DOPISY ROVERŮM

Mirko Vosátka - Grizzly, 1993, edice FONS

Na začátku bylo slovo… v knize se tomu říká - úvod. Tyto dopisy roverům jsem napsal, jelikož mnoho lidí mne vyzývalo, abych vydal své Rowerské dopisy, které vyšly před padesáti léty. Je to dlouhá doba v lidském věku, ale i v lidské společnosti. Dějiny byly po tuto dobu velmi pestré a hluboce zasáhly do morální, společenské i ekonomické části lidstva. Změnili se i mladí. Nejsou již tací, jací byli tehdá, když jsem vedl svůj roverský kmen „G,! a získával neopakovatelné zkušenosti v práci s dospívající mládeží. Dnes jsem se pokusil znovu pobesedovat na dálku s čtenáři mých Dopisů roverům a rangerkám, ale i těm, kteří se ještě neřadí mezi členy světového bratrstva skautů. Několik dopisů jsem přece jen trochu upravil a zařadil mezi ty zcela nové. Zdá se mi, že mohou i přes tu vzdálenost padesáti let něco říci. Debata, diskuse, to jsou prostředky domluvy a výměny myšlenek mezi lidmi. A té výměny myšlenek, snášenlivosti, pochopení druhých je dnes velmi potřeba. Budu rád, když těchto pár dopisů zaujme čtenáře, mohou mi napsat i protichůdné názory, vyvracet je, dokazovat, že se mýlím. Rád je budu číst, jen když se někdo ozve, jelikož to budu vědět, že četl a přemýšlel a o to hlavně jde - přemýšlet, uvažovat, srovnávat názory druhého. Udávám svou adresu, aby mi kdokoli mohl napsat svoje mínění ať je jakékoliv. Tedy: Mirko Vosátka Bor 20 Suchdol nad Lužnicí 378 06 Čtěte a pište!

Před padesáti lety jsem vydal první domácí příručku o roveringu pod názvem „Rowcrské dopisy“. Byly to zkušenosti z mého desetiletého vedení roverského kmene. Dnes mi mnoho známých říká, abych vydal znovu ony Rovcrské dopisy.Ale já vím. Že to nějak nejde. Uplynulých padesát let poznamenalo velmi celou naši společnost. Změnilo pojmy určitých morálních i materiálních hodnot. Změnilo mezilidské vztahy a vytvořilo prostředí, kam se staré vydání „Rowcrských dopisů“ nemůže hodit. Dnes stojí skauting u nás před jedním svým největším úkolem, a to je vychovat člověka normálního myšlení a chování. Odstranit veškerá poškození, způsobená jak nacistickou tak komunistickou diktaturou a dopadem jejich ideologií na morálku našeho národa. Skauting jako takový je i ve světě, kam chceme směřovat, hodně změněný. I s tím se musíme po svém vyrovnat a přitom zůstat sami sebou, tak jak se to podařilo kdysi br. Svoj sikovi. Nejdříve se však podívejme na to, co slovo ROVER a pro děvčata vybrané pojmenování RANGERS znamenají. ROVER - podle velkých anglických slovníků znamená poutníka, tuláka na cestách, ale také silničního lapku nebo dokonce piráta. RANGERS • pak nejdříve toho, kdo se pohybuje krajinou, potom jízdní hlídku a konečně i hlídku strážců hranic na Divokém západě, kde rangers vznikly z určité nouze. Na ochranu svých majetků vytvořili farmáři dobrovolné jízdní hlídky, které vzaly spravedlnost do vlastních rukou * nejdříve pověsily zkorumpované šerify a jejich pomocníky, potom likvidovaly všechny desperáty a zloděje převážně koní a dobytka. Jejich tvrdou a nebezpečnou práci nakonec ocenil státní department USA a většinu rangerských oddílů přijal do státní služby, jako řádnou jízdní pohraniční stráž. Domnívám se tedy, že pojmenování RANGERS je pro děvčata odrůstající junáckému věku a při tom stále zapálená pro skauting více jak sporné a neodůvodněné. Překlad slova ROVER ve významu poutník je obsahově výstižné a pojmenování ROVERKA mi zní docela pěkně i po stránce jazykové. Badcn-Powell kdysi nazval svoji příručku o roveringu výstižně „Rovcring to succcss“. Překladatel Jan Novák pro ni zvolil název „Na pouti za úspěchem“, čímž použil překladu slova rover právě ve smyslu poutník. Já sám jsem volil překlad slova rower jako veslař a to z toho důvodu, že B-P vytyčuje jako vodící myšlenku své rovcrské příručce slova: SÁM ŘIĎ SVŮJ ČLUN, BUDOU-LI HO ŘÍDIT JINÍ, ZTROSKOTÁŠ, což i dokládá velice výstižnou kresbou v úvodu textu. Rovering samotný nebyl B.-P. doveden až do konce. Dnes se pojetí toho, co původně zamýšlel B.-P. rozcházejí i v zahraničí. Jsem v kontaktu se zahraničními roverskými kmeny. Nikdy však nechci jen napodobovat to, co ony dělají. Ano, jsou velkou inspirací. Je však třeba najít něco víc, co je vhodné pro českou povahu. Netvrdím to z přehnaného nacionalismu a patriotismu, ale z tvrdé zkušenosti. Kdyby Svojslk neupravil baden-powcllův skauting na české poměry, nebyl by tento pak schopen přežití a neobnovoval se s takovou houževnatostí, jak se vždy obnovoval. Ve svojsíkově skautingu je zaklet český duch, který mu dává neobyčejnou sílu v život. A to je třeba zachovat i dnes. Je nutno vytvořit ryze český rovering a ne jen tupč napodobovat to, co se dčlá v zahraničí. Nebude to jednoduché, ani lehké, ale je to proveditelné. Ještě si připomeňme jedno, a to je roverské heslo, které vytyčil sám B.-P., a je jím prosté slovo SLUŽBA. Zdůrazňuji je velkými písmeny, jelikož je toto slovo základem roveringu a tento základ má spoustu odnoží, o kterých si v dopisech postupně povíme.

Heslo SLUŽBA vybral B.-P. ve snaze dát roveringu základy té ušlechtilosti, kterou se vyznačovalo klasické rytířstvo. Dějepisec by vám řekl, že roku 1346 po skončení bitvy u Kresčaku procházel anglický následovník trůnu bojištěm a zastavil se u padlého českého krále Jana Lucemburského. Vytrhl mu z jeho helmice tři černá pštrosí pera a převzal je do svého osobního znaku, současně i s heslem mrtvého krále ICH DIEN, což znamená v překladu z němčiny JÁ SLOUŽÍM. I zde v tomto hesle roverů nalezneme tedy kus české historie. Heslo SLUŽBA musíš nejdříve uplatňovat ve vlastním životě. Starořímský stoik Marcus Aurelius napsal obdivuhodné dílo MTa eis heuton - Hovory k sobě samému“. Jejich obsah vystihuje velmi trefně to, co se očekává od rovera v jeho občanském životě. Hovořit sám k sobě zní trochu podivně, někomu by se mohlo zdát, že navádím k samomluvě duševně chorých, ale zdaleka tomu není tak. Léčit na duši by se měl ten, kdo takto smýšlel. Hovory samého se sebou je nutno brát jako neobyčejně důležitou složku lidského života. Dnešní člověk zapomíná na sebe samého, kromě svých materiálních potřeb - o ty dbá pečlivě. Najít cestu k sobě samému není tak lehké a málokdo se o to dnes pokouší. Rover by si tuto cestu měl vytyčit jako základní požadavek své roverské činnosti. Nalézt sama sebe, naučit se hovořit sám se sebou není vůbec žádnou duševní poruchou, ale hlubokou moudrostí. Nejlépe se hledá vlastní já při samotářských toulkách přírodou. Ona k tomu dává nepřímý podnět zejména citlivějším povahám. Slyšet svůj vnitřní hlas, vyžaduje velkou míru soustředění a to lze v přírodě docílit nejsnáze. Přemýšlel jsi čtenáři, o tom, kdo vlastně jsi, jak co děláš, co vše je v tvé moci a jaký je Tvůj úkol zde na Zemi? Dovolím si tvrdit, že asi sotva a většina z vás bude považovat mé otázky za hloupost. Přitom je tomu naopak, mají velkou závažnost. Pokuste se ve vhodné chvíli - třeba večer před usnutím přinutit sama sebe k přemýšlení o sobě. Lehněte, si pohodlně, vyžeňte z hlavy všechny myšlenky. Uklidněte ten zmatek obrazů, který se ve vás po prožitém dni odvíjí a zapíná se právě zavřením očních víček před spaním a pak si dejte následující konkrétní otázky. Co jsem dnes udělal dobře, jak jsem mluvil, jednal, choval se, plnil si své povinnosti. Nejde jen o to, uvědomit si, zda jsi v zaměstnání splnil všechny své pracovní úkoly, ale především jde o to, zda jsi jednal podle svého svědomí, jak jsi se choval vůči lidem. Jaké jsi projevil schopnosti při promýšlení své pracovní náplně. Pomalu pak v sobě začneš objevovat své nadání na určitou věc či v určitém směru, ale také to, k Čemu se nehodíš, své mimořádné a třeba zatím nevyužité schopnosti nebo svoji přehnanou snahu po něčem, co nakonec vlastně ani nechceš, zda se hloupě nepodřizuješ vlivu okolí, kamarádů, známých jen proto, aby jsi s nimi třeba udržel kulhavý krok, jak to činí mnozí jiní. Sloužím - především sobě samému tím, že si v sobě proberu celý den. Den svého života a vyvodím z toho pro sebe důsledky. Třeba se rozhodnu, že se budu učit to a to, abych prohloubil své znalosti, s tím umožnil své uplatnění, v sobě objevené nové schopnosti Jednat s lidmi je umění. Buď schopen jim naslouchat, snaž se pochopit jejich myšlenky. Nečiň rychlé závěry. Uvědomuj si, jak mluvíš ty, jaké dáváš tónové zabarvení svému hlasu, jaké volíš slova, jak se při své řeči tváříš - tím vším působíš na svůj protějšek a ovlivňuješ výsledek vzájemného rozhovoru či jednání. Mnozí si při dnešním živějším rytmu života toto vůbec neuvědomují a pak se jen diví, že nemají z jednání příznivější výsledky. Je nutno naučit se hovoru k sobě samému, být schopen věcně kritizovat své chování a jednání, umět zvážit, zda můj partner pochopil mé myšlenky, jak vnímal zvuk mého hlasu, význam mých slov, zda je bral stejně jako já, zda můj výraz v něm nebudil obavy, strach, odpor ze mne. Poznání všeho toho je pro Tvůj další život důležité - nabýváš v sobě životní moudrosti. Demokratický vývoj v naší společnosti Ti poskytuje prostor stát se plným člověkem, ne loutkou v bezejmenném davu bývalého režimu. A o to vše jde. K tomu musíš hledat cestu sám v sobě. B. - P. vždy říkal, že skaut je kousek kvásku a rover ve svém věku tím spíše. Pro Tvůj budoucí běh života se poznatky o sobě samém stanou velmi cennou pomůckou. Námět pro tebe: Najdi si buď večer nebo ráno čas pouze pro sebe. Prober si uplynulý den, vypracuj si plán na den příští. Můžeš si i heslovitě napsat, co si vytyčuješ, a pak při dalším hovoru sama se sebou si znovu vše vyhodnoť. Může se stát, že si s něčím nebudeš vědět rady. Pak si polož otázku, jak dál a třeba i nech věcem volný průběh. Buď Ti vnitřní hlas napoví hned, jak jednat nebo přijde odpověď nečekaně ve chvíli, kdy celý Tvůj problém vyzrál a sám nabídne rozuzlení. Pokud jsi si vědom svého tíživého a nevyjasněného problému, jsi schopen snadněji řešit i jeho spontánní řešení. Z počátku se Ti bude zdát tento úkol obtížný, ale uvidíš, že po čase bude pro Tebe krásnou chvilkou, kdy budeš jen Ty a Tvé druhé Já. Budeš sám sebou. Budeš hovořit k sobě. Nalezneš v sobě velmi bezpečný přístav v chvílích krušných a moudrého rádce v složitých životních situacích. Neztrácej tedy vůli pokračovat a vydrž začátek své roverské cesty.

