroskotat vlastní vinou. Zmoudřelý cestami života a lesa, bohatý uvnitř, pochodeň svým bratřím, záře budoucím. Velký Duch Jím promluvil! Setonova „Kniha orlích per“ je velmi rozsáhlá a snad neexistuje obor lidské činnosti, na který by zde nebylo pamatováno. Byla napsána kolem roku 1900, ve své naprosté většině je však aktuální i dnes. Není snad ani s podivem, že některé limity Jsou i dnes náročné pro dnešní zchoulostivě- lou mládež. Stálo by za to přetisknout tuto knihu jako samostatnou příručku pro dnešní rovery. Knihu orlích per přeložil a na naše poměry upravil Miloš Seifert. Je součástí publikace, která se jmenuje „Svitek březové kůry“. Vybral jsem z tohoto výčtu asi 300 per…

Na tomto místě je nutné autora přerušit a podívat se do současnosti, neboť od 1. vydání „Služby” se v Orlích perech u nás mnohé změnilo. V roce 1970 u nás vyšla Seto- nova Kniha lesní moudrosti a Svitek Březové kůry v překladu a úpravě Miloše Zapletala v jednom svazku pod názvem Kniha lesní moudrosti. Díky tomuto vydání se u nás znění Orlích per dostalo mezi širokou veřejnost. Zapletal ovšem ze Setonova Svitku vybral jen část činů a místy provedl poněkud nešťastnou úpravu, takže Činy zde jsou nekompletní a nejsou plně použitelné pro potřeby mládeže. V dalších letech se různé skautské oddíly po zákazu skautin- gu obracejí více k Setonovi a plní Orlí pera. Zapletalův překlad, který jediný byl k dispozici, bylo nutno upravit pro potřeby kmenů mládeže. To se dělo někde s citem pro věc, jinde bez hlubšího pochopení Setonových idejí. V roce 1990 obnovuje u nás po čtyřech desetiletích činnost Liga lesní moudrosti. Její členové vydávají svépomocí Setonův „Svitek březové kůry“ v přesném překladu. Tato nezdeformovaná verze, obsahující podstatně více Činů a Mistrovství než má Zapletalův překlad, má sloužit jako podklad pro činnost čs. woodcrafterů. Pro potřeby kmenů mládeže Liga vydává sešit Činů určených pro věk 10-15 let. V roce 1991 je u nás opět vydána Kniha Lesní moudrosti v nezměněném Zapletalově překladu. Těm, kteří se chtějí vydat na stezku Orlích per však lze doporučit opatřit Svitek březové kůry vydaný Ligou, aby' splněné výkony byly srovnatelné s ostatními woodcraf- tery. To použití Zapletalova překladu bohužel neumožňuje. Příručka „Služba“ nyní pokračuje soupisem Činů. Vzhledem k tomu, že kompletní (a značně obsáhlý) seznam je k dispozici ve zmíněném Svitku březové kůry, tuto kapitolu ve 2. vydání vynecháváme, rovněž je vynechána Setonova povídka „Stoupání na horu“, která je dnes dostupná ve více publikacích. Z- kapitoly o Orlích perech tedy vybíráme jen poznámky k plnění Činů, stále aktuální:

Jestliže se váš kmen rozhodne vykročit „cestou Orlích per“,držte se přitom těchto zásad:

  1. Podle svého nejlepšího svědomí plňte vždy přesně všechny úkoly, které od vás čin žádá a nezjednodušujte si je!
  2. Zvolte si „Výbor pro orlí pera“, který bude posuzovat, zda vám může být pero uděleno!
  3. Výbor pro Orlí pera nechť si zřídí evidenční knihu na získaná orlí pera. Bude v ní zachyceno kdo, kdy a kde složil jaké pero.
  4. Orlí pero i tituly šlechticů lesní moudrosti udělujte obřadně! Předejte při tom vždy diplomek, na němž bude také zachyceno to, co chcete evidovat.

