Cílem tohoto odkazu je zaměřit se na problematické oblasti v roveringu tak, jak to udělal B. P. ve své knize Rovering to Succes. V této knize B. P. (Baden Powell) mluvil o úskalích roveringu, což je v knize prezentováno například jako kapitola o bezbožnosti, kap. o hazardu (kap. s názvem Koně), alkoholismu (kap. Víno), problém sexuality (kap. Ženy) a problému nadřazenosti, autoritářství (kap. Kukačky). Autor textu se nechal inspirovat B. P. a chce zde vystihnout další problémy spjaté s českým roveringem a případně je s pomocí nás i čtenářů vyřešit.
Záměrně zde nejsou vyjmenované některé hlavní problémové okruhy roveringu. Autor předpokládá, že je čtenáři doplní svými zkušenostmi. Jinak je vítaná každá připomínka ke konkrétnímu tématu, či připsání nového problému. Příspěvky můžete posílat Vojťákovi. Budou zde následně zveřejněny.
Roverské společenství vzniká spontánně. Na začátku může být, jak píše Derviš v knize Cesta roverského kmene, snaha vůdce získat alespoň jednoho člena, ale když nikdo nechce, nic s tím neudělá. Pokud společenství vznikne spontánně, musí si zvolit směr. Spontánní jednání stojí jen na začátku, tento výbuch „pudů“ se musí formovat – že, pane Freude. Nebo ne? Zvolit si směr znamená zvolit si pravidla v kmeni. Pravidla, které se týkají od docházky přes alkohol až po kouření. Tyto pravidla někteří členové berou jako omezení své svobody a snaží se je posouvat. Problém je ten, že kdybychom si vzali extrém tohoto jednání, roverskou skupinu bez pravidel, která jedná na základě své spontánností, i tato družina by měla jedno pravidlo, a to: žádna pravidla nejsou. Můžeme se tedy někdy pravidlům vyhnout?
V současné činnosti roverů se klade důraz na to mít něco než být roverem. Mít něco ve smyslu: skvěle zajištěné akce od tabule na psaní přes počítač až po projektor, jezdit na nepřeberné množství akcí, chodit na všechny možné kulturní akce… Nejedná se o to, že by to bylo špatné. Jde především o to, že se zapomíná být roverem přes tuto veškerou horu různých zabezpečení a prožitkových aktivit. Připomíná to obraz dnešní moderní společnosti, tak jak je popisuje Zygmunt Bauman: „Člověk se stará víc o to ‚mít‘ než ‚být‘. Lidé se posuzují podle toho, jakými statky se dokázali obklopit. Svou individualitu si chtějí zachovat konzumem nových a nových věcí (konzumní rituály).“ Rovering by rozhodně konzumní být neměl. Proto se zkusme zamyslet, kde je hranice konzumní a nekonzumní akce, styl života kmene?
Rovering je v dnešní době roztříštěn, kmeny vznikají na úrovni středisek a nemají potřeby se střetávat s ostatními kmeny. Představa roveringu je tak do jisté míry jiná u každého kmene. Takovýto rovering se špatně definuje v samotném hnutí, nemůžeme mluvit o sjednocené vizi roveringu, když každý má svoji. Proto také asi roverský odbor plánuje prozkoumat činnost roverů. A je si jistě vědom, že takovéto sjednocení nestojí na instituci, ale na samotných základech roveringu, které jsou pro všechny stejné. Základy, které položil B. P. To je naše společná vize.