V minulém dopise jsem psal o SLUŽBĚ sobé samému. Dnes bych chtěl v tom pokračovat a sice poznáváním odkud jsem přišel. Ne, nebudeme duchařit, aleje dokázáno pracemi genetiků, antropologů, biologů a psychologů, že okolí - ať je to příroda, společnost, běh dějin - to vše se zakódovává do podivných částic nazvané geny. Známe geny biologické, ale musí být i jisté geny psychologické, které vytvářejí to, čemu se říká charakter člověka, formují jeho vlohy, schopnosti a náklonosti. Svému otci jsem tajně říkal „rodinný stopař”. Byl totiž zamilován do rodného kraje a znal celé jeho dějiny. Znal i lidi v něm žijící. Sledoval náš rod, až pokud byly písemné prameny doloženy. A mohu říci, že to byly velmi zajímavé poznatky o našich předcích, o nichž nej starší záznamy nalezl v Liber Libertinorum - tedy Knihách svobodníků, patřících pod přímou pravomoc krále a nikoli šlechtice. Co vše se dalo najít v těchto starých záznamech, pak v Berních knihách, Urbářích, matrikách a tomu podobných! Bylo to zajímavé stopování a vůbec se nedivím, jak tomu propadl. Mne tím také nakazil. Ono rodina, to je velmi pestré a zajímavé společenstvo. Z rodin se skládá národ a rodiny tvoříme my. Nebudu se zde šířit o všech podrobnostech mého rodu, ale když pozoruji děti svého rodu, tak se pomalu odhalují záhady jejich povah, sklonů, zájmů. Kovář, hostinský, svobodný sedlák, medicus, apatykář, voják ze Španěl, potomek Habánů či z rodiny benátských patricijů - ti všichni a mnoho dalších zanechali své stopy ve mně i mých předcích. Ono „podivení, že mám takové a takové vlohy“, jak soudí lidé v mém okolí, se sebepoznáním postupně odhaluje. Proto rover, který plní náplň hesla SLUŽBA k sobě samému, by se měl také trochu zahloubat nad svými předky. Našel by tam jistě velice mnoho i nečekaných zajímavostí. Znám jednoho váženého docenta, který zjistil, že jeden jeho předek byl sťat údajně jako lapka a jedna prabába upálená jako čarodějnice. Jiný zase nalezl, že byl synem „nemanželského lože“ jistého mocného šlechtice. Tak, jak jsou zajímavé dějiny míst, obcí, měst, země, jsou neméně zajímavé i dějiny lidských rodů. A chceme-li rozumět sobě, je třeba mít alespoň trochu vědomosti o tom, kdo byl před námi. Stále platí ono dnes trochu otřepané „historia magistra vitea“ a platí to o dějinách svého rodu. Ne z hlediska šlechtického, majetkového, alegenetického. Toto hledání, promýšlení, co je v nás z našich předků, je také kus pouti za úspěchem našeho života. Námět pro tebe: Najděte co možná nejvíce materiálů o své rodině, vysvědčení, potvrzení, třeba i legitimace např. sportovních klubů, třeba se vám podaří nalézt i soukromý deník, konskripční lístky o bydlišti, pracovní smlouvy, vojenské nebo vandrovní knížky, potvrzení o důchodu - zkrátka HLEDEJTE A STOPUJTE! Máte-li v rodině staré pamětníky, požádejte je o vyprávění z jejich mládí, studií. Ptejte se jich co chtěli dělat, co nemohli dělat, na jejich koníčky. Jedna nalezená stopa vede k další a jeden poznatek k dalšímu - tak jako korálek ke korálku navlékejte své poznání KDO JSEM A ODKUD PŘICHÁZÍM A PROČ JSEM TAKOVÝ jaký jsem.

Jsem si vědom toho, že to, co požaduji po dnešním roverovi, nebude vyhovovat mnohým z dnešních “hurá roverů“, ale jdu ve smyslu zakladatele skautingu i myšlenky roveringuB,- P., I v dnešním dopise se chci zabývat třetí SLUŽBOU sobé samému. Na pouti za úspěchem se v Evropě totiž požaduje mimo bystrost, pracovitost a jiné potřebné vlastnosti pro rozmanitá povolání především ZNALOST, Znát a vědět je to nejdůležitější! Komenský říkával: “Uč se synku moudrým býti!“ Bylo to také často napsáno nad vchodem starých škol, těch tak zvaných obecných. Moudrý býti, znamená mnoho věděti a rozmýšleti o tom. Koukat na televizi a chroupat při tom brambůrky, hulákat a dělat si s fotbalovými fanoušky starosti, zda naše Kotěhůlky získají bod v lize - to pro naši cestu do Evropy nestačí. Je dnes mezi námi mnoho mladých lidí, kteří by chtěli vše rychle a co s nejmenší námahou i myšlením. Ono je to pohodlné a 'myšlení bolí“, jak často slýchávám. Ano, souhlasím - bolí. Ale každý tréning zpočátku bolí! Po běhání i po chůzi nebo plávám má člověk tělo jako polámané. Ale když vytrvá a je důsledný, pak vše jde lépe a lépe. Znám to ze svých toulek po vlastech českých i zemích za jejich hranicí * vždy druhý, třetí den byl kritický, než si tělo zvyklo na pochodové tempo a ramena otlačila pod tíhou torny. Ale pak to najednou zmizelo a pochodovalo se o sto šest, že kilometry jen mizely za mnou. Tak je to i s učením. Zejména se to týká jazyků. Dnes se stále více a více ozývá, že mladí neumí říci jinak, než vole-vole. Znalost řečí otevírá široké možnosti, jak přijít k informacím, které nejsou napsané v rodné řeči, Z dřívějška známe: „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem!“ A opravdu je vtom kus lidské moudrosti. Dnes, kdy máme hranice otevřené na všechny strany, jsou cesty k případným dosud nám neznámým přátelům zataraseny naší neznalostí cizích řečí. Z řady z nich je pro nás asi nejdůležitější němčina, neboť tato je jazykem našich nejbližších západních sousedů. Pak je to angličtina, která je nejvíce používaným jazykem ve světě vědy a techniky. Znalost dalších řečí je věcí nadání každého z nás. Jsou lidé, kteří se učí rychle, ale jsou také „snaživci“, kterým to jde pomalu, hůř i hůře, I zde se projevuje naše rozdílnost. Putujte za vzděláním a poznáním. To je vlastně náplní třetí SLUŽBY a snažte sejít po správné stezce! Náměty pro tebe: Najdi v místě svého bydliště Veřejnou knihovnu, opatři si legitimaci a pravidelně ji navštěvuj, abys poznal, co vše skýtá, Žiješ-li ve velkém městě, 2jisti, zda v něm není nějaká odborná knihovna, třeba i regionální, I některá muzea mají své knihovny, KNIHOVNA - to je studánka, v níž najdeš pomocníky pro plnění třetího obsahu hesla SLUŽBA, Zapiš se do některého jazykového kursu a zakousni se pořádné do učení, abys měl co nejdříve dobré výsledky. Najdi si bratra (sestru) skauta (skautku) ze země s kterým (kterou) jsi schopen se dohovořit a navaž s ním (ní) spojení. Své teoretické znalosti vyzkoušej při přímém styku s novým známým. Buď ho pozvi na náš tábor nebo se vydej za ním. Slyšet řeč v zemi, kde je živá a slyšet mluvit domorodce, je zcela něco jiného, než poslouchat magnetofonový pásek nebo gramodesku či učitele ve škole. Skutečná živá řeč obsahuje vše. To nenalezneš v sebelepší učebnici a ani se nedozvíš od učitele. Tož STOPUJTE jak se co řekne…anglicky,německy,francouzský…

V mém jednom předešlém dopise jsem psal, že příroda je nejlepší prostředí pro přemýšlení. Dnes bych k tomu dodal, že je to místo, kde se nejlépe uvažuje o tom, co se dnes žonglérsky označuje za vyšší dimenzi, vyšší pricip, PRAVDU a LÁSKU psáno s velkými písmeny. Dříve se tomu prostě říkalo Bůh. To je boží dílo, boží příroda a bylo to každému jasno, co se tím myslí. Ano, každý si však přestavoval pod pojmem Bůh něco jiného. Dogmatický příslušník církve to, co dogma učilo, prostý člověk to, co cítil. Připomenul bych zde slova Baden-Powela z jeho knihy „Na pouti za úspěchem“, kde v kapitole „Nevěra“ praví: „Naproti tomu poznal jsem mezi zálesáky více než jednoho přísně věřícího člověka, kterému v dětství nedostalo se vůbec náboženské výchovy a který poznal Boha z jeho děl a z jeho zázraků ve světě…“ Zamyslete se nad dalšími řádky, které popisují událost, jak se skutečně stala. Jedné zimy jel jsem na lyžích do mé chaty v alpském podhůří. Sněhu prašanu bylo dost, ale byl pokrytý ledovou korou, která praskala pod váhou mých kročejů, rozřezávána hranami lyží. Vyšel jsem z lesní cesty na světlinu ozářenou sluncem. Zůstal jsem překvapen stát. V mrazu minus dvacet stupňů tu rozkvetla čemeřice v plné kráse. Listy vysoustruhované, jako ze slonoviny a sloupek žlutých pes tiků byl obalen kožíškem jemných jehlic jinovatky. Kousek dál prodíral se otvorem v ledu další kvítek , ještě stočený v pupen a třetí počal nesměle rozevírat svou bělostnou korunu. Poklekl jsem vedle květu a prstem opatrně stíral kožíšek jíní z lístků rostliny. Byly tu dva symboly mocného života a ledové smrti. Kdo je postavil vedle sebe? Podruhé jsem sjížděl z Prešenovy chaty na Vavasorovu chatu po úbočí Stolu na Karvnakách. Nahoře byla mlha, zima, těžký sníh. Níž sníh rozbředlý s lysinami uválené, loňské uschlé trávy s porosty bílých nebo fialových krokusů. Sejmul jsem lyže, nechtěl jsem poškodit tuto krásu rozloženou kolem mne. Ještě níže byly zelené listy s poupaty divokých narcisek, pak bylo pásmo, kde rozkvetly do své osobité krásy a ještě níž kvetly již ovocné stromy. Sníh zmizel a nový život se hlásil modrými jezírky z květů hořce jarního podél cesty, kudy jsem sestupoval do údolí. To jsou takové zážitky, které přinutí člověka rozvažovat a promýšlet kdo, co, proč tomu tak je. Člověk se obírá tím, co se označuje za víru. Věří něčemu. Jsou však lidé, kteří neuvažují a pohodlně přijímají dané dogma církve, plní ho do puntíku se vší okázalou pokorou a přitom ve svém nitru jsou pyšní, jak jsou dokonalí věřící, často vystavovaní okolí na odiv dokonalého věřícího. Jsme v době, kdy se vracíme do Evropy. Máme za sebou historické státnicko - politické bohatství a také starou křesťanskou tradici. Když je českému člověku zle, jde k soše svátého Václava. Jde k víře, ke křesťanským prvkům, proto se mi zdá neupřímné volit různé pojmy pro to, co se odjakživa označovalo prostým slovem Bůh, boží. Nedávno jsem odpočíval pod větvemi mého „stanového smrku“. Je to mohutný smrk s větvemi až k zemi, pod kterými je pohodlné místo pro táborové zařízení poutníka. Díval jsem se otvory mezi větvičkami, jak se venku šeří a uvnitř „stanu“ stmívá. Pak se počaly rozkládat cáry mlh. Skoro to vypadalo pohádkově, jako by se tam klady rusalky. Seděl jsem opřen o mohutný kmen stromu. Nebyl jsem sám, byl tu se mnou strom, tvorboží jako jsem já, či houba před větvemi, trs vlohyně a borůvčí. Ano strom, vlohyně, střevlík pyžmový co tu právě leze, celé rašeliniště - to jsou osobnosti. Ne lidské, ale osobnosti světů botaniky, zoologie, geologie, všeho co tvoří to okolí kolem nás. Je podivné jak lidé používají slovo přírodní, přirozená, dle přírody, jako v přírodě, stále je kořen příroda. Dnes hledáme duchovní dimensi, která patří roveringu, jako patří do skautingu a vlastně celému lidskému životu. Kolikrát jsem na svých toulkách seděl u ohňů s pastevci vysoko v horách, pustých skalních pláních Prokletije, či na břehu moře. Byli to prostí lidé bez škol, ale co bylo krásného v jejich úvahách a myšlenkách často těžce a nejasně vyslovovaných. Oni poznali, co je Bůh, jako ten zálesák, o kterém píšeBaden - Powell. My ho musíme vrátit do našeho života, jako ho měli naši předkové. Jak krásně zněla stará formule doplňující slova slibu: „K tomu mi dopomáhej Bůh1', tato slova byla zapojena i do skautského slibu. Pomozte na této stezce mladým lidem, kteří nemají vysokoškolskou erudici ani slovník a výrazovou obratnost. Musíme jim dát něco, co je jim pochopitelné, srozumitelné a proto přijatelné.