Šlechtické pocty

Ve skautském oddíle mohou chlapci získávat za znalosti junácké praxe stupně zdatnosti, odborky a různé odznaky. Jak bychom se měli na tato vyznamenání správně dívat, je naznačeno v jednom článku v lednovém čísle Junáka (1969): “… Měli bychom daleko víc než dosud odkrýt smysl a cíl zkoušek, stupňů, odznaků a met, jež má skaut dosáhnout. Není v tom ješitnost ani pýcha mít na rukávě označeno to, čím jsme. Bývali jsme takoví, že při setkání jsme jediným pohledem věděli, kdo je kdo, asi jako někdejší Indiáni poznali svého druha podle per v čelence. Je to odkryté hledí a přiznání, jsou v tom táborová slunce i dny plné šumotu nebeských vod, jsou v tom daleké cesty za jarních sluncí, za letních veder i za podzimních oparů. Jsou v tom vzpomínky, evokace dějů, jež se už nevrátí a jež patři k oddílové historii a jež tam budou patřit, až se i my staneme legendou pro ty mladší, kdo budou v oddílové kronice číst po nás.” Jestliže takto pohlížíme na osobní zdobení, lze se domnívat, že by i roveři měli mít své. Věk tomu rozhodně nemůže být na překážku. Ostatně jaký význam mají řády a různá vyznamenání, diplomy pro dospělé. Je otázkou, co lze vybrat dostojného pro označení kvalit roverů. Navrhuji vám obrátit se v této záležitosti na E.T.Setona. Seton sestavil již dávno stupnici šlechtických poct pro své skauty. Myslím, že by se dala užít nejen pro rovery, ale i pro old skauty. Snad se vám bude zdát divné, proč právě indiánská orlí pera spojuje Seton se šlechtickými hodnostmi. Jistě víte, že patronem všech skautů je svátý Jiří - rytíř. Také samotná lilie Je symbolem francouzských šlechticů i jiných rodů po Evropě jako znak čistoty. Je tedy zřejmé, že prvek rytířský a šlechtický je skautingu vlastní stejně jako příroda, oheň, indiánská romantika… Roveři bývají označováni jako rytíři moderní doby; když toto tvrdíme, máme na myli především jejich mravní vlastnosti - statečnost, obětavost, čestnost a službu myšlence. Sami Indiáni nebyli nekultivovanými divochy. Měli své kmenové konfederace, v jejichž čele stál „král“ s indiánskou šlechtou. Různé kmeny měly pro ně různé tituly, např. Saga- mor, Šachem, Piko atd. Takovým králem byl například Pauha- tan, vládce a sjednotitel indiánských kmenů ve východní části USA. A co říše Inků, Aztéků nebo Mayů? Pojem šlechtic je v myšlení lidí většinou spjat s mocí a hmotnými výhodami společnosti. Ale ty na mysli Seton nemá. Šlechtic je však také pojmem označujícím lidskou důstojnost, hrdost. Ne povznesenost! V naši dnešní společnosti slovo šlechtic téměř vymizelo. Přesto však bych se přikláněl k Setonově myšlence „šlechtictví“. Šlechtických titulů se tu používá jako odměny za vysokou mravní, rozumovou, rukodělnou a fyzickou úroveň jedince. Seton vychází z toho, Se si tito lidé zaslouží úctu a obdiv, protože se rozhodli z vlastní vůle sloužit lidství, aby nepozbylo těch hodnot, pro které se vlastně lidství má právo tak nazývat. Seton tak zavádí nové pojímání šlechtictví, jehož rytíři jsou chudi majetkem, ale bohatl duchovnem. Zde vůbec nejde o nějaké aristokratické třídy.

Nejde o výchovu k povyšování. Není však možné, aby lidské individuum bylo v dnešní době odkázáno na průměrnost a nevybočování z řad všednosti. Jistě, tato cesta není spasitelná pro celé lidstvo. Nebuďme takovými snílky, jako byli ti, kteří v to věřili. Kdo však chceš povznést svého ducha, máš možnost. Je to cesta jen pro silné.