Jedna z mnoha představ, jak si B. Powel představoval rovera byla tato: „Je to urostlý rover, asi osmnáctiletý mládenec, táboří na mé zahradě a je živoucí příklad toho, čeho bych rád dosáhl ve větším měřítku touto knížkou. Přišel z daleka se svým batohem, ve kterém má jen lehký stan, přikrývku, kotlík a jídlo. Ve výzbroji má navíc mnohem důležitější věc – šťastný úsměv na opálené tváři. Včera v noci spal venku, v prudkém dešti, ačkoli jsem mu nabídl nocleh pod střechou. Jen se smíchem poznamenal, že bylo horké léto a studený vítr je pro něj příjemná změna. Dnes ukázal místním skautům, jak nejlépe zacházet se sekerou, a potom jim ukázal, jak mistrně zachází se svým lasem. Přiznal, že ven jezdí nejen rád proto, aby si odpočinul od práce, ale aby unikl obhroublým, sprostým řečem…“ (Vlče, skaut, rover; Baden Powell, Skautské prameny, 1993, str. 210). Nejsem si zcela jist, že všechny roverské akce poskytují možný prostor pro takovýto rozvoj. Je samozřejmé, že máme různé typy akcí. Především ale na masových akcích nelze vůbec mluvit o takovémto rozvoji. Zde dochází spíše k smazávání rozdílů mezi rovery, aby se docílilo pocitu nadšení z akce a jednotnosti akce. Což mnohdy přináší i snížení jakési laťky roveringu. Nejsou zde stejně vyspělí jedinci, a proto program bývá spíš míň náročný, než by měl být. Dochází tak k vytvoření falešné představy o roveringu, kterou si (kromě motivace) berou roveři zpět do kmene, kde už nemají potřebu zvyšovat laťku. „Vždyť oni se tam taky jen bavili a občas o něčem diskutovali.“ Začnou se dívat na profil roveringu u masových akcí jako na pravý rovering. Což není zcela tak správné.
Rovering je pokračování skautingu, proto první věc je služba – především pokračování v činnosti oddílu. Při tomto věku rovera je charakterističtější potřeba vzdoru, vybití, proto je zde zábava i vzdělání jako část roveringu. Služba a (pak) zábava, ne naopak – zábava a (pak) služba?
Je správné se ptát samotných roverů, co si oni sami představují za program ve své činnosti? Jak by chtěli, aby vypadala jejich činnost. Problém kmenů, které vzniknou náhle ve středisku a teď se domlouvají na svém programu je v tom, že nikdo z nich neviděl žádný roverský program a neví, co by mohl tak obnášet, přesto si ho sami intuitivně postaví. Možná, že by nejdříve měli vědět, co takový roverský program znamená, a potom si jej můžou snadno udělat. Když začnou dělat něco, o čem neví, že to s roveringem nemá nic společného, těžko se toho pak vzdávají. Doufejme, že v tomhle ohledu pomůže dotazník roverského odboru, který bude snad žádat popis činnosti rov. kmene a určitě tyto informace budou následně roztříděny a patřičně ohodnoceny „profesionály“, co lze a co nelze za roverský program považovat. Důležitá bude zpětná vazba pro roverské kmeny z tohoto dotazníku.
V naší činnosti platí takové pravidlo, že ne ze všech skautů jsou roveři, ne ze všech roverů se stanou vůdcové. Většinou se toto komentuje slovy, že ne všichni na to mají. V dnešní době se ale mnohdy dá stěží mluvit o výběru podle kvalitativních hodnot. „Zůstanou zde jen ti, co na to opravdu mají?“ Současný odpad u každé věkové skupiny není zapříčiněn nějakými kriterii ze strany výchovy a skautských hodnot, jako spíše ze strany času. „Jsem v našem světě velice zaneprázdněn a už mně nezbývá čas na skauting.“ Tito skauti se na skauting nevykašlali, pouze dnešní svět je na tolik zahltí, že pokud nejsou nějakými génii, nemohou se dále věnovat skautingu.