V dopise tři jsem psal o rodině. Dnes bych rád řekl několik slov o další společenské jednotce, se kterou člověk přichází stále do styku. Jsou to naši známí, přátelé, spolupracovníci i ti, kteří pojednou získávají blízké místo jako manželka, manžel, tchán, tchýně a další nově vzešlí příbuzní, ale i přátelé, ke kterým mne poutá něco více než ke známému sousedovi na chodbě kde bydlím. Jsou to však lidé, kterým bych měl věnovat svou pozornost jací jsou a jaký je skutečný vztah mezi námi. Ten má širokou škálu možností. Pro vedoucího roverského kmene je pak umění poznávat lidi jedním ze základních bodů jeho práce. Pamatuji se na příhodu z dob studií mé dcery. Tehdy měla dobrou „kamarádku“ Hanku. Bystré, veselé děvče, jak se zdálo. Když k nám přišla, byla výřečná a dovedla vykládat, zejména o Tomíkovi. Když jsem se ptal, kdo že to je, no kámoš z diskotéky. Budiž, když se ti líbí, tvoje věc, myslel jsem si. Po čase však Hanka ztichla a byla nezvykle vážná. Ptal jsem se dcery na příčinu. Prý je v jiném stavu. Když Hanka přišla, ptal jsem se ji, jak se vlastně Tomík jmenuje a kde bydlí a co je. Prý neví, byl ale kápo party. Ona o něm nic nevěděla. Teď se Tomík i parta z disko vytratila a děvče neví kam. A to je pak původ rozmanitým neshodám v manželství, ukvapeným svatbám i rozvodům. Letmá známost, letmo se mi zalíbí a nic více. Kdyby takto pracoval roverský vedoucí, sklidil by po čase velké rozčarování a dočkal se, že se mu kmen rozpadne. Lidi je nutno znát, ne ověřovat jako kriminalista vše, co se o něm dá zjistit, ale zvážit jeho chování vůči mně, ostatním v kolektivu, poznat jeho zájmy, názory, postoje k práci, politice, víře, společenským i ekologickým problémům. Ne každý je nám pak na sto procent dobrý. A to je také správné. Vybíráme si dobře, aby náš vzájemný vztah byl účelný, berme to v kmeni, krásný ve vztahu dvou lidí, v manželství to platí nejvíce. Jsou lidé, kteří ustupují do pozadí a pojednou v kritické situaci je to chlap na svém místě a naopak velkohubí tlachalové se ukáží jako ubohé, zbabělé baby. Jsou to někdy velká překvapení, ale pro rovera by neměla být. Ten své známé poznává šíře, důkladněji, buduje si kolem sebe skupinu lidí, kterým plně důvěřuje, ví jak reagují v té či oné situaci, co mají rádi, kde jsou citliví, kde je jejich slabina, v čem jsou silní a schopní. Je to pak směs zajímavých lidí, často zdánlivě protichůdných, ale všichni mají snahu o pochopení, porozumění druhého, pak ke konfliktu nedojde. Je tu totiž vybudována úroveň vyšší mezilidské kultury vztahů a zájmů, které v celku dávají kladný a dobrý postoj, navzájem mezi sebou, členů tvořící tuto společenskou jednotku i ve vztahu v širší veřejnosti. Když si vzpomenu na příklad Tomíka a Hanky, tak si připomínám slova Baden-Powella z jeho v“Na pouti za úspěchem“, kapitola „Zeny“, kde píše o pojmu, který dnes u mnohých vzbudí posměšek, to slovo zní rytířskost, ale zamyslete se nad jeho slovy: „Muž bez rytířskosti není mužem. Muž, který je rytířský a má úctu k žene, nikdy se nesníží k jednání zvířecímu a nedopustí také, aby se žena ve spolku s ním ničila, ztrácejíc úctu sama před sebou i úctu jiných. Na něm je, aby vedl - a to správně, nikoli, aby se dal sváděti na scestí…“ Lidství spočívá na rodině tvořené mužem a ženou jako základní buňky lidské společnosti. Podívejte se kolem sebe, kolik těch manželství je „lidských*1. Pojem možná nezvyklý, ale zamyslete se nad ním. Moje žena mi před lety napsala: „Já Tě miluji. Ne šíleně, protože to je obvykle láska, ze které člověk po čase vystřízlivý, ale tak klidně, hluboce, lidsky, tak že to přetrvá a zůstane na celý život, že to nemůže s časem odplavat, ale jenom se prohlubovat, nabývat na síle, mohutnět. Jako řeka, která začíná malým pramínkem a postupně sílí, mohutní až končí v moři věčnosti. Taková je moje láska, naše láska…“ A společný život mi ukázal, že to nebyla planá slova, ale hluboká životní pravda a moudrost léty stále více uskutečňovaná. Námět pro tebe: Pokus se roztřídit své známé podle těchto stupňů: vyhovuje…proč, poznej si co tě na něm pňtahuje, líbí, dělá sympatického, nevyhovuje…popiš podobně jako u předcházejícího, odporný…vyznač vše co tě na něm dráždí, je to nepříjemné. A po roce si vezmi tyto kartičky a škrtej, připisuj nové poznatky, vztahy, budeš překvapen změn, které se ti objeví. To dělej každý rok. Máš-li roverský kmen, pak si po měsíci prohlížej kartičky svých členů a doplňuj vše, co jsi na nich poznal, dostaneš dobrý přehled. Ale pozor. Tento seznam je jen pro tebe a nikdy ho nepoužívej veřejně, či dokonce se chlubit, že ho máš a někomu vyhrožovat, že povíš o něm, co na něho víš. To je konec roverství, kamarádství a vzájemných vztahů.

Žijeme ve vzrušené době podobné kvasu nového vína, Jak tak pozoruji lidi kolem sebe, zejména z řad skautských* pak je to snaha upatnit svoji osobnost* dostat vysokou funkci* Že je přitom plno neskautské závisti* podezřívání, někdy i divadelních gest, to mne neudivuje* stačí se blíže podívat na takového člověka a brzo je jasno o co mu jde* Ti, co nejméně pochopili skauting* zejména svojsíkův - česky skauting, ti nejvíce dělají apoštoly novátorství, který podle nich spočívá v tom, že budeme bezmyšlenkovitě a otrocky napodobovat co se dějě na Západě* Zapomíná se přitom, že ta m byl výv oj společnosti v posledních čtyřiceti letech jiný než u nás a nejsou tam takové škody ekonomické, morální a společensko - politické. Tito apoštolové mají totiž jednu neblahou vlastnost - malost. Na Hod Boží velikonoční vyslovil farář Václav Malý tento postřeh: „Hříchem je nejen pýcha v níž člověk sám sebe přeceňuje, nýbrž i podceňování sebe sama/' Stojíme na dějinném rozdčlu našeho státního i společenského života. Vznikl opět stát Zemí koruny české - Česká republika, vznikl opět Český Junák a je proto na místě obnovit i takový skauting, který by byl hodným dědicem Svojsíkova českého skautingu* který měl morální i technickou hodnotu po celém světě. „Skauting je hnutí vysloveně národní a skauting český při veškerém absorbování prvku organizace světové je čistě nášt je typicky český.“ To jsou slova A. B* Svojsíka a platí dnes jako před léty* kdy byla vyslovena, Český skauting* má-li přežít, je nucen nasát do sebe vše to dobré, co měl český skauting* co mu dalo sílu přežít persekuci nacistů i komunistů. Mladí dnes tápou. Vidí málo vzorného kolem sebe. Hledají sebe sama a nevědí kudy kam. Pak dochází k nekritickému obdivu zahraničí* pohrdání všeho, co dýše nacistvím. Na všech stranách se objevuje malost, přišlápnuté dušičky ochotné sloužit kde komu, Přitom, kdo se jen trošku začetl do knih o české historii* o osobách, které český národ dal lidstvu* pak by musel být hrdý na to* že je Čechem. Havlíček po zkušenostech z Polska* Rus- Ruska, řekl jednou jadrně: Msem Čech, ne Slovan/1 to platilo všem těm rusofistům a jiným ohnutým hřbetům před cizinou, převážně Ruskem* Dnešní mladí, zejména roven by si měli uvědomit, že je nutno bezpodmínečně: naučit se důkladně myslet, naučit se zodpovědnosti v práci i chování, v mezilidských vztazích* naučit se pracovat* aby opět platilo ono pořekadlo „zlaté české ruce“* V cizině je oceňují, oceňují i jak se říká „fištrón a filipaTr našich lidí. To je národní bohatství a ne malost, ohnuté hřbety, p atol í z ais tví. Ukázat* že jsme tu* že jsme se vrátili do Evropy* kde Země koruny české hrály důležitou roli a že jsme připraveni udělat kus poctivé práce, jak na poli duševním* tak i ručním - i když by ji třeba dělaly stroje. Ale náš mozek by dal pokyn* jak mají pracovat. Je nutno si uvědomit* že je nutné se oprosit od malosti a bezvýznamnosti a uvědomit si* že i jediný člověk* je-li vyzbrojen fakty* může pohnout společností* Nakonec slova B.-P.: ''Nezapomínejte, že vy jste vyj Máte žiti svůj život a chcete-!i dospět k úspěchu, chcete-li být šťastni jste jen vy, kteří musíte sami získávat pro sebe. Nikdo jiný to nemůže učinit za vás…“