OBŘADY A UKÁZKY KMENOVÉ SYMBOLIKY

Jak bylo řečeno v předmluvě, jsou na tomto místě vynechány pasáže o některých obřadech a věcech ohniveckých. O co jde? Těžko na pár řádcích vysvětlit, co je to ohnivectví. Jde o poměrně složitý a v našich kmenech podrobně propracovaný systém určitých zvláštních funkcí, které vykonávají starší členové kmene. Ohnivci, wagamedi a šamani po vykonáni zvláštních zkoušek a prokázání citu pro věc dbají nad dodržováním kmenových tradic, udržují ve kmeni kult ohně, hledají cestu k dokonalosti nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Nemá smysl zde uvádět soupis podmínek pro tyto funkce, protože to podstatné, vnímavost, otevřené srdce, cit k ohni a další vlastnosti lze těžko znormo- vat do strohých podmínek. Těžko bychom mohli někomu nabídnout tento systém k okopírování, protože ten, kdo v něm několik let nevyrůstal, jej těžko dokonale pochopi. Mezi našimi obřady má čelné místo zkouška „Bdění“ neboli Vigi- lie. Od vigilií popisovaných v některých příručkách se naše liší nejen přísným výběrem kandidátů (mnozí se na ni vůbec nedostanou), ale i složitými obřady a meditacemi před zkouškou i po ní. S touto zkouškou souvisí i obřadní uděleni lesního indiánského jména. Používání indiánských jmen má přísná pravidla, nikdo nesmí nosit jméno, které už někomu, byt’ v jiném kmeni, patřilo. Rovněž naše sněmy mají různé obřady, popisované původně i v 1. vydáni Služby. Bez hlubší znalosti by jejich používání nebylo dobré, proto jsou tu rovněž vynechány. Obřad přijetí do kmene, uvedený v následující kapitole je ukázkou takových obřadů. Přijímání do kmene dnes provádíme v jiné podobě, proto můžeme tuto stár zveřejnit. I roverský kmen Midewiwin změnil svoji podobu - dnes jde o kmen, který sdružuje vybrané starší členy - ohnivce několika skautských oddílů, sám kmen Midewiwin Je registrován v Lize lesní moudrosti. Následující ukázka symboliky kmene Midewiwin je v původní podobě s tím, že některé pasáže jsou upraveny či vynechány v souladu s našimi dnešními regulemi. Pro ty, kteří budou hledat podobnou stezku svého kmene dodávám, že není nutné, ani vhodné kopírovat, ale následující řádky mohou být inspirací pro vytvoření vlastní kmenové symboliky. Některé obřady, například zahájení sněmu či udílení poct, jsou dnes zpracovány v rámci Ligy lesní moudrosti a wood- crafteři se s nimi mohou seznámit v rámci činnosti Ligy. -č-

DĚJINY ODŽIBWEJŮ

Největší částí větve Algonkinů Je skupina odžibwejských kmenů. Jméno Odžibwej vzniklo od svraštělého švu Jejich mokasínů. Kdysi, jak praví jejich tradice, tvořili Odžibwejové s Ottawy a Potawatomiji jediný národ. Do nových sídel mezi jezery Hořejší a Ontário přišli ze severu, avšak pouze Otta- wové zde zůstali. Odžibwejové a Potawatomiové šli jižněji a západněji. Zřejmě nejslavnějším náčelníkem těchto kmenů byl Pontiak z kmene Ottawů. Dokázal spojit tyto kmeny v konfederaci „Ottawa“, která se též nazývala „Liga tří ohňů“, protože se v podstatě skládala ze jmenovaných tři kmenů. Vedle toho připojil tento slavný sachem i většinu ostatních indi- ánskýoh kmenů východu i prérii a zahájil dne 2.5.1763 generální útok na dvanáct pevnosti britského železného pásu. Osm z nich dobyl, včetně pevnosti Mackinaw. Tam vedl odžibwej- sko-osedžská vojska slavný náčelník Ninnevena. Sám Pontiak obléhal Detroit, ale vzhledem k tonu, že Jeho plán byl prozrazen, Detroit nepadl a tak si Britové svou pozici udrželi. Pontiak měl na svou dobu mimořádně početné vojsko - asi 2000 mužů, ale jeho Indiáni nezvykli na dlouhé obléháni začali bojiště opouštět, takže zůstal nakonec před Detroitem sám jen se svými Ottawy. Velikou chybu však Pontiak udělal, že nepřipojil ke svým vojskům Ligu Irokézů.

