Řeč duchovního života

Když budete někomu chtít vyjádřit, že ho máte opravdu hodně rádi, tak vám nebude stačit mu jen říct: Já Tě mám fakt moc rád. Budete hledat jiný, intenzivnější způsob, mimoslovní vyjádření, jak mu to sdělit: Podáním ruky, pohlazením, objetím, polibkem… To všechno jsou symboly, kterými chcete vyjádřit vlastní hlubokou duchovní skutečnost – lásku. Všechna tato gesta mají na ni nejen poukázat, ale dokonce ji zpřítomnit. To je vlastní smysl symbolů: mají zpřítomnit tu duchovní skutečnost, která sama o sobě není bezprostředně uchopitelná našimi smysly. Jsou to tedy nejen „ukazatele“ k těm duchovním skutečnostem, ale dokonce určité „průhledy“, skrze něž se lze s těmito skutečnostmi přímo setkat. Proto když se milující objímají a líbají, není jejich láska někde „mimo“, nýbrž se uskutečňuje právě skrze toto jejich jednání. Pokud opravdu je takové jednání jednáním milujícím, sdělujícím tomu druhému, že se na mě může naprosto spolehnout, že pro mě je nejdůležitější na světě on a já se mu bez zadních vrátek vydávám – pak jde o hlubokou komunikaci (nejen chování určené „chemií“), která v gestech obdarování a přijímání nachází svůj krásný symbolický jazyk.

Symboly jsou tedy taková „slova“, která nám umožňují zpřítomňovat duchovní skutečnosti a o nich také komunikovat. To se většinou děje pomocí rituálů: to jsou vlastně takové básně v jazyku symbolů. A když říkám, „báseň“, tak to není nijak velká nadsázka. Zvolené symboly se musí k sobě „rýmovat“. V rituálu totiž nemůžou jednotlivé symboly být jen tak bez ladu a skladu – musejí dávat dohromady nějaký celkový smysl, vyjadřovat řád a krásu. Musí dobře nést tempo rituálu a musí se vzájemně posilovat. Rituál umožňuje prožívat všední činnosti nevšedním způsobem – překračuje tak bezprostřední všednost a tím kompenzuje životní jednotvárnost. Musí vždy obsahovat nějaký prvek vydaný „kouzlu proměny“, na který všichni účastníci přistoupí, protože v něm chápou a zažívají onu skutečnost, která je „za“ tím. Rituál získává na síle postupným opakováním, neboť tak se může vyvinout jakási rezonance duše.

Svět kolem nás má mimo jiné tu vlastnost, že skutečnosti, které v něm nacházíme – jak ty živé, tak, ty neživé – k nám mohou promlouvat, a tak se pro nás stát posly nějakého hlubšího významu. Jen si vezměte takovou vodu, hvězdy na obloze, květiny, chléb… Takovou skutečností, která tisíce let k nám hovoří a která v našich oddílech má své naprosto nenahraditelné místo, je oheň. Univerzální symbol, který nacházíme prakticky ve všech duchovních cestách. Symbol, kolem kterého se odehrává spousta našich oddílových rituálů. Zkusme se zaposlouchat do jeho poselství: Jsem Světlo. Prozařuji temnotu. Odhaluji tváře druhých i tvou vlastní. Odkrývám tajemství a současně na další ukazuji. Nabízím pochopení. Mé světlo nebodá do očí, ale zve. Ukazuje cestu poutníkovi i cestu rozumu k poznání. Mým vzorem je Pravda. Jsem Teplo. Objímám laskavě toho, kdo potřebuje zahřát a utěšit. Přináším mu pokoj a přijetí. Nemusí mě přesvědčovat žádným výkonem, že si mou náruč zaslouží. Jsem znamením domova. Mým vzorem je Láska. Jsem Život. Neutuchající pohyb a rození. Moje paprsky jsou živené nejen tím, co vidíte, ale ještě víc tím, co nevidíte. Jsem obrazem Ducha.

Jak to ale zařídit, abychom řeči symbolů (a tedy i rituálů) opravdu rozuměli? To je úkolem tradice. Ta má právě zprostředkovávat živé porozumění pro symboly a rituály. Tradice tedy není vůbec něco „zatuchlého“, jakýsi folklór uchovávající to, co je vlastně už dávno mrtvé. Pokud to tak dopadne, tak se jedná o selhání tradice, nikoliv o její správnou funkci. Tou je naopak udržovat živé porozumění pro symbolickou řeč daného společenství. Proto je pro tradici zásadním nebezpečím, když místo příběhů, písní, obrazů či svědectví je význam rituálů či symbolů představován tak, že „se to tak vždycky dělalo“. To je pro tradici zničující. V řeči symbolů a z ní utkaných rituálů nikdy nejde o to, že „se to tak dělá“, nýbrž co a proč se tím zpřítomňuje. A pokud to tak nefunguje, musí se hledat nové výrazy – nové symboly, nové rituály – zkrátka musí se vytvářet nová tradice. Rituály nám mají pomáhat prožít i náročné situace, ve kterých běžná řeč zadrhává, jeví se příliš mělkou, neschopnou unést napětí takové situace. Situace loučení (včetně toho nejtěžšího „loučení před věčností“), vstupu do nové životní etapy, otevření nových cest a možností, zrození. Tehdy nám rituály poskytují oporu, abychom vůbec takové situace unesli a dokázali je prožít. Tím, že poukazují ke skutečnostem, jež nás přesahují, nadlehčují nám břemeno takových událostí a situací, abychom pod ním beznadějně neklesli. Tohle všechno ale platí o rituálech jen tehdy, jsou-li pro nás opravdu schopny zpřítomňovat onen život, k němuž poukazují. Bez toho jen podtrhují naši prázdnotu a bezmocnost. Proto je důležitým rozměrem duchovního života pečovat o životnost rituálů a s těmi, které tuto schopnost ztratily, se včas rozloučit. Rituály jsou služebníky duchovního života – nikoliv jeho vládci.

• Jaké rituály jsou charakteristické pro váš oddíl a jak vznikly? K jakým duchovním skutečnostem poukazují. Máte některý z nich zvlášť rádi? Proč? V něčem vás intenzivně ovlivnil?
• Uspořádejte rozpravu o rituálech ve vašem oddílu či středisku, o tom, jak naplňují svou úlohu, jak funguje u vás tradice, čím je nosná a čím ne.
• Uspořádejte výstavu z obrazů symbolů charakterizujících některé skutečnosti duchovního života (Naději, lásku, víru, pokoru, oběť, přátelství, pravdu atd.)
• Zkuste reflektovat rituály, které používáte ve svém vlastním životě – jak vznikly a jakou mají dnes pro vás funkci.