Co je to český skauting ? Tuto otázku mi položil jeden rover na nedávné besedě o roverské práci. Otázka zcela na miste. Pokusím se o to, nějak pochopitelněji vysvětlit. le to v podstatě Baden-Powelův názor, že každý stát, společnost, kde se skauting zavádí má si tento skauting přizpůsobit mentalitě, vlohám, charakterovým znakům dotyčného národa. A,B, Svojsík si velmi pečlivě pročetl skautskou bibli 11Scouting for boys11 napsaný a před napsáním prakticky vyzkoušený výchovný systém, známý pak po celém světě, jako skauting. Svojsík tedy pročetl, promyslel, poradil se se skupinou ve které byly osobnosti ze světa vědy, přihlédl k tehdější situaci v otázce náboženství, státotvorného postavení českých zemí v rakouském císařství a vztahu k vlasteneckému cítění národa. V době kdy u nás Svojsík uváděl skauting do života, všemocná katolická církev ovlivňovala panovačně veškery společenský život a byla pevným sloupem mocnářství a zejména vládnoucího rodu Habsburků. Bylo sice státním náboženstvím, ale to vykazovaly jen úřední matriky. České země byly tehdy jako království začlěněno v rakouském soustátí a pociťovaly velmi tvrdou ruku germanisačních snah a záměrů vyhladit pocit národního vědomí a nahradit ho pojmem oddaného poddaného jeho Apoštolské Císařské Výsosti císaři a králi s celou řadou titulů. Češi byli však tvrdé palice, znali své dějiny a vzdorovali tomu tlaku. Zbýval vztah k rodné zemi, k vlasti a ten byl hluboký a procítěný. Z toho vzešel slib, kde se podle anglického neslibovala věrnost Bohu, králi, ale pouze rodné zemi., milo v ad vlast svou. Tím byla jedna stránka českého rodícího se skautingu. Druhá byla jeho demokratičnost Zastřešení lidmi kultury, to jest učiteli a profesory obou stupňů. To mělo své výhody, že většina vedoucích měla své pedagogické vzdělání a zkušenosti v práci s mládeží. Náš skauting nebyl utvářen plukovníky, generály jak tomu bylo jinde. Místo šavle a polnice, stál v čele učitel. Zde Svojsík uskutečnil myšlenku Komenského * vzdělanec je solí společnosti - neomezený voják či zbraní řinčící rytíř. Pak tu byla možnost využití oněch kdysi „zlatých rukou* našich lidí. lejich koumáctví jak co opravit, udělat, zlepšit. Čeští skauti mají světové prvenství ve způsobu stavby táborů. To nebyly postaveny mohutné vojenské stany, ale vznikly stany s podsadami. Dřevěné podsady rozmanitých způsobů stavby dokazovaly jak naši skauti dovedli vytvořit estetický, útulný a praktický domov. Pak celý běh života v táboře trvající dříve měsíc i více, tak, že mládež prožila skutečně skautský život v plné šíři. Měl jsem možnost pracovat v cizině, ale nikde jsem něco takového jako český skautský tábor neviděl. Tam nebylo spojení s přírodou, jak tomu bylo u nás. Kdybychom vzali v potaz body skautského desatera, našli bychom tam také nejednu českou zajímavost Nej výstižnější to je však v šestém bodě. Baden-Powel krátce napsal:*Skaut je přítelem zvířat“. Svojsík jakoby jasnovidecky formuloval znění tohoto bodu: '‘Skaut je ochránce přírody a cenných výtvorů lidských“. To předvídal o skoro celé století, co bude potřeba. Nebo to byla odezva Ýeršú z n^í hymny „Kde domov můj“? Je zajímavé, že Svojsík dovedl sloučit do Svazu Junáků Skautů a Skautek ČSR skoro na dvacet skautských odnoží, které se vytvořily z hlediska národnostního, náboženského či stranicko-politického. I to je zvlášnost českého skautingu, uvnitř rozdrobeného pole rozmanitých zájmů, navenek zcelených v jeden svaz, jednu reprezentaci našich skautů ze všech koutů tehdejší Československé republiky. Když sledujeme vývoj skautingu, jinde tyto prvky tak harmonicky sladěné nenajdeme, a v tom byla a je síla českého - svojsikova skautingu. Přečkal jak dobu nacismu, tak komunismu a třikrát povstal znova k životu i když vždy za tčžších podmínek a nyní za nejhorších pro nedostatek kvalitních a obětavých vedoucích, kteří jsou si plně vědomi, že skauting je výchova hrou, jak učil Komenský, ale vyžaduje tvrdou práci těch, kteří vychovávají. I v tom je kus umění a sebedávání.

Na skalce kryté vrstvou snéhu jsem zpozoroval hrdé vztyčená bélostná políčka poupat sněženek. Vykukovaly ze snéhu, ale nový je zakryl úplně. Véděl jsme však, že jaro je tu, první harcovníci jsou připraveni k výjezdu a ten nastal, když sluníčko roztálo sníh a sněženky rozevřely své zvonky a začaly zvonit „haleluja“, jaro je tady. Pak se v chuchvalcích loňské trávy objevily takřka přes noc žlutá sluníčka talovínu, dokonce i jeden až k zemi přikrčený krokus se troufal ukázat svým oranžovým květem. Vřesovec počal ono woodcafterské „modré nebe nad tebou“. Je to pěkný pozdrav a není bez zajímavosti, co v této souvislosti říká Baden-Powell, ve své rozsáhlé stati o roveringu: „Roveři jsou bratrstvo života pod Širým nebem a služby.“ To je fundament podle B.-P., co se týče roveringu-poutnictví. K tomu se pojí čtyři základní kameny stavby roveringu: 1) charakter a inteligence 2) zručnost a obratnost v práci 3) tělesné a duševní zdraví a síla 4) služba jiným a občanství Poutník - rover je pěkné slovo v hlubokém významu, jen zlí lidé vyšťourali, že má ještě hanlivý význam - silniční lapka. Inu zlým se vše hodí, co může poškodit dobrou myšlenku a záměr. Putování pro mladé lidi, jak to učí Baden-Powell, není věc jím vynalezena. Již dávno před ním to užívali řemeslníci. Tam tovaryš po složené zkoužce dostal „Wanderbuch“, neboli vandrovní knížku a vydal se do světa poznat co je tam nového. Navštěvoval různá mésta, mistry a pracoval u nich. Mistr před odchodem tovaryše zapsal do vandrovní knížky, jak se choval, co délal a stvrdil to svým podpisem. Taková vandrovní knížka dovede svými stránkami vyprávět velmi zajímavé véci. A to mélo svůj účel, rozšířit obzor odborných znalostí, poznat svět, jiné lidi, rozšířit svůj myšlenkový a názorový obzor. To dnes po Čtyřicetiletém normalizačním popírání mozků mladí velmi potřebují. Putovat, poznávat, učit se, sbírat nápady, dojmy, zkušenosti. Ne je pak tupě napodobovat, ale promyslet a přizpůsobit domácím poměrům, aby mohly dobře posloužit. Vandrovní knížky byly také dokladem výběru. Dobří tovaryši zůstaly často v cizině u vynikajícího mistra a stávali se mnohokrát jeho následovníky. Za mlada jsem se také mnoho toulal, ne jako tovaryš s vandrovní knížkou, ale jako poutník rover. Poznal jsem mnoho lidí nejrozmanitějších prací a znalostí.' Vzpomínám si na jedno putování z Prahy k moři. Večer jsem přešel Vltavu ve Frymburku a šel dál po silnici směrem k hranici. Cestou jsem narazil na čtvercový statek uprostřed lesa. Vešel jsem dovnitř a ptal se, zda bych mohl koupit mléko a kousek másla. Hospodyně zavolala muže. Přišel chlap jako hora s mohutným plnovousem. Prohlídl si mne a něco zachrochtal, vzal mne za rameno a vedl do světnice. Tam seděli dcera a dva synové, jakoby tatíkovi vypadli z oka včetně mohutných vousů. Hospodyně přinesla mísu a dala nám všem večeři. Rozpředl se hovor , pro mne zpočátku trochu těžký, ona němčina ze školy a z lesa je 20 rozmanitá, ale domluvili jsme se. Ptal jsem se co soudí Němci o Hitlerovi. Starý si utřel vousy, podíval se na mne a řekl jadrné MKá mi Arsch leken!“. Pak vykládal, že jeho rod žije na tomto gruntě víc jak tři staletí a že vždy byli dřevorubci, jsou z lesa, patří lesu, jako les patří jim. Tadyjsou doma a co říká pan Hitler je nezajímá. Ano mnohokrát jsem slyšel od prostých lidí jedno: Chci žít v míru a své práci, jinak ať si politici kouzlí co chtějí. Žít v míru, porozumění a shodě Němec, Čech, Čič i Dalmatinec, Albánec i Ital. Ať je to katolík, mohamedán, žid, hlavně když je dobrý člověk. A to je velká moudrost lidstva, o kterou však mamě usiluje, jen občas se objeví jako skutečná vzácnost. I to je úkol mladých lidí najít společnou řeč porozumění, pochopení a soužití jednoho s druhým.

Teď je na tobě jako na jednotlivci, aby ses naučil sám pro sebe věcem, které posilní tvou povahu, pomohou ti k úspěchu v životě a učiní z tebe muže„ To jsou slova Baden-Powella k rov érům. Klade důraz na vlastní vůli, snahu i provedení předsevzatého záměru. Je správná zásada nenechat se násilně poučovat, ale dobrovolně se učit, třeba od jiných* To značí ne tupě „poslušně“ čekat na to, co mi bude přikázáno, co mám dělat, ale sám si vytyčit směr mé práce. Promyslet a pak s pevnou vůlí se dát do práce, často zpočátku velmi těžké a náročné. Je velkou duševní ubohostí chlubit se tím, že jsem se naučil v práci „prima ulejvat“, všechno nějak „já na bráchu, ty na bráchu“ a podobné výchovné perličky destruktivního komunismu. Pokuste se zamyslet nad záměrem jehož jiskřička ve vás vzplanula na základě toho, že jste slyšeli, viděli, četli o něčem co vás zaujalo* Pak by byl asi tento postup, kterým by měl rover postupovat: 1) Důkladně zvážit záměr toho, co jsem si vzal za úkol. Zvážit všechna pro a proti, promyslet, jak jednat v té, či oné situaci. Při tomto promýšlení se nám objeví spousta nových nápadů, doplňků, „zlepšováků“* Je na nás, jek je nakonec vybereme, seřadíme a zařadíme do programu, 2) Jedná-li se třeba jen o nedělní, či víkendový týden, pak si uvědomme, že tím již neměníme své životní prostředí a způsob běžného života a vlastně máme něco, čemu se dříve říkalo „sváteční neděle“, Jak je to dnes již zapomenutý pojem volného času, kdy můžeme vybočit z každodenní jednotvárnosti a vyběhnutí do pracovního a životního způsobu běhu dnů v týdnu, 3) Pokud možno naučte se putovat pěšky, na kole, či lodi, veřejné dopravní prostředky užívejte jen na hranici městské aglomerace a pak hurá pěšky, Rover je poutník a ne povaleč v autu, 4) Snaž se, aby se podnik zdařil. To záleží také na schopnosti vnímat krásu okolí, třeba nepatrného květu v příkopě silnice, či pohledu na krajinu* Slyšet zpěv tekoucí vody, vyprávění mohutného stromu a nehybné skály, 5) Někteří se snaží získat nového přítele, či zajímavého známého. Nesmí se to stát „sportem”, každý nemůže být přítelem jen proto, že jste poseděli u stolu v restauraci, či na stanici autobusu při návratu domů* Lidé jsou zajímaví, ale nemohou být všichni přátelé, na to je třeba hlubší poznání a sblížení v dalších setkáních* 6) Jít pěšky neznamená „polykat kilometry“, sbírat razítka a honit se podle časových propočtů,-Poutník jde normálním krokem a sleduje vše, co se kolem děje* On putuje krajem, dovede se třeba zastavit na pěkném výhledu do kraje a nelituje třeba dlouhý čas, který tu stráví díváním a vnímáním kraje ležícím před ním. Jindy je to lesní zákoutí příjemné svým tichem, zvláštní vůní hlíny, rostlin a stromů* nebo naslouchání koncertu vodního čůrku tekoucího přes kameny, oblázky, prodírající se mezi většími kameny. Je toho hodně co poutník by měl vidět*