Vlastni ODŽIBVEJOVÉ, ostatními členy konfederace zvaní „starší bratři“ žili ve státech Michigan, Wlsconsin, Minnesota a Dakota, s hlavním střediskem La Pointe. Bělochy byli poznáni v r. 1611 a kromě Tannera o nich podává nejspolehli- vější zprávy H. Schoolcraft ve svém pětidílném spise „Histo- rical and Statistical Informations of the Indián Tribes of the United States“. Odžibwejové však měli i vlastní dějěpis- ce. Byli jimi náčelník Kagegagabou (George Copway, 1818- 1863), náčelník Kakewakwonaby (Peter Jones, 1802-1856), který navštívil i Anglii, Villiam Varren (1825-1853) a další. Hlavni potravou Odžibwejů byly ryby a zvěř. Bydleli ve wigwamech z kůry nebo trávových rohoží. Pohřbívali na rozso- chách. Mravy, zvyky, pověsti a harmonická řeč starých Odžib- wejů Jsou dobře známy. Toho (i vlastni zkušenosti) využil

Henry Longfellow k napsáni slavného eposu „Píseň o Hiawat- hovi“. Odžibwejové se dělili na množství podkmenů. Uvedu například Menomínije, jejichž náčelník Oškoš byl spojencem Tekumseha. Známi byli též Miamové, Illinojové a Kríjové, o nichž bude ještě řeč. Za nejstatečnější byla považována skupina Odžibwejů od Pijavčího jezera zvaná Lupiči. V roce 1930 bylo Odžibwejů asi 30 000.

KRÍJ0VÉ, vlastním jménem Kenistenoag žili v okolí jezer Manitoba, Winnipeg a Lesního. První zprávy o nich jsou z roku 1640. Oblékali se do těsných kalhot sahajících až ke kyč- lím, do pruhu látky nebo kůže délky asi 2,5 m obtočené kolem těla a do vesty, ženy měly úbor stejný, jen místo kalhot byla sukně. Podle Mackenzieho jsou Kríjové šlechetní, štědří, pohostinní a nadmíru dobrodušní. Měli kožená týpí, která převzali od Athabasků. Do domů z kůry se vešlo až 40 mužů.

Mrtvoly pohřbívali do mělkých hrobů, na něž navršili hlínu a kamení. Dříve u nich bylo obvyklé tetováni, od něhož později upustili. Kmen KRÍJŮ LESNÍCH (vlastním jménem Opimltiš Ininivuk) byl proslulý svou znalosti plavby a výrobou člunů, kterou se zabývaly ženy. Podle jednoho cestovatele jsou vysoké postavy, pěkně urostlí, inteligentní, žárliví na svou neodvis- lost, hrdí a zdrženliví v chováni, zároveň mírní a pohostinní, vysoce mravní. Nejvyšši moc má náčelník ustanovený svobodnou volbou, jehož rozkazů všichni přesně poslouchají. Ohnivou vodu nepijí. Žili u Deštného jezera. Naučili se sami číst a psát znaky upravenými pro jejich nářečí.

KRÍJOVÉ BAŽINNÍ, vlastním jménem MASKEGONI. Slovo mas- keek znamená bažina. Obývali bažinaté a jezernaté území mezi jezery manitobskými a Hudsonovým zálivem. Mravy, zvyky i kroj se v ničem neliší od Odžibwejů nebo vlastních Krijů. Maji však o jeden klan (Divoká kočka) více. V době Tekumse- hově se stal slavným jejich pohlavár Ukumi (Vodní tvář). Maskegonů bylo asi 2000.

Kmenem Krijů jsou i MONSONI, objeveni r. 1671 v pustých krajíoh vnitřního Labradoru. Byli zváni též „Kmen od Losi řeky“. Znakem kmene je los. Dnes jich je asi 4000.