Do jaké míry dnes ví roveři, co je služba? Mnoho jich to jistě ví a dělají službu. Službu, kterou si jednou najdou a zůstanou u ní „na věky“. A hned si připadají, že plně vystihli pojem služby. Jejich pohled na službu tím dostává jenom jeden rozměr, a to jim stačí. Nezajímají se o žádný jiný druh služby, tato služba jim poskytuje plnou seberealizaci. „Tady to šéfuji já, je to můj píseček, já to vím nejlépe.“ A skoro veškerou energii věnují tomu, aby jejich produkt seberealizace dělal jen dobrý dojem. Služba se někdy spojuje se seberealizací, která je věku rovera příznačná. Seberealizace by ale měla být pod kontrolou služby, ne sebeprosazení za každou cenu. Zdá se, že mnohdy se služba chápe jen jako seberealizace. Jak řekl jeden velice zkušený vedoucí roverů: „Roveři musí sloužit dobrovolně – vybrali si cestu služby a to nejde nijak obejít – nucená služba je na houby.“ Neměla by být služba i něco, k čemu bychom se měli přemoci, něco překonat, obětovat pro to něco? Neměli bychom do toho druhého nutit, ale měli bychom je nutit, aby pochopili, že překonat sebe znamená růst k větším věcem. Tak, jak popisuje B. P. v první kapitole Rovering to Success, že překonávání vln na rozbouřeném moři se dá přirovnat k životním nástrahám.
Nestává se rovering elitní záležitostí těch, co mají volný čas? Jak může být rover, který dennodenně pracuje, studuje nebo je jinak vytížen? Má jen šanci jet na nějakou velkou masovou akci. Neměl by to pro něj být i životní styl, část jeho filosofie, kromě těchto akcí, když tomu nemůže věnovat více času?
Poslední dobou se rozrostly skautské akce většího měřítka, je samozřejmé, že takové akce musí dělat lidé, kteří o skautingu, roveringu něco vědí a mají „uklizeno doma před svým prahem“ – pořádek ve vlastním kmeni, oddílu. Problém je, že pořádek v kmeni je docela obtížná a relativní věc. Je otázkou, zda tolik lidí, co organizuje tolik akcí, tento pořádek „doma“ má. Je neuvěřitelné, že tolik akcí, které jsou pořádány, je naprosto kvalitní a pochází od lidí s kvalitní výchovou v oddíle. Cožpak je opravdu kvalita všude, kam se podíváme? S takovýmto přístupem by se mohlo zdát, že máme docela hodně kvalitních kmenů. Není to spíš o tom, že kmeny nedokáží vytvářet pravidelnou soustavnou činnost nebo se začínají rozpadat, tak uděláme velkou akci, aby nás organizace této akce stmelila dohromady? I tak to jde a není to špatná záchrana kmene, společenství, ale s touto vidinou akci neděláme pro druhé, ale pro sebe. Přesto doufám, že kvalitu akce to nemusí ovlivnit. Zase na druhou stranu všichni roveři nemůžou organizovat celostátní akce, jednak to nemusí umět, a pak by si navzájem na ty akce nejezdili.
Zážitek uvnitř společenství je velice silná věc, která jedince motivuje k hlubším vztahům mezi rovery. Zážitek na masových akcích je spíše zaměřen na to, aby z akce byl větší dojem. Než aby se zde nějak dlouhodobě pěstoval vztah mezi účastníky, což ani nejde. Ani se tím neprohlubuje soudržnost roverské družiny, která na této akci je.
Většina roverských skupin vznikne a postupem času stárne až zanikne. Proto by kmeny měly mít na paměti, že je potřeba předávat jejich tradici mladším. Nasměrovat je na cestu roveringu. Nebát se mladší pozvat mezi sebe, aby viděli, jak to funguje, nebo pro ně připravit zajímavou akci. Tato potřeba signalizuje, že roveři chtějí, aby po nich něco hodnotného zůstalo.
Doufám, že se někdo brzo ozve, kdo nebude souhlasit s těmito „kecy“ či naopak.
Uvidíme, kolika roverům je jedno, kam rovering směřuje!!! — Jan Nehyba 20XX/00/00 00:00