Často slýchávám, že pro roverský program, jako zajímavý doplněk, by bylo trampování. Podívejme se nejdříve na pojem tramp. Jedni ujišťují, že toto označení pro určitý druh toulavých lidí vymyslel Jack London ve své knize „Cesta“, jiní, že je to slovo, které užíval věčný tulák a světoběžník Matěj Kuděj, který ho uvádí ve své knize „Mezi dvěma oceány“. Sám měl přezdívku „Toulavá bota“. Český tramping je svérázné hnutí typické pro českou povahu i prostor omezený hranicemi několika států. Také tramping, jako woodcraft a Junák, stojí na křižovatce s otázkou, jak moudře dál. Tramských skupin vidím v přírodě jižních Čech dostatek, zejména na konci týdne, za to žalostně málo skauty a woodcraftery. Osobně mám u trampů řadu velmi poctivých kamarádů v nej lepším smyslu. Slova mezi trampy, kteří jsou chlapy slova i skutku, žádní žvanilové ani ochlastové, jak se žel často vidí u pseudotrampů. Rovering svým programem toulání přírodou, podnikání výzkumných i sportovních cest, jako horolezeckých, vysokohorských a vodního putování, se někdy blíží trampskému. Zde dochází k jistým styčným bodům s trampingem. Dochází zde i k souladu v odporu mladých proti „organizačnímu sešněrování“ a „diktatuře“ nadřízených, jak často slyším z jejich úst při posezení u táboráku. Trampingu se nemusíme bát, ani ho nebudeme sledovat v jeho „pivní podobě“, užívající přírodu jen jako šikovnou kulisu pro krytí činnosti - popíjet a kecat. Trampové mi prominou tato otevřená slova, ale slyšel jsem s nimi souhlas z úst těch, kteří pamatují ještě starý, zpěvný, kulturní a sportovní život v osadách. Činovníci na našem ústředí nemusí mít strach, že naši roveři založí osady a vytratí se z jejich organizační pravomoce. Pokud znám ty, kteří se snaží jít po baden - powellovské roverské stezce, pak s ní nesejdou pro sklenici piva, či „bafnutí čvaňhákem“. Ale ono staré tramské toulání, peotický přístup k přírodě, který inspiroval slavné písničkáře z tramských řad, může jen obohatit rover- skou činnost a trochu je provést po kapitolách Víno - Koně a Zeny, které má Baden-Powell ve své bibli roveringu „Na pouti za úspěchem“. „Drsní muži z Yukonu“ vždy lákali romantickou mysl mladých a mezi trampy se najde řada těch, kteří poznali, co je zač být „drsným mužem Yukonu“ a mohou předat své zkušenosti dál. Rover se má také stát drsným mužem, tak jim nebraňme, aby se jimi stali v našich mírnějších podmínkách. Vždyť romantika nahradí řadu skutečných nedostatků.

Otázka koedukace, o ní se toho napsalo a namluvilo velice mnoho, Má to svá pro i proti, nebezpečná úskalí i výborné výsledky* Nedávno jsem četl příručku pro roverský kmen, jak pracovat. Byla ze Švýcarska a zajímavé na tom bylo, že střídavě jednu kapitolu psal rover a druhou rangerka náležící k témuž kmeni, přičemž děvčata mají svoji organizační jednotku, družinu ve kmeni* Jak samy uvádí, odpovídá to jejich společenskému zřízení a morálním zvyklostem* Francouzi opět praktikují mono sexuální kmeny, zároveň však podporují, že bud dívčí nebo chlapecký kmen připraví podnik, kterého se zúčastní oba kmeny a vytvoří tak zajímavou společenskou událost* Děvčata mají jiné náhledy na život, sexuální problémy, program často značně odlišný od chlapců. Je tu však velmi závažný úkol práce obou vedoucích kmenů* To, že někde odmítají tak zvaní roveři provádět „rovering“ bez přítomnosti děvčat, je pouze dokladem o nepochopení základní myšlenky roveringu - výchovy člověka, výchovy sama sebe. Ze zkušenosti vím, že tací ,,supeITOveři,, vidí ve svém okolí dčvčatajen proto, aby mohli ukazovat, jak jsou šikovní, co umí, krátce lidově řečeno „se vytahovat“, ale to nemá nic společného s roveringem* Ano, přítomnost děvčat v chlapeckém kolektivu působí často jako vzpruha, ale mnohokrát soužití v jednom kmeni vede nakonec k soutěživosti, vedoucí až k nenávisti, když se o jedno děvče snaží dva, či děvče jedno se snaží odloudit chlapce druhému děvčeti* Jistě, soužití obou skupin by bylo možné, kdyby všichni měli za sebou „službu sobě“, dovedli uvažovat, chápali, co to značí skutečně milovat, to je být ochoten dát část sebe druhému a ne jen podléhat chvilkovým vášním, zájmům o toho či onoho, Součinnost děvčat a chlapců je možná a má výborné výsledky* Poznal jsem to ve svém kmeni Micro, kde však členové nevěděli, že jsou tajní roveři a žijí ve svém kolektivu podle ioverských zásad. Oni si vytvořili svůj svět, svůj kolektiv, kde každý, ať byl rozdílné povahy od druhého, byl ochoten dát, pochopit, porozumět a snažit se vytvořit takové kolektivní prostředí, které je pak přijatelné pro všechny a v takovém kolektivu je jim dobře* To je ideální stav, podaří se však velmi, velmi málo, ale pak stojí za to. Vyžaduje to, abych tak řekl, vyzrálé lidi* Každý kmen je zajímavé individuum, často velmi složité, ale tím zajímavější* 0 to se mohou postarat obě skupiny, ale mohou také, třeba již dobře postavené mono sexuální kmeny, spojením dokonale zničit a rozehnat* Je nutno takové rozhodnutí, co se týče koedukace, velmi pečlivě zvážit a je zajímavé, že často mají rozumnější názory děvčata než všichni ti „Hurá roveři“*

Slyšel jsem názor, že není třeba „zázračných“ nebo také „učených“ dětí, Je otázka o jaké děti se jedná. Zda o ony, které se pyšní v útlém věku neobyčejným nadáním pro hudební reprodukci či počty a podobně, nebo o děti, které se snaží poznat co nejvíce toho, co bylo dosud „tabu“, zejména co se týká kultury. Poutník putuje po stezce poznání a měl by tak putovat celý život To značí, že je nutno stále se učit, poznávat. Některým se dokonce mění toto putování za poznáním ve vášeň. Kdo v mládí pozná kruh lidí o které se může opřít, pozná, co je to, čemu se říká kamarádství, dtí, že je tu někdo nebo nějací, kteří jsou ochotni podat pomocnou ruku, pak získá jistotu a pocit určité bezpečnosti v dnešním ne právě vynikajícím způsobu života a mezilidských vztazích, Rovering je putování. To je pěkné staročeské označení člověka jdoucího stále vpřed, po cestách dosud neznámých. Poutník i po stezkách toho, co označujeme slovem kultura s celým jeho širokým rozpětím. Jsme národ, který prožívá od nešťastné bitvy na Bílé hoře stínání hlav nejlepších lidí z národa. To co hájili Habsburgové, pokračovalo oba totalitní systémy pod kterými jsme žili skoro padesát let, ale ani před tím nám nebylo lépe. Dnes tu stojí český člověk v houfu, který nemá hlavu, myslím tím školené politiky, jako třeba řada evropských států, nemá průmyslníky, odborníky na řadu lidských činností. Je proto na místě vychovávat ony zázračné, či učené děti, ze kterých by snad pomalu vyrůstalo to, čemu se říká hlava národa. To není jen osamělý jedinec, ale celá skupina vázána na sebe různými pouty společenského života. Je potřeba mladým připomenout slavná i smutná období našich dějin, života národa. Naučit se z toho brát poučení, sílu i výstrahu. Nemůžeme stále ohýbat hřbet a servilně se uklánět před každým cizincem, který chce u nás rozdávat své rozumy a bohužel v poslední době dík takovým „ohnihíbetům“ ztrácí národ to, o co léta bojoval a platil krví i životy svých nejlepších. Po čtyřicet let nám bylo vtloukáno do hlavy, že nejsme nic, jen kolečko v internacionálním proletariátu, Rovering má za úkol vychovávat v prvé řadě člověka a tu je nutno, aby tento věděl vše, co bylo a proč to tak bylo. Je nutno mu narovnat hřbet a odebrat berličky, o které se v domnění, že je mrzák, opírá. Není to lehký úkol, ale vyžaduje si naplnění toho co tvrdí, že skauting je nádherná dřina.

Nedávno při vzpomínání co jsme dělali, nebo se pokoušeli dělat, narazil jsem na pojem „Toulavé boty“. Toulavé boty byly akce kvaši roverského kmene neurčitého počtu členů a volné volby programu. Tak by asi zněla jakási definice. Ve skutečnosti to byla skupina lidí, která si řekla, že se pokusí sama obstarat program pro volnou chvíli a to program nepolitický, za to kulturně bohatý. První akce, podotýkám, že navrhovatel programu byl nucen sám zajistit vše, co se týká místa, předmětu, odborného výkladu, spojů dopravními prostředky, času, tedy ne právě málo. Tedy první akce „Toulavé boty“ byla návštěva Zemského archivu v Praze. Pracovnice tohoto ústavu, která akci připravila, byla osoba s fundovanými vědomostmi o pokladech uložených v celkem nenápadné budově Zemského archivu. V poutavé přednášce, co vše ústav přechovává, nám umožnila mít v rukou a dívat se na Zemské desky, různé listiny s rozmanitými pečetěmi rozdílnými jak z hmoty, ze které byly vyhotoveny, tak barvou i tvarem, což nám patřičně vysvětlila všechny rozdíly. Nezapomenu na chvilky, kdy jsem v ruce držel Zlatou bulu sicilskou, ěi listoval v jednom svazku Zemských desek. Hostitelka odborně a přitom poutavě vykládala, a poklady s listinami putovaly z ruky do ruky. Druhé putování Toulavých bot bylo za kouzly přírody na svahu kopce zvaného Boreč, nedaleko Lovosic. Byl mráz minus dvacet a to právě byla chvíle pro vychutnání kouzla přírody. Ze svahu Borěe se na několika místech valila oblaka bílé páry. Teplý vzduch unikající z nitra hory se na mrazu srážel a křoviny kolem otvorů, z nich ucházel vlhký a teplý vzduch byly obaleny jinovatkou a oblaky páry. V malých je skyňkách bylo teplo plus šestnáct stupňů, kvetla hluchavka nachová, běhal pavouk a nějaký brouk, zelenaly se kapradí, trávy a ještě nějaké rostlinky. Bořili jsme se po kolena v sypkém sněhu, ale námaha stála na vrcholu kouřící hory za to. Třetí putování Toulavých bot bylo za ředitelkou Městského muzea hlavního města Prahy, včetně nahlédnutí do tajemných depositářů. Také toto byl nevšední kulturní zážitek odhalující taje dějin Prahy. Pro čtvrtý sraz členů „Toulavých bot“ se stala Morava a to Blansko se svým zajímavým krasovým prostředím. Zel to byl také poslední sraz. Někdo . nepochopil, že mladí lidí se zajímají o kulturu, přírodu a hlavně nejsou organisováni v žádném útvaru, který je možno dobře hlídat a dozírat co dělá. To bylo spontální/bez registrace a vědomí, kdo vše je člen. Zvali se známí, a ti opět zvali známé. Kdo přišel, kdo zameškal byla jeho škoda. Pokus o ilegální rovering se rozběhl, skončil, jak se předpokládalo. Mladí však dostali podnět a pokud je mi známo leckteří „členové“ Toulavých bot se pak toulali dál, ale opatrně, v malých skupinách.  