OTTAVOVÍ byli objeveni Champlainem, který o nich píše jako o válečnících, rybářích a lovcích, sídlících deset dni cesty od Irokézů. Jiný cestovatel je představuje jako mírné a pilné lidi, kteří se živí většinou rybolovem a drobným domácím průmyslem (bylo to zřejmě v pozdější době). Jejich jméno však vzniklo od slova „adawe“, což znamená obchodovat. Obchodovali skutečně s kukuřicí, slunečnicovým olejem, kůži, rohožemi, tabákem a léčivými bylinami. Z jejich krve vzešly slavné osobnosti, jako byl již jmenovaný Šachem Pontiak, Netnokwa, spisovatel J. Blackbird a další. Ještě musím dodat, že byli iniciátory konfederace „Ottawa“, v níž byli sváni „Další starší bratři“. „Mladšími bratry“ byli další členové konfederace POTA- WATOMIOVÉ. Žili ve Visconsinu při Zeleném zálivu. Jejich život se nijak nelišil od ostatních Odžibwejů. Významným mužem byl Simon Pokagon, který napsal knihu „Královna lesů“.

Mezi všemi odžibvejskými kmeny působil tajný spolek Midewiwin, který se staral o kulturní, náboženské a mravní blaho svého lidu. Zvyšoval národní povědomí těchto kmenů a vzbuzoval naději po svobodě odžibwejského národa. Staral se o sjednocováni jejich roztříštěných sil.

LEGENDA KMENE MIDEWIWIN

Křehká březová kanoe tiše dosedla na břeh. Statný In- dián vykročil do vysoké trávy a zamířil k leženi Odžibvejů. Muž měřil téměř dva metry. Místo per mu na temeni trčel pronikavě červený kartáč - konec Jeleního ocasu, který zářil leskem zapadajícího slunce. V uších se mu leskly stříbrné kruhy. Mohutné údy měl zahaleny do tmavomodré přikrývky zbarvené zřejmě zevnitř stejnou červeni Jako ozdoba na hlavě, neboť tam, kde se látka nad pravou paži zřasila, zasvítily ohrnuté okraje pronikavým šarlatem. Muž stoupal zvolna do svahu a Jen na okamžik se zastavil, aby se ohlédl zpět. Kam Jen oko dohlédlo, rozprostíraly se hluboké lesy a v dálce se zrcadlila hladina Ontaria. Přidal do kroku a za chvíli vešel do vesnice. Za několik dalšíoh okamžiků zaduněly bubny, aby ohlásily všem, že připlul významný posel. Odžibvejové se počali shromažďovat ve velkém poradním kruhu. Setmělo se, bubny utichly. K zažehnutému ohni přistoupil posel. Shromážděni ztichlo a vzápětí, když plameny ozářily Jeho hruď, vzdychlo překvapením. Tam na březově kůře

náčelníka Pontiaka. Jeho jméno se stalo legendou algonkinského národa. Ano, on to byl, kdo kdysi dávno sjednotil jejioh kmeny. Před ním se třásli a vážili si ho i ti, kteří ho nenáviděli. Posel zvedl ruku, aby uklidnil shromážděni, a svolal: „Jsem posel bratrstva Midewiwin. Nesu vám poselství velkého sachema Pontiaka, kterého Velký duch opět seslal mezi svůj lid.“ Mohutné vsrušení vzplanulo, ale svolna pohasínalo, aby bylo slyšet vznešeného posla. Obr rozvinul wampum a začal čist: „Bratřit Patříme všiohni k jedné rodině! Jsme všichni děti Velkého ducha; kráčíme všichni po stejné stezce; hasíme svou žízeň z téhož pramene. Teď nás vedou velmi důležité záležitosti k tomu, abychom vykouřili dýmku u téhož ohně.

Bratřit Bílí lidé nejsou přáteli Indiánů. Požadovali nejprve Jenom tolik země, kolik by stačilo, aby si na ni postavili chýši. Ted je ale neuspokojí nic než všechna naše loviště od východu slunce až k jeho západu. Bratři! Můj lid si přeje mír; všichni naši lidé si přeji mír. Avšak tam, kde jsou běloši, nemůže být pro nás míru ani na ňadrech naši matky země. Bratři! Kdo jsou běloši, abychom se jich měli bát? Bratři! Musíme být jednotní, musíme kouřit s téže dýmky a svorně chránit svou zem! Bratři! Přeji si, abyste se s námi chopili tomahawku! Bratři! Budeme-li jednotní, zničí Velký duch naše nepřátele a dá svým dětem štěstí.“

Pravá paže řečníka se nepatrně pohnula dopředu a na zem před náčelníky dopadl tomahawk s ohnivě rudým toporem. Náčelníci jej zdvihli na znamení souhlasu. Posel odjel tak rychle jak se objevil. Zmizel v hlubokých lesích se svým tajemstvím.

ZAKLÁDAJÍCÍ LISTINA

ZNAK KMENE

Znakem je štít s totemem Pontiaka - - stylizovanou medvědí hlavou.

POKŘIK

Odkaz bratří z Midé nikdy nezahyne!

POSVÁTNOSTI MIDEWIWINU

  1. Oheň
  2. Hymna kmene „ó Karibů“ — zpívá se jen při slavnostech a obřadech
  3. Wampum kmene
  4. Totem (= znak) Pontiaka
  5. Obřad přijetí do kmene Midewiwin (včetně pomůcek ke zpěvu obřadní písně a samotného textu)
  6. „Onumun“ - žlutý okr pozn.: žlutá zemina „onumun”, která se vyskytuje na četných místech, zvláště na jednom přítoku řeky Illinois, jejíž indiánské jméno zní Onumunesibe; považuje se za mocnou medicinu. Upražena na ohni nabývá červené barvy. Žlutou zeminu používáme při obřadech přijetí do kmene.
  7. „Wenesik“ - kořenná bříza pozn.: Obyčejná kořenná černá bříza se považuje u Indiánů za velmi cennou medicinu. Medicína se nazývá „Wenisbugun“ podle slov wenesik (kořenná bříza) a bugun (ve složeninách znamená list). Na rozdíl od USA u nás černá bříza roste jen v sadech. Její kůra a mladé větvičky obsahuji silici s účinkem mírnění bolesti.
  8. „Šauníjovy hůlky“ a „Červený tomahawk“

pozn.: Šauníjovy hůlky neboli „Naobaegan“ znamenaly v odžibvejských zpěvech Midewiwinu sílu slova. Říkalo se, že když se jimi do bubnu udeří, bude to slyšet po celé zemi. Odžibvejové přijaly tyto hůlky od Jednoho Šauníje do svých mýtických zpěvů. My Je užíváme jako symbol důležitého poselství. Červený tomahawk - viz legenda kmene.

OBŘAD PŘIJÍMÁNÍ DO KMENE

Obřad je zahájen slavnostním zapálením ohně, které provede wagamed nebo Šaman kmene.

Náčelník pokyne šamanovi se slovy „Přistupme tedy k obřadu“. Wagamed počne bubnovat na bubínek a šaman za zvuku tamtamu monotonně předzpěvuje „Obřadní píseň“:

(Na ta slova všichni povstanou, obejdou dokola oheň a opět usednou)

(Při tom se Šaman obrátí na čekatele; naznačuje tak, že se domnívá, že čekatel bude ochoten sdílet kmenová tajemství a zákony.)

Zvuk bubínku zesílí a naráz ztichne, čekatel poklekne na zem Selem k ohni.

Šaman zvolá: „Me-sa-kun-me-go-kwo“ a vhodí listy Wene- siku do ohně (tímto žádá o pomoc mytologlokou babičku lidstva /rozuměj Odžibvejů/ o ochranu nového člena bratrstva). čekatel povstane, šaman vezme posvátný žlutý okr a udělá adeptovi na čele znamení se slovy „Dávám ti silu medvěda!“. Bubínek zaburácí, šaman pokračuje: „Nesu ti úspěch - orli pero přináší úspěch.“ Tím „Obřadní píseň“ končí. Náčelník přistoupí a předá novému členu znak kmene Midewiwin se slovy: „Přijímám tě do kmene, věříme v tebe!“. Nový člen si podá ruku se všemi členy kmene.

Obřad končíme Gillwelským kruhem a zpěvem junácké hymny.

Poznámka k “Obřadní písni Midewiwinu“: „Píseň“ je sestavena z originálních mýtických zpěvů historického bratrstva Midewiwin, které působilo v oblastech Velkých jezer mezi algonkinskými kmeny. Musíme se proto na tento zpěv dívat s větší dávkou fantazie a nesmíme v něm hledat nějaký záhadný smysl. Svou alegorii zpěv ovšem má.