Říká se, že muži jsou kluci až do jejich smrti. Sám jsem byl svědkem, jak staří pánové dovedli divoce cvmkat kuličky a hádat se o to, zda to bylo cvmknuto podle pravidel, nebo šikovné „šoupnutí“ nelegálně. Také sběratelství je výsadou chlapů. Ono to má svou romantiku a kouzlo, to, co mužští potřebují. Sbírat ! Sbírá se ledacos, od známek, nálepek ze škatulek od sirek, po obaly čokolád, sýrů, pivní tácky, žiletky a ještě moc a moc věcí. Znám hutníka, který má vynikající sbírku řádů a vyznamenání, co ještě víc, dovede o nich zasvěceně mluvit. Ono právě to sbírání je půvabné tím, že člověka nutí učit se, dovědět se o sbíraném předmětu co nejvíce. Obohacuje tak své vědomosti, často do vynikajících znalostí. V tom je také cena sběratelství. Je to zábavné učení. Je pravda, že důkladné sbírání vyžaduje čas, peníze, vytrvalost, šikovnost a píli. Dobře uspořádaná sbírka je pak cenný kulturní doklad o jisté profesi, či společenské hodnotě. Jsou sběratelé starých tisků, či knih jednoho autora, grafických listů. Já jsem sbíral známky jednoho státu pouze pro jejich vynikající grafické provedení. Znám i sběratele map a turistických průvodců a jízdních řádů. Co vše se dá pak z takové sbírky vytěžit třeba pro vycházku, putování celé skupiny. Každý zvídavý si najde nějakého koníčka, svůj sběratelský obor a začne se v něm „specializovat“. Znám i celé skupiny, které sbírají poznatky o minulých kulturách a vytváří si takové prostředí, které tato kultura potřebovala. Třeba období praobyvatel naší vlasti, jak provádí oddíl Neolit. Jsou však i tací jako Brdská pivní kavalerie, což je nutno vidět, a pak je možno diskutovat. V jádru by se každý mladý člověk měl zaměřit „na něco“. Je-li jich v roverské skupině více, vzniká zajímavé a bohaté prostředí pro rozmanitou práci.

16

Někde jsem četl pěkný slovní výraz „mluvící nika“. Ruce bývalých řemeslníků byli mluvící ruka. Vždyť každý mistr, který měl rád svou práci, dával do každého výrobku, zhotoveného jeho rukama, kus sebe, mluví to z jeho díla. To nebyla anonymní pásová, strojová výroba. To byl kus člověka, co přešlo do dHa. Podívejte se, třeba na klenbu kostela, mezikruží gotických oken, vykládaný barokový nábytek, výšivka na blaťácké pleně. Všude je cítit „člověčina“, kousek toho, kdo to tesal, řezal, vyšíval. Dnešní doba se odcizujc, zbavuje všech osobností a vnucuje anonymitu. Člověk mizí, ustupuje kamsi do pozadí a to není dobré. Dříve se říkalo, že řemeslo má zlaté dno. Dnes mnoho řemesel zašlo pro neuváženou feminizaci a „péči“, aby nějaký mistr někoho ne vykořisťoval. Některá řemesla vyžadovala lásku a vytrvalost než se zvládly všechny finesy. Jednou jsem pozoroval starého kováře, odborníka na brnění, jak vykovával starou helmici. Seděl jsem hodiny nedaleko kovadliny a sledoval celý výrobní postup s tou nespočetnou řadou rozmanitých kladiv a kladívek, které používal. Při toulkách Šumavou jsem s mojí skupinou došel z večera na Kašperský hrad. Seděli jsme čtyři hodiny a dívali se, jak dva osmdesátiletí stařečkové, mistři tesaři, opracovávali kmeny na trámy pro další patro v druhé věži. V první již byla obnovena všechna patra včetně schodišť, podlah, zábradlí bez jediného železného šroubu či hřebíku. Jen „fasovánf1 a dřevěné kolíky. Při tom tesařská širočina v ruce řemeslníka změnila drsný trám v hlaďoučké dřevo bez třísky. Kastelánka mi říkala, že se všichni modlí, aby dědové vydrželi, než práci dokončí, není v kraji jiný, kdo to umí. Kováři, truhláři, tesaři a další vytvářeli díla, která přetrvala staletí a přitom neztratila jejich „tvář“a „mluvící ruku“. Netroufám si říci, kdo z vás by se vydal na stezku poutníka, řemeslníka, umělce, abych nebyl pro mladé směšný. Ale zamyslete se trochu nad tím.

Při „gruntování“ se občas něco najde. Mně se podařilo najít starou krabici, kde byly uloženy zápisníky. Bylo jich čtyncetpět Každý zápisník, jeden rok života. Do zápisníku jsem si poznamenával co mám udělat, co se událo zajímavého. Kdy jsem viděl prvního motýla, kdy mi syn řekl prvně táto, kdy jsem byl tam a tam. Krátce taková zkratka jednoho roku života. I seznam členů oddílu, co vše je nutno připravit na tábor, se vešlo do takovéhoto zápisníku. Vešlo se to do kapsy kabátu. Dnes se nabízí složité managementské zápisníky často doplňovány i počítačem. Majitel takového zápisníku se moří hodiny než vyplní všechny okýnka a pak se stane, že se zamotá do sítě příkazů co kterou minutu udělat a život uteče pro samé časové limity. Člověk se stane otrokem příkazů a přestává být člověk. Management anglicky znamená ovládání, vedení, ale francouzi mají slovo podobně znějícím ménagerie, což je zvěřinec. Mně připadá při prohlížení těch moderních zápisníků, že se člověk dostává do zvěřince příkaz, tak, že mu nezbyde čas na život. Co ví počítač o tom, že nade mnou plují zajímavě tvarované mraky, rozkvetla se mi povoňka na záhoně a ropucha mi lezla mezi kameny na skalce. Co počítač ví o žabím koncertě, zpěvu kosa za časného rána a chvalozpěvu na slunce zpívané skřivánkém vznášejícím se nad polem. Lidé si naříkají, že si nic nepomatují. Není divu zaprodali se moderním metodám, které spoutávají člověka jen pro to, aby plnil co zakódoval dojim vynalezené techniky. Technika je zajímavý vynález člověka. Měla mu sloužit, ale dnes člověk je nucen se ji podřizovat. Stal se z homo sapiens homo faber. Mám dál svůj usmolený zápisníček, ale mám v něm všechno co je můj život. Včera jsem si psal, že jsem našel žábu v rybníčku. Viděl hlemýždě se pomalu sunout po mechovém polštářku mezi rojovnfky. Jsem starý kacíř a mám raději pohled na namodralé Novohradské hory, naslouchat večernímu žaímu koncertu, povídat pohádku vnoučkovi než celý management, který se dnes tak nesmyslně a tupě propaguje. Naši předkové měli jen prostý „selský rozum“, ale vybudovali Škodovku v Plzni, Tatru v Kopřivnici, Baťovy závody ve Zlíně. Uměli myslet, měli paměť a uvážlivý lidský rozum. A to potřebujeme dnes opět a stokrát více než tomu bylo třeba dříve.

Lidé jsou všelijak zvědav\ a jeden takový se mne zeptal s kolika zajímavými lidmi jsem se setkal. Myslím, že jich bylo hodně. O mém setkání s A. B. S voj šikem, s Jaroslavem Novákem Braťkou jsem psal obšírně jinde. Ale nesměl bych zapomenout na básníka Josefa Šimánka, ideologa skautingu. Jeho knihy Skauting a Old skauting by řekly mnoho i dnešním moderním čtenářům. Frank Elstner, svérázný muž a jeho kniha „O uzlech“, na volných listech. Vynikající příručka. Braťkova kniha „Skautská srdce“ mne přivedla v roce 1920 do řad jeho oddílu slavné pětky. Člověk nemůže zapomenout na rázovitého mlynáře Kulíka, dárce Měsíčního údolí českému skautingu. Nebo starý Chod Jestřáb, jinak Karel Kulhánek a župan západočeské župy. Velena Fanderlíka, který se nečekaně objevil na LŠ či táboře s batohem na zádech. Poseděl, popovídal, ale vše viděl a opět nenápadně odešel. O vtipném Hubertu Martinu řediteli mezinárodní skautské kanceláře jsem psal ve svém spisku o A. B. Svojsíkovi. Jeho nástupce Wilson, zvaný Belge již byl docela jiný typ člověka. A co teprve A.V. Frič, svérázná osobnost. Světový odborník na kaktusy a etnograf jihoamerických Indiánů. Když se dal do vyprávění, to by člověk naslouchal celý den. Vraz byl uzavřenější osobnost a méně sdílný, ale také vynikající vypravěč. To je pouze hrst vzpomínek, z nichž každá by byla povídka sama pro sebe. Každý člověk ve svém životě potkává řadu lidí, kteří svým slovem, myšlenkami dovedou zasáhnout do našeho života. Naučte si dělat poznámky z hovorů, které jste s takovou osobou vedli, poznamenejte si jeho názor, myšlenku, snad ji nepochopíte, když vám ji řekl, ale až po letech vám dojde její plný význam a hloubka. Někdy stačí několik slov, aby ve vás vzbudily celou vzpomínku jak to tehdá bylo, kdo všechno byl přítomen, co se mluvilo. A film nevědomky zachycen v mozku se počíná rozvíjet k vašemu překvapení i radosti, že to nezapadlo kamsi do neznáma. Lidské stezky se křižují a není dobře na ně zcela zapomínat.

Psal jsem jednou písemnou práci na téma kultura národa, její důkazy. Nevím co mne napadlo, že jsem se rozepsal o hřbitovech a hrobech osob, které se označují jako „buditelé národa“. Napsal jsem, že jsem byl velmi překvapen, když jsem navštívil jeden známý hřbitov nedaleko Lublaně, kde odpočívala rada národních slovanských buditelů, ale jejich hroby byly v zoufalém stavu, zarostlé kopřivami, křovím, někdy skoro zmizelé. Byl z toho náramný kravál. Náš třídní, takto i klerikální poslanec, mi hrozil trojkou z mravů a nevím co ještě. Zastal se mne však ředitel gymnázia i inspektor a věc se urovnala, jen ředitel mi poradil, abych byl opatrný co řeknu i když mám pravdu. A tak mne napadá, že dnes by se také našlo asi mnoho hrobů významných lidí, třeba jen místního krajového významu, které jsou opuštěné zanedbané, nebylo by špatné se o ně postarat. To značí nejdříve vůbec zjistit, kde ten hrob je , kdo to byl, co vše udělal a pak hrob upravit co možná do patřičné podoby. Napsat si všechny zjištěné údaje a udělat mapku umístění hrobů na tom, kterém hřbitově. Bylo by to zajímavé putování do neznámého kraje. Při putování krajem se narazí i na opuštěné židovské hřbitovy. Jednou jsme narazili na židovský hřbitov u Nové Včelnice, tehdá se ještě jméno val obec Novy Etynk. Byly tu staré kameny mizející v křoví a býlí. Vysekali a vyčistili jsme prostor mezi kameny. Hřbitov dostal docela jinou tvář a jakoby promluvil. Při odchodu jsme položili na každý pomnník kamínek. Neuměli jsme číst hebrejské nápisy, ale měli jsme pocit, že nám děkují za lidský přístup k památníkům minulých časů a lidských osudů.