Ke zpěvu používali Odžibvejové důležitých pomůcek — dřevěných destiček, do kterých byly vyryty různé symboly připomínající šamanům, co mají zpívat. Byly tedy jakýmisi „zpěvníky“, které byly posvátné stejně jako vlastní zpěvy.

WAMPUM KMENE

Korálkovaný wampumový pás má vyšité znaky, které čteny odzdola nahoru vytvářejí tuto legendu: „Všem bratřím Midewiwinu! Poselství velkého Pontiaka musí znít u všech ohňů našich bratří. Žijme všichni čestný život, dodržujme vžité tradice, bojujme za svobodu!“

ŘÁD KMENE MIDEWIWIN

  1. Podmínky přijetí do kmene:
  1. Přijetí do kmene se děje zvláštním obřadem
  2. Midewiwin může mít maximálně 12 členů a 4 čekatele
  3. Jen členové mohou nosit odznak kmene
  4. Členství se může člen jedině vzdát. Pouze ve výjimečných případech může o vyloučeni rozhodnout tajné hlasováni všech členů kmene.
  5. V čele kmene stoji volený náčelník zvaný Okimon, starší 21 let, který jmenuje svého zástupce. Okimon Je volen celým Midewiwinem. Zástupce schaluje kmen svou většinou.
  6. Pro osobní zdokonalení máme „Cestu Orlích per“. Orli pera nejsou našim cílem - jsou jen důkazy.

Poznámka: Zasvěcením míním prověřeni čekatele jak po stránce duševní tak i tělesné. Zkoušíme jeho zručnost, rychlost, sílu, vůli. Zasvěcujeme Jej do ideálů roveringu i do tajů vlastní činnosti. V té době se adept učí různým zvykům, obřadům. Se zasvěcením přímo souvisí i zkouška „Bdění“, o níž mluvíme jinde, stejně jako o „Cestě Orlích per“.

SLOVO NAKONEC

Chtěl bych nakonec dodat, že rovering je stále nová. a nepropracovaná myšlenka. Skýtá proto veliké pole působnosti. Aby se váš kmen udržel, chci vám dát ještě tyto rady:

  1. Kmen musí mít možnost obnovy, podobně jako skautský oddíl.
  2. Důležité je, aby kmen měl stálý program na několik měsíců dopředu, i když program musí být tvárný a snadno měnitelný.
  3. Dbejte stále na dodržováni tradice i v maličkostech. Jakmile začnete z pohodlnosti odbourávat zvyk za zvykem, zákon za zákonem, pozbyde kmen onoho kouzla, které vlastně tradici tvoři.
  4. Má-li mít vaše činnost stále švih, jezděte aspoň jednou za měsíc ven do širé přírody. Nehleďte na počasí, nehleďte na osobni pohodli!

A úplně nakonec jsem si nechal dopis, který mi pro můj roverský kmen Dakota napsal kdysi náš přítel Grizzly ze Šumavy:

„Drahý Ivane, od našeho posledního setkáni uplynulo již dosti času, aby ve mně dozrály všechny ty zážitky, slova, gesta, myšlenky i tvary, které se ml vtiskly do duše ve vaší milé společnosti. A poněvadž nevím, zda se opět brzy setkáme, rozhodl jsem se pro tento způsob, abych si s vámi mohl pobesedovat. Putuje-li „vlk samotář“ dlouho sám jednotvárnou krajinou a zahlédne-li v dáli vystupovat kouř z ohniště, zalační po lidském slovu. Plaše se přiblíží a je-li pozván, přisedne a mlčí. Je to radostné mlčeni. Nezná ty cizince, ale z jejich jednoslabičných slov a jednoduchýoh vět pozná brzy každého jednotlivce, jako i oni poznají svého hosta z jeho mlčeni. Ústa mlčí, ale duše navzájem beseduji. Veliké věci se projednávají právě mlčením. Souhlas, nadšeni, vděčnost a radost se někdy boji slov jako nevítaných hostů. Ale pak se přece musí promluvit. Mluví se o ohništi a o palivu, o příbytku a o lovu, o věceoh celkem bezvýznamných. Ale slova se stávají symboly, jak už to někdy bývá mezi muži přírody. Také já jsem s radosti přisedl k vašemu kruhu a zachycoval se zájmem všechny ty významy, nepronesené otázky, načrtnuté myšlenky, touhy a naděje, hnuti a záhady. Zkrátka všechny ty přiznaky toho, že jste se dostali na cestu, še jdete. Že jste si vybrali rovering, že jste se stali poutní- ky. Tím, že jste si vybrali rovering, přijali jste veliký dar. Neboť rovering je cesta. A smyslem našeho života je, aby člověk šel. Náš život je cesta. Cesta k cíli. Ne zastávka na tržišti. Všechny věci nám májí pomáhat v naši cestě. Proto jsou kolem nás věci rozmanité, abychom si mohli vybírat. A abyohom mohli pro věci dokonalejší a hodnotnější opouštět věci méně dokonalé a méně hodnotné. Velice vznešené jsou všechny věci okolo nás. Jsou to jakoby ochotné ruce skautů, které tvoři řetěz při veliké polní hře, které se k nám natahuji, abychom se jich přidrželi, opět pustili a chytili se jiných a tak byli unášeni do- předu. A proto je naše srdce nepokojné a přece radostné a zase zarmoucené, protože stále touží po dokonalejších a lepších věcech, o kterých ví, že jsou vpředu. Proto nás stále nutí, abychom se u dosažených věcí nezastavili, poněvadž náš život je cesta a my víme, že věci nejsou naším cílem, že jsou to jen naši dobři kamarádi, naši pomocníci. Tušíme, že život tak jak je, je pro nás veliký dar a má tak veliký smysl, že je nám stále více samozřejmé, že musíme mířit hodně vysoko, abychom zasáhli terč, který nám byl v takové výši zavěšen. Setkáváme se na své cestě s různými překážkami, s různými potížemi, stáváme se třebas na dlouhou dobu tuláky, to znamená lidmi, kteří pocítivše únavu pouti posedávají u cesty, scházejí na široké pohodlné silnice, nebo zase bloudi po stezkách a doubravách, mazlí se s věcmi a dlouho u nich prodlévají ztrácejíce čas, ale neztrácejí přece onon nepokoj cíle, onu touhu po něčem lepším, po něčem jistém a určitém, co jedině může naplnit nekonečné touhy jejich stále více neohraničitelného srdce. A to je znovu přivede do správného směru. Myslím si, že lidské srdce, má-li dobrou vůli a tou- ží-li po čistotě, najde vždycky v pravý čas správnou orientaci k cíli. Nejhorší věci, která může postihnout člověka, je lenost duše. Tehdy zůstane člověk uprostřed cesty, začne se zařizovat, pojišťovat - a neodejde. Také já, Ivane, jsem poutník. A jsem rád, že se má stezka zkřížila se stezkou Dakoty. Také já jsem kdysi dávno zachytil voláni dálek a dal jsem se na cestu. A prožíval jsem dobrodružství a stále prožívám. Také já cítím stále větší nutnost proklestit si „cestu na severozápad“. Věř mi, Ivane, mně strašně záleží na životě. Už je mi dávno jasné, že jsem přijal život do svých rukou, jako Michelangelo přijal kus mramoru. Také on trpěl, když tesal Davida. Ale měl také radost, protože věděl, že dělá něco, co má smysl, co dokonči a co bude krásné. Jsem rád, že jsem se s vámi setkal jako s lidmi, se kterými si mohu vyměnit své zážitky, poněvadž tuším, že jdete stejným směrem. Přeji vám, abyste se nezastavili na kraji širých pláni, které se před vámi rozevírají. Přeji vám, aby se vám noci zdály příliš dlouhé, abyste nemohli ani dospat v touze po novém dni, po novém ránu, abyste ho naplnili dobrými činy až do poslední vteřiny. Do takové situace se totiž dostane každý, jakmile začne chápat a poznávat, že život má smysl, že život stoji zato, aby se žil, že řád má smysl, právě tak jako láska a kázeň, oběť a služba, bolest a utrpení a všechny ty obrovské hodnoty, které vyplývají ze života. Ale nade všechno vám přeji, abyste nezapomněli nikdy na osmý bod skautského zákona, který Angličané překládají větou: Skaut si hvízdá v každé nesnázi. Těším se na setkáni s vámi. Jarda Saller - Grizzly“