Putování je zajímavá, příjemná a zdravá činnost. Ne polykat kilometry a honit se krajem jako splašený jezdec. Jan Neruda ve svém fejetonu „My jsme cestovali přece jen pěkněji“ z roku 1888 píše: „My cestovali, abych tak řekl „hloub“. Dojmy nemíjeli tak rychle, a to je dobře, zvláště pro mladou duši. Kde se člověku líbilo, tam se pozdržel, natáhl a díval. Obraz kraje, ať lidí měl času dost ponořit až na dno duše…“ Ano, toulat se, to je putování. Třeba hodinu sedět a dívat do kraje, poslouchat jak bublá potok, šumí les, vlní se pole, ze kterého se zvedají bílá mračna pilu, když, jak se říká, obilí „vymetá“. Ono nerudovské „A vy bratři kamarádi, můj pingl mi pakujte…“ má v sobě své kouzlo i pražské češtiny. Ono nestačí se jen dívat z pohledu člověka „z výšky“, ale také „ze žabí perspektivy“. Toto se dělá takto. Lehněte si na zem, přiložte tvář k zemi a dívejte se třeba na písčitou stezku. Kamínky se promění v balvany, trsy trav v mohutné agave, stébla sítin v bambusový háj a objevují s další překvapení z „minisvěta“. Jindy mezi skalami stačí položit tvář na stěnu balvanu a pozorovat jak se plocha změní v podivnou krajinu s pyramidami krystalů, podivných útvarů a mizí velké skály a objevují se malé skalní útvary fantastických tvarů. Nebo takový starý kořen. Co vše na něm roste, leze, bydlí a žije. Či padlý kmen, stačí opatrně nadzvednout kousek odchlíplé kůry a objeví se svět minihoubiček nej fantastičtějších tvarů, různá běhající žoužel. Všude kolem nás je plno „minisvěta“, který je neodmyslitelný doplněk okolního světa, ve kterém se pohybujeme. Člověk se již pomaličku odnaučil dívat, slyšet, čichat, vnímat - to ho počítače neučí a nemohou nabídnout. To dokáže jen ten nedostižný počítač, jímž je lidský mozek - doslova zázrak přírody, jak ve svém složení tak, i funkci. Putujte po velkém i malém světě a oba obrazy sestavujte dohromady, abyste dostali obraz celé přírody, ke které je nutno ještě počítat obraz nebeské klenby a světla hvězd, kam však lidské smysly bez techniky nedosáhnou a nemohou ani pracovat. Tam není život, jako tu na Modré planetě.

Nedaleko Jabkenic je paseka a na ni roste dub. Skoro pohádkový mohutný strom rozložitých větví a mohutné koruny. Obvod obejmou tri lidé. Roste sám jen s družinou zbrojnošů ve smrkových dlouhých pláštích až na zem. Ono se řekne strom. Nékdo při tomto šlové má představu o kolíka a tolika kubických metrech dříví. Ale strom nutí k zamyšlení z mnoha důvodů. Jednou jsem četl skautský zákon ve srovnání s vlastnostmi stromu a bezvadné to souhlasilo. Pokuste se o to sami. Vezméte bod po bodu skautské desatero a přirovnejte vlastnosti stromu. Ale strom je ještě velký soubor malých, maličkých životních prostředí. Kdybyste si dali práci a začali od nej vyšší větvičky, pak zjistíte stovky životních prostředíček v listech, pupenech, lýku, dřevu, borce, skulinách až kořenech. Stovky a stovky pro roztoče, různé blanokřídlé, motýly, brouky, pavouky, houby, ptáky, menší i větší savce, dokonce i obojživelníky a hady. Každému poskytne strom pohostinsky potřebné přístřeší či dokonce jediné vyhovující životní prostředí. Je tedy možno strom nazvat svétadíl. Človék sice vydal a vydává řadu vyhlášek a zákonů na ochranu toho či onoho živočicha, rostliny, ale stačí porazit velký strom a všechny paragrafy předpisující a zakazující se stanou zbytečnými. Mimo to strom je neobyčejný živoucí organismus. Sice rostlina svého druhu, ale živoucí podléhající zákonům života. Lidé, kteří se dovedou ke stromům přiblížit jak umí jen oni a navážou s nimi rozmluvu. Stromy jim pak předávají svoji sílu, projeví svůj citový život, zejména hrůzu a strach. Béžte nékdy z rána do lesa a vnímejte náladu lesního prostředí a pak tam béžte, když se objeví dřevorubci a zařve první pásová pila. Jak se nálada změní. Jaké napétí, hrůza a strach je vyzařována stromy v očekávání, kdy první padne. Strom doprovází človéka od chvíle, kdysi postavil první chatrč. Ješté dnes jsou tiší svědci zašlého vztahu člověka ke stromům, staré lípy na návsi nebo dvoře usedlostí, někdy i na bývalé mezi, uprostřed zemědělské celiny. Není jiného tvora, který dovede být i k člověku laskavý a dovede mu vrátit sílu a důvěru do života, i když sám má ten život velmi tvrdý činností člověka a jeho techniky.

Při jednom rozhovoru o přírodě jsem přirovnal ekosystém k velkému gobelínu s krásným výjevem, třeba z řeckého bájesloví. Každý takový násténný koberec má jako základ osnovu a útek. Na této základní konstrukci koberce se vážou uzlíky buď tureckým nebo perským uzlem v nej rozmanitějších barvách. Váz ač zná přesně velikost plochy a její umístění na plose vyvažovaného obrazu gobelínu. Když se běžný návštěvník některého hradu nebo zámku zadívá na visící gobelín, zpozoruje jen barevné plochy vytvářející jednotlivé části obrazu. Nikoho vsak nenapadne kolik je vlastně těch uzlíků na určité plose. Jcu tehdá, když se poruší souvislá vrstva uzlíků určité barvy, objeví se osnova, pak se říká, že gobelín je poškozen. Ale to bývá často již velmi poškozen i útek nebo dokonce osnova a těch poškozených ploch je stale více a více. Tak je tomu v přírodě s takovými gobelíny, jako je ekosystém rybníka, lesa. louky. On takový koberec rybníka by nutně potřeboval vyjádřit vše, co v rybníce žije, tvoří faunu a flóru, obdobně u jiných ekosystémů. Byly by to pro diváka velmi zajímavé pohledy do neznámého nitra rybniční vody, houští lesa a džungle trav. Gobelín přírodního prostředí je třeba střežit jako ten, který visí v kterémkoli zámku. Je to kulturní památka, často jedinečná, jako třeba rašeliniště, mokřiny, či zajímavé skalní útvary. Máme výraz pro kulturní památku. Kdysi cestovatel Humboldt razil pojem přírodní památka a tento pojem se často užíval v počátcích ochrany přírody. To ještě neexistovala ekologie, jako samostatný vědní obor. Před tím lidé vnímali přírodu řekl bych „zeširoka“, ne jen z úzce kořismického pohledu jak je tomu dnes. Člověk vpadl do přírody jako horda divochů posedlých vše ničit, upravovat podle sebe, aniž by sebeméně respektoval miliony let staré, vyzkoušené a probíhající děje podle zákonů kosmu. Dnes se stále více a více mluví o katastrofické situaci v přírodě, ale přesto se klidně ničí dál a dál, aniž by se poznaly všechny mezivztahy, návaznosti, jaké mají třeba ony barevné uzlíky na gobelínu pro vytvoření určité barevné plochy či části obrazu. Je potěšující a zajímavé, že největší obránci přírody jsou v cizině mladí lidé, sdruženi v dobrovolná společenství. A dosáhli třeba záchrany severských lesů určených k zištnému vytěžení. Vtiskli do podvědomí milionů lidí .Den země a pracují dál na úkor „moudrých starců“, sedících na plných tresorech zlata a nenasytně vztahujících ruce po dalších ziscích na úkor přírody, životního prostředí člověka. Mladí si uvědomují, že mají právo na svůj život, na život jejich dětí a že je to na nich, zda si uhájí přírodu v takovém stavu, aby se dala opravit, jako porouchaný gobelín a byl tak opět k užitku. Skauting byl první organizace na světě, která do své filosofie vložila péči o přírodu. Pěkně to formuloval A.B.Svojsík v šestém bodě skautského desatera: Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. A to formuloval před osmdesáti lety, kdy ae o ekologických katastrofách vůbec nikomu nesnilo. Skauti mají tedy právo a povinnost hovořit do ochrany přírody a toto právo i povinnost by si měl vzít každý oddíl za svity hlavní program. Vychovat mladou generaci, která

Seton má jedno mistrovství zvané 11 Přítel malých bratříčků“ a označuje ho v řeči Indiánů Zuni-Watutka. Myslíte, že malí bratříčkové nejsou? Jen se podívejte kolem sebe. Takový motýl. Let, jako by neůčelné plácání křídel, letí jako motání opilce a přece tento něžný tvoreček po nasátí několika kapek rostlinné šťávy je schopen za noc přeletět Středozemní moře, překonat alpské velikány a doletět až do našich krajin, jiní až do Švédská. Či takový bzučivý čmelák. Podle leteckých odborníků by neměl létat a on letí a docela rychle. Nebo echo lokátory netopýra a některých nočních můr. Dalo by se dlouze vyprávět to, co učí bionika, speciální vědný obor zabývající se luštěním chodu rozmanitých „patentů přírody“ a jejich přenesení do lidské techniky, zatím bohužel převážně válečné. Až půjdete na vycházku, zastavte se u tiché zátočiny s mělkou vyhřátou vodou, lehněte na břeh a pozorujte, co vše se rojí ve vodě. Nebo pozorujte práci mravenců, či chování některých mandelinek, které jsou schopny v „chemické obraně“ vylučovat žíravou tekutinu, jako je kyselina sírová, ale vylučuje jen ta mandelinka, která je nebezpečnému zdroji nejblíže. Ostatní vyčkávají. Sledujte, co se děje na květech okoličnatých rostlin, kde bývají celá shromaždiště hmyzu. Je potřeba mít oči „na stopkách“ a neobyčejnou trpělivost. Pak se uloví často jak se říká „sólokapr“ a bude to zážitek, na který celý život nezapomenete. Oni malí bratříčkové jsou i rejsci, bělozubky, hraboši, my šice a podobní skřítkové, kteří jsou sice velmi opatrní, ale když to umíte, prozradí vám mnoho ze svého, pro běžného člověka skrytého, života. Zápisník a tužka by neměly nikdy scházet při tomto pozorování. Cvaknutí fotoaparátu dovede vyplašit malého bratříčka a zmařit vám výsledek dlouhodobé pozorovací trpělivosti, Naučte se rychle kreslit základní čáry, postoje, tvary, žádné stínování. Na to není čas. Několik tahů tužkou a výjev má být na papíře. Doma si je řacfte do souborů podobných záznamů, kterým říkám „holubník“, jenž je dělený podle určitého klíče, botanického, či zoologického a po čase teprve ohodnotíte zachycený obrázek a nečekaně se vám vybaví vše, co jste tehdá viděli a slyšeli. A někdy je to neobyčejné překvapení pro vás i toho, komu to vyprávíte, nebo píšete.

Přicházeli jsme k bráně hradu, na které byly zasazeny kamenné bloky se znaky majitelů. Tu je dobré mít znalosti z heraldiky. Prastaré vědy týkající se popisování a čtení znaků užívaných šlechtici. Původně znak byl rozpoznávací znamení v boji. Později se stal i symbolem státu, označením měst i řemeslnických cechů. Vedle světské heraldiky je i heraldika církevní. Kdo se vyzná v této vědě, muže vysvětlit, co značí třeba berla otočená svým závitem ven mimo znak a meč podložený pod znak řádu nebo osoby, jehož znak je střídán se znakem řádu. Krátce velmistr má právo právního řízení mimo prostor kláštera a dokonce měl hrdelní právo, to znamenalo odsuzovat k smrti. Jindy srovnáním znaků stejných figur, ale rozmanitých barev sestavíte složení celého složitého a rozvětveného rodu, například pánů z Růže - Rožemberků. Jindy jsou na štítech ještě přídatné figury určující pořadí sourozenců, nemanželský původ a jiné pozoruhodnosti. Přídatné složky pod štítem a kolem štítu pak vypovídají o hodnosti, kterou majitel požíval v královské družině čive státní službě. Takže znalost heraldiky je velmi cenou pomůckou pro kulturně poznávací činnost. Neměli byste opomíjet před putováním se předem trochu zabývat znaky rodů, kteří v putované oblasti měly pozemky, a na stavbách se pak jejich znaky objevují. Krátce neberte heraldiku jako věc mrtvé historie. Je stále živá a dnes si mnoho nových států „vymýšlí“ znaky často neodpovídající přesným předpisům heraldickým ohledně barevných ploch, figur a podobně. Jiný takový neméně zajímavý obor je vexilologie, či-li nauka o praporech. Jsou dva základní pojmy : prapor pevně zachycen na ratišti a vlajka upevněná na laně a vytahována na stožár. Vlajka je symbol státu, prapor určité jednotky, vojenské nebo spolkové. Budete-li putovat do ciziny, zejména když hodláte navštívit třeba námořní přístav, naučte se aspoň vlajky evropských států. Evropské vlajky jsou všechny přesně podle vexilologických požadavků a nedochází u nich k prohřeškům vůči daným přesným předpisům na rozdělení plochy, umístění figur a volbu barev. Vlajka je u nás již zapomenutý pojem symbolu státu. V cizině je státní vlajka ve velké úctě a není to „fangličkářství“, jak u nás rádi tvrdí ti, kteří o nauce o vlajkách nemají ani zdání. Vzdávat náležitou úctu a poctu státní vlajce je tam věcí samozřejmou a každý si dává pozor, aby se proti těmto zvyklostem neprohřešil. Ve skautských táborech se také vytahuje, vyvěšuje státní vlajka. Pokud mi je známo, je vypracován přesný postup při přinesení, uvázání, vztyčení vlajky a podobně při jejím spouštění. Je ještě řada předpisů vyžadující znalost u poutníků s lodmi po vodních cestách, aby je přesně dbali a tím se vyvarovali označení za „nevychovance a barbary“. Také zde máme ještě co napravovat.

Dostal jsem kritiku, že v mých dopisech příliš používám slov „musíš, úkol“. Tato slova dnešní mládeži prý nevyhovují. Budiž, „musíš“ není české, je z německého „mussen“, tak by se dalo nahradit „je třeba, je nutno“, ale někdy to nejde takto opisovat. Jsou záležitosti v životě, kdy jde o čas a pak je třeba udělat věc ihned a neočekávat až někdo uzná, že by bylo potřeba, že by bylo nutno. „Musíš“ je vlastně v prvé řadě povel pro každého sebe sama. Sám ho dává ten, kdo chce něčeho dosáhnout, něčemu se naučit a ví, že když si neřekne „musíš to udělat“, že pro své pohodlí to neudělá. Ono slovo „musíš!!!“ má trochu kouzla v sobě, které popožene i liknavce. Rover vytváří sebe službou k sobě samému. V plnění této služby musí splnit řadu požadavků, které si klade sám na sebe, proto se neježte, když čtete toto slovo. Bez slov „musíme, musíš“, by se spousta věcí nevyrobila, nevymyslela. Slovo „musíš, musíme“ je povel, povel v nouzi, krajní mezi něco udělat, vykonat. Když někdo tvrdí, že nemá rád slovo „musí, úkol“, pak nemůže plnit vše to, co by měl rover splnit při vytváření své osobnosti, při získávání znalostí. Kdo odmítá slovo „musíš a máš za úkol“, není schopen sám někoho něčemu učit, jelikož není schopen něco udělat proti své původní vůli, pohodlí, nemoudrému odmítání. Kdo chce vést, musí se přinutit a vést nejdříve dobře sebe sama. Nemůže někdo odmítat úkol a přitom ho, jako vedoucí, dávat jinému. „Musíš“ je koření, které činí život chutný a přijatelný po všech stránkách, kam jde jeho dosah.

Kdo z vás se zamyslil nad tím, co vlastně je, kam patří? Co je to, když se řekne, jsem Čech? Dnes si málokdo uvědomuje, že je součástí lidské společnosti hovořící stejným jazykem a mající vědecké označení Češi. Jeden pán si stěžuje, že čeština je jazyk těžký a snad ani do evropských jazyků nepatří, ale Pavel Eisner ve své jedinečné knize Chrám i tvrz začíná chvalozpěvem tolik podobným Šalamounově Písni písní slovy: Bole veliký, Bole mocný, jenl jsi stvořil češtinu, dej a učiň, aby byla jako holubička v rozsedlinách skalních … a učiň ji vyvolenou mezi dcerami Slova a tvrdou ji učiň a svátou, aby byla, jakol se d( latini: TEMPLŮM IN FÓRUM ARCIS neboli hlaholem naším CHRÁM I TVRZ na věky věkův, Amen. Ano, čeština není lehký jazyk pro cizince, ak má neobyčejnou osobitou krásu a neobyčejně bohatý slovník. Řeč je mohutné pojítko mezi lidmi, bez řeči by nebylo spoje a vzájemných vztahů. My dnes tápeme a hledáme, jak se postavit do světa. Je tu řada ohnutých hřbetů, kteří jsou dnes rádoby Češi, včera byli rádoby Rusové, lépe řečeno Sověti, a dle potřeby by svůj hřbet ohnuli před každým, kdo se podívá trochu pánovitěji. Ale jsou i tací, kteří znají dějiny svého národa, ví jakou pozici měl český národ v celoevropském politickém dění, co vše, ač počtem malý, dal evropské kultuře. Žel máme dvě nepěkné vlastnosti: závist a nedůslednost. To jsou dvě páčidla, která v rukou jedinců i skupin přivodily všechny ony tragické a smutné chvíle našich dějin. Myslím, že být Čechem, není nic malého, ponižujícího. Byli jsme zakládajícím členem světového skautského hnutí a nemusíme se tudíž poníženě doprošovat Ženevy, zda smíme to, či ono. Badcn-Powell schválil plně Svojsíkův počin vytvořit český, svérázný a osobitý skauting. Nemusíme dnes nic tupě napodobovat Je nutno pokračovat po Svojsíkově cestě. Vzhlížíme k Američanům, kteří se rádi tváří jako vševědoucí, ale ve skutečnosti jsou podpíráni berličkami osobních psychologů a vědomosti jsou ohraničeny na zisk dolarů. Nekriticky se klaníme všemu, co přichází zvenčí, ač máme doma hodnoty, které by ostatní svět bral. Nejen kulturní, třeba hudební, ale také přírodní, spoustu hradů, zámků, krás přírodních, kterých si nedovedeme vážit, které nedovedeme ocenit a vhodně je využít. Ve státním znaku je jdoucí lev s pazoury připravenými k úderu. Tedy lev hrdý, bojovný, připravený n a vše. Nebuťme kocouři lezoucí po čtyřech se staženým ocasem, ale jako ti lvi. Ten znak není jen tak pro pěkný vzhled. Lev je symbol slunce, jako vládnoucí hvězdy. Lví povahu ukázal Český národ při mobilizaci v roce 1938, kdy žasnul celý svět nad tím, co dokázal malý národ uprostřed Evropy. Ten znak by měl mít každý ve své mysli a denně si uvědomovat, že naše cesta je jdoucího nikoliv plazícího se lva.

Na záložce knihy „Vzpomínky“ od vědce Wichterleho, je trefný text napsaný lékařem a básníkem Holubem: „Tato kniha dává přesnou a úsečnou odpověď na otázku, co by se dalo v této zemi vykonat, kdyby se neotvíralo novým ideologickým náladám, neřku-li mýtům, zejména pak novým hospodářským kariéristům,“ Ano, kdyby - ono to kdyby má několik tváří, které se zakrývají hlavně černým mrakem závisti nad schopností druhého. Stačí se začíst do vzpomínek, dopisů těch osob, které něco vykonaly, co bylo nejen prospěšno vlastnímu národu, ale i celému lidstvu. Je až zarážející, jak ti, kteří se označují za vlastence, „ty pravé a jedině oprávněné“, kritizují každou činnost jiného. Dříve to byli takzvaní „hurávlastenci“, kteří buď žvanili v zaplivaných hospodách, nebo „kecali“ v začouzených kavárnách o tom, co je vlastenecká činnost. Dnes jsou tací falešní moralisté skryti porůznu, ale jejich hlas se ozývá ve stejné tónině. „My jsme ti praT \ jen to co jsme dělali, bylo správné“, i když ve skutečnosti až na to žvanění nedělali nic. Každého, kdo se pokusil riskovat a skoro partyzánským způsobem pracoval s naší mládeží, je hoden, aby se na něho vytáhl lustrační zákon a označil za dobrovolného spolupracovníka státní bezpečnosti. Je trapno, číst všechny ty výpady, urážky, obvinění vyslovované v různých časopisech, ze kterých by naopak měla znít snaha po prospěšné práci pro celek. Každý člověk může jednou ve svém životě udělat chybu, buď ze špatného odhadu situace, pod nátlakem a hrozbou, z nešikovnosti. Má-li však morální sílu přiznat se, že chybil a nyní se snaží dobrou prací prospívat celku, pak si nezaslouží nenávisti a výtek. Slovo skaut má řadu pojmů * od stopaře po rozvědčika, zvěda. Ke každé z této činnosti je třeba odvahu, bystrost a důvtip, jinak to končí tragicky. Tak mnozí riskovali svoji činnost s mládeží, jako partyzánskou činnost pod rozmanitou rouškou a dnes je jim tato odvážná a záslužná činnost vytýkána, jako kolaborace s nepřítelem. Inu, každý cikán hádá podle své planety. Těm, co tak rádi a vášnivě odsuzují, bych připomněl:„Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem a Odpusť nám raše viny, jako my odpouštíme viníkům našim“. Jsou to dvě moudré a hluboké lidské myšlenky, které by ve svém životě neměli zapomenout všichni roveři, když jsou postaveni do funkce soudce náhodného, či ustanoveného. Protože dělat ze sebe mučedníka, abych mohl obviňovat jiné, je ubohost a morální slabost.